Jiří Markvart's Blog

Dlouho po gayích přišli heterosexuálové se svou vlastní aplikací na sex – Tinderem, který je jen slabý odvar toho, co mezi buznami koluje už řadu let. Vloni heterosexuálové přišli dokonce i se svým vlastním virovým onemocněním, které je ale opět jen slabý odvar toho, co mezi buznami koluje už řadu let. Bohužel na rozdíl od většiny heteráckých věcí je coronavirus inkluzivní, a tak se s ním musí vypořádávat i ti, kteří za normálních okolností kašlou jen když se dusí něčím pérem.

Zatímco heteráci můžou během pandemie v klidu jenom začít trpět depresemi, buzen se toto privilegium netýká, protože depresemi trpí přinejmenším už od střední školy. Čím tedy krmí teď gayové své Instagramy a co můžete dělat vy, abyste udrželi krok?

Cvičte

Pokud jste si mysleli, že globální pandemie je dostatečně dobrou výmluvou k tomu, abyste nemuseli šestkrát do týdne chodit cvičit, vyvede vás instagramová gay komunita rychle z omylu. Naštěstí na té samé sociální síti můžete začít sledovat spoustu mladých trenérů, kteří na svých profilech dělají prakticky nazí sklapovačky, kliky a dřepy. Pokud budete chtít, můžete podle nich dokonce i cvičit!

Poté, co uběhnete maraton kolem konferenčního stolku v obýváku a vyzkoušíte místo činek zvedat cokoliv, co nemáte připevněné ke zdi, patrně dojdete k tomu, že na návštěvách fitek vás nebavilo nejvíc to cvičení, ale to, když jste pasivně seděli na posilovacím stroji a u toho sjížděli Grindr.

Po čase vás navíc dost možná začne nudit i to, že ve sprše a v zrcadle vidíte pořád jenom svoje vlastní péro, takže se na to vyserete a spokojíte se s těmi depresemi. 

Pečte

Pečení se můžete začít věnovat hned poté, co si přiznáte, že se vám během lockdownu nepodaří udržet váhu, se kterou jste do něj vstupovali. Odměnou vám pak může být spousta cukru, másla a to, že konečně využijete ty desítky sáčků sušeného droždí, které jste nakoupili při první vlně.

Navíc v situacích, kdy nemůžete v rukách hníst cizí zadek, určitě oceníte tu možnost podobně promačkávat alespoň těsto na kváskový chléb. Kvásek si samozřejmě můžete pěstovat vlastní. Velmi pravděpodobně vám chcípne, protože ho zapomenete krmit, ale to je pořád lepší, než kdyby se vám to samé stalo s novým pejskem nebo kočičkou.

Ale pozor, je dost možné, že si i vy uvědomíte, že po lepku se tloustne a že jíst bezlepkové pečivo přináší zhruba stejný požitek jako kouřit někomu přes kondom. Takže se na to vyserete a spokojíte se s těmi depresemi.

Zalévejte kytky

Pěstování rostlin je skvělou aktivitou ve chvíli, kdy dostanete během lockdownu chuť zahrnout něco nebo někoho láskou, ale, protože se sami nenávidíte, nepřipadá v úvahu abyste tento cit začali projevovat sami sobě. Středně velká monstera stojí zhruba stejně jako hodina psychoterapie a na sociální sítě se fotí líp než zpracovávání nevyřešených traumat z dětství.

Řada pokojovek je navíc natolik náročná a potřebuje tak křehce vyrovnaný poměr pozornosti a ignorování, že tak poměrně obstojně zvládne simulovat partnera, který sice neví, co chce, ale potřebuje po vás, abyste mu to obstarali. A protože to je v podstatě každý, s kým jste kdy chodili, budete mít už praxi.

Je tu ale riziko, že si uvědomíte, že jste se rozhodli rezignovat na všechny vztahy právě pro to, že nemáte zapotřebí vyplňovat někomu dalšímu jeho vlastní potřeby, takže se na kytky vyserete a spokojíte se s těmi depresemi.

Randěte

Na internetových seznamkách hladově čekají desítky až stovky kluků, které jste po právu vyghostovali. Teď mají skvělou příležitost, aby vám napsali znovu, protože vědí, že téměř určitě nemáte na práci nic jiného než zalévat kytky, péct banánové chlebíčky nebo sledovat na Instagramu trenéry BodyPumpu a necvičit podle nich. A právě protože podle nich necvičíte a chybí vám tak pohyb (protože sex taky nemáte), tak k jedné takovou procházce čas od času svolíte.

Potenciální (a velmi pravděpodobný) průser nicméně spočívá v tom, když si uvědomíte, že s daným člověkem nechcete strávit už ani vteřinu, ale nemůžete se během rande vymluvit, že už musíte jít, že máte něco jiného. Protože co tak asi můžete mít, že ano…

Dost možná vám tedy nakonec dojde, že si nechcete první lockdown násobit ještě druhým lockdownem – tedy vztahem – takže se na to vyserete a spokojíte se s těmi depresemi.

Pořádejte oslavy

Pokud chcete, můžete se rozhodnout celou pandemii ignorovat, protože na covid chcípnou stejně jenom staří. To vy samozřejmě nejste, i když je nutné dodat, že za staré se nemusíte označovat pravděpodobně jen při přepočtu svého věku na ten heterosexuální. Pozvěte si tedy domů co nejvíc kamarádů, nechte kolovat lahev, nafoťte to na sociální sítě a vysmívejte se všem, kteří si dovolí jen naznačit, že se možná chováte trochu nezodpovědně. Pokud chcete, můžete posléze nadávat na to, jak čísla nakažených dál rostou a vy pořád nemůžete jít do baru.

Nakonec je dost možné, že skončíte v karanténě, na oslavy se budete muset vysrat a nezbude vám nic jiného než se spokojit s těmi depresemi.

Mějte ještě větší depresi

Koneckonců se můžete rozhodnout zahodit veškeré ambice a spokojit se s těmi depresemi už od začátku. Výhodou je, že na tom nemůžete co posrat. A i kdyby ano, tak protože na očkování zatím nemá nárok ani váš sugar daddy, máte dost času to vypilovat k dokonalosti.

PB

Přestože jsou narozeniny už krátce po dvacítce jenom důvodem ke smutku nad chřadnoucím tělem i myslí, společnost stále považuje za dobrý nápad takovou událost oslavit. Bohužel z toho nevyjímá ani buzny, a tak je dost možné, že se to nevyhne ani vám. Ať jste na všechno připraveni, podívejte se na nejkritičtější prvky, na které u příležitosti jubilea vymanění se ze spárů vagíny narazíte.

Stárnutí

Největší problém samozřejmě tkví v tom, že s každým dalším rokem přestáváte vyhovovat stále většímu množství seznamkových filtrů, které mají nastavené pěkní nadržení zajíčci a znudění bohatí taťkové, tedy ti, kteří by potenciálně mohli ozvláštňovat nebo dotovat váš život. Namísto toho se od vás s každým rokem navíc předpokládá, že budete platit za kávičky, večeře a iPhony svých partnerů. Jinak si budete muset najít někoho, kdo je na tom podobně jak věkově, tak vzhledově, s čímž se dá uspokojivě žít maximálně tak do třicítky.

Pozvánky

Čím budete starší, tím se kolem vás budou kupit lidi, se kterými jste se přinejmenším jednou vyspali. Až se tedy rozhodnete, že nechcete svou narozeninovou párty pojmout jako přehlídku svých bývalých, dost možná se vám stane, že na oslavě skončíte sami. Pokud vám nedorazí ani dost gay friendly kámošek, nezbude vám nic jiného než se v depresích propíjet až do rána. Někdy do pětatřiceti vám to bude vadit, ale pak to začnete považovat za poměrně standardní trávení volného času a budete si podobnou narozeninovou oslavičku dopřávat několikrát do týdne.

Místo oslavy

Je dost pravděpodobné, že se během oslavy opijete natolik, že začnete svoje gejství a depresi ze zvyšujícího se věku podsouvat celému osazenstvu podniku. Z toho důvodu je chytré vyhnout se místům, která byste rádi ještě někdy v budoucnosti navštívili, čímž logicky přijdete o všechna místa, která máte rádi. Ti méně nápadití to řeší tak, že chodí žebrat o narozeninový drink zdarma do Friends, ti chytřejší si k oslavám vybírají místa, kam nehrozí, že by se dostali zastřízliva. Třeba Brno.

Přání

Namísto toho, aby vás každý akorát pozval na panáka, bude se vám, protože to je levnější, snažit vymyslet nějaké originální přání. Dočkáte se tak spousty lichotek o tom, jak by do vás heteráci šli, kdybyste byli na holky nebo oni na kluky. Zatímco děvčatům budete jen polichoceně děkovat, chlapce se budete pokoušet první roky přesvědčovat o tom, že jim pomůžete zjistit, jestli by jim na druhém břehu nebylo doopravdy lépe. Až vám dojde, že to nemyslí vážně, budete jim taky už jen polichoceně děkovat.

Zprávy

Dokud budete single, budou vašich narozenin využívat všichni odkopnutí bejvalí a odmítnutí nápadníci k tomu, aby s vámi po roce zase zahájili konverzaci na Facebooku a pozvali vás někam na kafe. Až si po pár letech připustíte, že všichni takoví jsou s každým rokem akorát starší, hnusnější a tlustší, stejně jako vy, tak si raději to datum narození z Facebooku smažete.

Dárky

Dát gayovi k narozeninám dildo, vibrátor nebo anální kolík je lehce srandovní a společensky přijatelné, když chodíte do prváku na vysoké škole. Bohužel z nějakého důvodu si značná část heterosexuálů myslí, že to je vhodné a vtipné i několik let poté, takže se před nimi musíte tvářit, jakože to dvanácté dildo oceníte a že to je poprvé, co měl někdo tak originální a legrační nápad. A aby toho nebylo málo, nemůžete jim to ani důstojně vrátit, protože rozdávat k narozeninám umělé vagíny, masturbační kroužky a balení asijské rybí omáčky se z nějakého důvodu za vtipné a přijatelné nepovažuje ani v tom prváku na vysoké škole.

Když je člověk v Praze už pár let, dostane se do bodu, kdy se vyspal, nebo se o to alespoň pokusil se všemi lidmi na všech teplejch seznamkách. Občas i několikrát. Nějakou dobu se to dá řešit postupným snižováním nároků, ale pokud si člověk kromě mozku nevyšuká za ty roky z hlavy i nějakou důstojnost, ví, že i tohle má svoje limity. Pravidlo je překvapivě jednoduchý – Nikdo by se neměl nikdy vyspat s nikým, nad kým by si nedokázal ve střízlivosti vyhonit. Stejně jako by nikdo neměl nikdy nosit trička bez rukávů. To totiž dost souvisí.

„Nakupuješ si někdy oblečení na internetu?“ zeptal jsem se Pavlíny z práce na jedné z pauz na cigaretu.

„No, jasně.“

„No, tak si představ, že Grindr je něco jako e-shop háemka…“

„V háemku ale nenakupuju,“ přerušila mě.

„To je, proboha, jedno. Prostě Grindr je něco jako e-shop háemka. Tam taky nejsou často žádný pěkný kusy, takže ten příměr docela sedí.“

„No… A kde je problém?“ zeptala se mě.

„Problém je, že zatímco v háemku jednou za čtvrt roku rozmixujou všechny neprodaný hnusný trička do autosedaček, na Grindru ty týpci visí ještě několik dalších let. Jako kdyby to oblečení prodávali několik sezón, během kterejch ho ještě navíc nechali obnosit desítkami zpocených lidí,“ vysvětlil jsem jí.

„Fuj, Milane, to je nechutný.“

„Jasně, že je. Ale sem tam mi aspoň někdo pošle fotku pěknýho péra, snažím se vnímat ta pozitiva…“

„Ale stejně by to mohli s nějakým e-shopem s hadry zkombinovat,“ řekla Pavlína nakonec, když se mi dívala přes rameno, jak scrolluju Grindrem dolů a zase zpátky, „alespoň by tam bylo víc lidí oblečenejch.“

Protože do září, kdy se do města nastěhují čerství maturanti, je ještě daleko, jsem ve fázi, kdy příležitostně beru na milost i lidi, kteří nemají na Grindru profilovku. Ti se dají celkem jednoduše rozdělit do několika kategorí:

Jsou oškliví a zadaní,
jsou oškliví a volní,
jsou hezcí a zadaní,
jsou hezcí a volní, ale bojí se, že by je na Grindru načapala jejich máma, učitel dějepisu nebo Donald Trump.

Protože vztah není na rozdíl od paranoie duševní choroba, pokoušel jsem štěstí ve snaze najít někoho z té třetí skupiny.

Hned ten samý večer jsem tak narazil na Vojtu. Naoko nesmělej kluk, kterýmu bylo dvaadvacet let a kterej se logicky styděl za to, že coby zadanej leze na Grindr. Byl docela sdílnej, takže v rámci svý obhajoby na sebe stačil vysypat i to, že tu je proto, že jeho přítel na něj nemá tolik času a že zatím neuvažuje, že by ho podvedl, ale že ho pořád moc a moc miluje a je tedy přesvědčenej, že tohle je jen krátkodobá krize, která brzy odezní. Zvažoval jsem, jestli mu řeknu, že osobně si spíš myslím, že to je jenom laciná zlatokopka, vzhledem k tomu, že jeho o dvacet let starší přítel je podnikatel s bytem na Vinohradský – v tý seriózní části, odkud je to do Termixu jen pár minut pěšky. To byl ostatně taky důvod, proč jsem si Vojtu mohl zařadit do kategorie hezkých a zadaných.

Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Zaprvý jsem si řekl, že je stejně důležitý, aby si na to Vojta přišel sám, a zadruhý, což pro mě bylo rozhodující, bych si mohl zbytečně rozhádat pěknýho mladýho kluka, se kterým jsem se mohl vyspat.

„Nemáš nějakou sprostou fotku?“ zeptal se mě po chvíli.

„Mám jednu z práce, na který dost hlasitě vykřikuju ‚kurva‘, ale bojím se, že to z toho nebude poznat. Vypadá to spíš, jako kdybych zíval,“ odpověděl jsem mu.

„Haha! Ale no tak, víš, jak to myslím ;) ;)“

Naštěstí už jsem dospěl do věku, kdy jsem si byl schopnej uvědomit, že moje péro vidělo už dostatečně dost lidí, aby jeden navíc nehrál velkou roli, takže jsem se pochlubil.

V tom okamžiku se Vojta odhlásil a už mi nenapsal. Nechal jsem mu tedy zprávu, že to je kretén a že jestli si někdy pomýšlel na tu fotku, kde hodně hlasitě vykřikuju ‚kurva‘, tak že na to může rovnou zapomenout, a pro ten den jsem Grindru nechal.

„… stejně měl určitě malýho ptáka, debil,“ shrnul jsem to druhý den Pavlíně na kuřpauze.

„Rozhodně, Milane,“ snažila se mě ukonejšit, „všichni, co se s tebou nechtějí vyspat, mají malýho ptáka.“

„Občas ho maj malýho ale i ti, co se se mnou vyspat chtějí, právě. To je pak ze všeho nejsmutnější. Jednou mě jeden takovej dokonce i rozbrečel.“

„Brečel jsi při sexu?“ zeptala se mě.

„Jo. Musel jsem mu pak nakecat, že mě dojalo, jak je na mě hodnej. To dojalo jeho a začal taky brečet… To byl hodně špatnej večírek,“ zavzpomínal jsem. „Nemáme za pět minut tu schůzku?“ odvedl jsem nakonec řeč jinam.

„Jo, jdeme,“ potvrdila mi Pavlína, „jen ještě takovej detail: Při focení tý fotky jsi nevykřikoval ‚kurva‘, ale ‚kunda‘…“

To bylo naposledy, kdy jsem někomu ukazoval, jak funguje Grindr.

PB

PS: Nezapomeňte, že si chcete koupit koupit knížku. Pokud ji už máte, chcete ji koupit svým kamarádům. Pokud ji už všichni kamarádi mají, chcete si koupit pro sebe ještě jeden rezervní kus. Teď je totiž s 10% slevou.

Vloni v únoru se na internetu objevil Milan. Pražská buzna. Někdo z vašeho okolí. Někdo, koho dost možná znáte, někdo, kým byste se chtěli stát, někdo, koho nenávidíte, někdo, koho toužíte poznat, někdo, kým občas sami jste.

Nicméně, Milan byl fejk. Nic z toho, co jste si v uplynulých měsících přečetli, se nestalo. Sorry.

Těm bystřejším to bylo jasné už po pár článcích. Ti naivnější nepřiznají, že důvěřivě hltali každý slovo, a budou tvrdit, že jim to bylo jasné už po pár článcích.

Srabi.

Nejsem Milan

Dnes Milan zmizí. Možná už napořád. Ačkoliv vlastně nikdy neexistoval, a teď to bude znít jako děsná sračka, je tak či tak kus Milana v každý buzně, která se prochází po Malé Straně, Vinohradech i Letné. A občas i v těch z mimopražských čtvrtí, jako jsou třeba Stodůlky nebo Hostivař.

Kdyby to tak nebylo, neměl by Milan už po pár týdnech o čem psát. Jeho příběhy vznikaly z tísícovek menších, který jsem posbíral za svých sedm let života v Praze. Díky tomu jste Milanovi mohli jeho život závidět skoro rok, což je, přiznejme si, pravděpodobně déle než byl váš nejdelší fungující vztah.

Dá se říct, že za úspěch tohoto blogu můžete právě vy, kdo jste ho četli. Ovšem na rozdíl ode mě máte tu smůlu, že na něj nebudete moct balit koloušky v Termixu.

Díky. Budu jim o vás vyprávět.

JM

„Co děláš na Silvestra?“ volal mi nedávno Pavel. Ten Pavel.

„Nechceš se mnou letět do Paříže? Měl jsem tam být s Honzou, ale nakonec nemůže. Za poplatek za změnu jména na letence to je tvoje,“ dodal ještě než jsem stihl vymyslet nějakou lež o tom, jak se na Silvestra účastním nějaký bezbohý swinger párty.

Nenávidím Silvestry. Ta logika toho, že se musíte v jeden den vožrat na mraky, když je všude lidí jak sraček, mi nedává smysl, takže už pátou sezónu se na přelomu roků vožírám doma se svými partnery, nebo sám, podle toho, jestli někoho mám. A pak si zašukám, nebo vyhoním, podle toho, jestli někoho mám.

Představa toho, že konec roku trávím v cizí zemi zrovna s Pavlem, člověkem, u kterýho jsem se zařekl, že ho už nechci nikdy v životě vidět, se mi naprosto příčila.

Ale protože nejsem moc zásadovej člověk, souhlasil jsem.

Celou dobu na letišti, posléze v letadle a pak znova na letišti neřekl Pavel skoro ani slovo. Z toho jsem si odnesl to, že bude nejlepší, když se s ním uvidím až na oslavách novýho roku, a hned jak jsme se ubytovali, vydal jsem se strávit středeční den, večer i noc do předražených pařížských barů.

Je vždycky osvěžující zapnout Grindr a nevidět furt dokola jen ty špinavý buzny, se kterýma jste se už několikrát vyspali.

Poté, co jsem si odbyl s jedním snědým mladíkem kuřbu na záchodech v místním buzinci, jsem usoudil, že francouzi jsou coby milenci značně přeceňováni, a rozhodl jsem se zbytek večera strávit v nedalekém hetero baru, abych si na chvíli od buzen odpočinul.

Nepovedlo se a celý dvě hodiny tam po mně pokukoval tmavovlasý modrooký barman. Jeho úmysly mi byly jasné jako francouzská vlajka, ta bílá, což se mi potvrdilo chvíli před zavíračkou, kdy mi při placení přinesl papírový ubrousek s telefonním číslem. Při jeho předávání na mě lascivně mrkl a hlavou ukázal směrem za bar, kde se nacházel východ.

Po čtyřech Long Island ice tea mi to už přišlo jako dobrý nápad, tak jsem si o hodinu později, co jsem se bloumal městem, napsal na telefonní číslo z ubrousku o adresu.

Když jsem o několik dalších desítek minut konečně našel tu správnou rue a zazvonil na zvonek, poměrně mě polekalo, že se mi z interkomu ozval ženský hlas.

Barmani v Paříži asi nejsou placeni dost, aby si mohli dovolit samostatný byt, říkal jsem si.

Což bylo naivně jednoduché vysvětlení, ale zároveň špatné jako image Jaro Smejkala. Ve skutečnosti se mi totiž barman nesnažil dohodit sebe, ale svou kolegyni, která stála přesně mezi barem a východem, když na mě svůdně mrkal.

Tak jsme si alespoň pěkně popovídali, odsoudili trend krátkých pánských kalhot končících nad kotníky a po půl hodině jsem se vydal na hotel za Pavlem.

Toho jsem tam skoro ve tři hodiny ráno našel, jak si chaoticky balí.

„Milane, já jedu zpátky do Prahy, už jsem si našel spojení, sorry,“ byla asi čtvrtá věta, kterou jsem od Pavla v Paříži slyšel.

„Děláš si prdel?“

„Ne. Fakt sorry. Mám být s Honzou, ne s tebou. Promiň,“ odpověděl zatímco jsem se na něj snažil vrhat co možná nejnechápavější výraz. „Požádal mě o ruku. Zazmatkoval jsem, přišlo mi to brzo, tak jsem utekl. Teď jsem si s ním volal. A řekl jsem mu, že jo. Budeme se brát.“

„Brát? Maximálně tak registrovat, což má zhruba podobnou váhu jako založení si společnýho profilu na iBoys.“

„Ne. Prostě budu s ním. Neměli bychom se vídat. Letenku zpátky máš na stolku. Já musím jít. Sorry.“

S Pavlem je tedy nadobro konec. Už asi podesátý a už asi oficiálně.

Letošního Silvestra tedy strávím tradičně. Ožeru se a pak si vyhoním. Tentokrát v Paříži, což má docela styl.

PB

Na Vánoce nechce bejt nikdo sám. Už jen proto, že to znamená dostat o jeden dárek míň. Na druhou stranu nikdo nechce bejt zadanej na Silvestra, aby se nepřipravil o možnost vyspat se postupně s pěti chlapi během jedný desetihodinový párty. A protože běžnej gay vztah netrvá dýl než dva tejdny, je teď ten pravej čas na to, abyste si našli někoho, komu k Vánocům dáte svoje péro omotaný červenou stuhou.

Tady máte seznam pár míst i s procentuální šancí, že tam narazíte na další vztahu nebo sexuchtivou buznu. Neděkujte mi.

Nebo jo. Děkujte.

Vesnická tancovačka – 2 %
Vzhledem k tomu, že být gay na vesnici je ilegální, získáte šance jen u místních buřičů. To jsou bez výjimek buď patnáctiletí floutci, kterým se omylem líbilo jedno gay porno, nebo padesátiletí ženáči, kteří by si se svým coming outem museli zrušit předplatné Maximu a posílat místo toho peníze na alimenty.
Jak zvýšit šance: Pokud na sebe chcete upozornit, slaďte barvu opasku a bot. V takovém prostředí to je jako kdybyste chodili ve městě zabalený do duhový vlajky.

Demonstrace Národní demokracie – 4 %
Všichni moc dobře víme, že jednou z obran proti nepřipuštěné homosexualitě je přehnaná homofobie. Mrk mrk!
Jak zvýšit šance: Máte-li rádi tvrdší BDSM, přijďte v botách na podpatcích. Možná budete i v televizi, ale Národní demokracie nikoho moc nezajímá, takže to není jistý.

Jen tak na ulici. V Praze – 10 %
To, že se už nedá seznámit v reálném světě, je samozřejmě píčovina. Ale protože v běžné konverzaci face to face se bez smajlíků blbě vyjadřují emoce a nikomu nemůžete poslat emotikon s lilkem, jen tak si na to nikdo netroufne. Vy buďte pokrokoví a seznamte se bez Grindu a iBoys. Tedy tak, jak to ještě žádná buzna nedokázala.
Jak zvýšit šance: Nejezděte z Prahy. Nejezděte raději ani za Pankrác. Podobná metoda funguje sice třeba i v Brně, ale protože tam polovina kuřbuřtů říká „tož“, o což nestojíte, rapidně se snižuje počet potenciálních partnerů.

Posilovna – 19 %
Do posilovny chodí hubený buzny, aby nebyly tlustý, měly si co fotit do profilovek na Grindru a nemusely tam mít fotku obličeje, aby mohly pak šukat s ostatními hubenými buznami, co nejsou tlustý a nemají na Grindru fotku obličeje.
Jak zvýšit šance: Nebuďte tlustá buzna, co nechodí do posilovny a má na Grindru fotku obličeje.

Náplavka – 28 %
Být hetero je moc mainstream a poctivej bio–raw–local hipster chodí k vodě i když mrzne, protože chodit tam jenom v létě je fejk. Zmást vás může akorát to, že ti nejpoctivější vypadají dost homeless, protože vypadat čistě a slušně je taky moc mainstream a fejk.
Jak zvýšit šance: Držte po celou dobu viditelně v ruce peněženku. Hipster bezďáci se vás budou ptát, jestli jim nedáte dvacet korun na vlak do Přelouče, hipster buzny budou vyzvídat, jestli jste si ji vyrobili sami.

Večírek AMU – 42 %
Každej správnej umělecky založenej člověk je teplej, případně má za sebou nějakej homosexuální zážitek v rámci své performance či výstavy. Navíc velice pravděpodobně kouří, takže mu ani nebude vadit, když si u něj doma po sexu budete dávat cígo v posteli. Profit!
Jak zvýšit šance: Ve všech rozhovorech odpovídejte pouze úryvky ze svého oblíbeného artového filmu / knihy / divadelní hry. Pokud nemáte svůj oblíbený artový film / knihu / divadelní hru, odpovídejte klidně úryvky z posledního čísla Kačera Donalda. Vychází toho teď tolik, že to nikdo nestíhá sledovat a tudíž se vám to nikdo neopováží rozporovat.

Gaybar – 65 %
Když pražskými buzinci zrovna nezní Hanka Zagorová, jsou docela příjemným místem k víkendovým radovánkám nejen buzen, ale i prachobyčejných heteráků. Lidi tam nesmrdí, hudba ujde, chlast je levnej. Takže bacha, vykouřit na záchodech péro, který předchozí den protahovalo nějakou kundu, určitě nechcete.
Jak zvýšit šance: Vyhledávejte jen takové chlapce, kterým nesmrdí prsty rybinou.

Sraz šotoušů – 83 %
Vzhledem k tomu, že hned po citátech Paula Coelha jsou fotografie vagonů, lokomotiv a autobusů nejoblíbenějšími profilovkami na iBoys, je šance potkat buznu podobná, jako že pojede tramvaj pozdě, když zrovna někam pospícháte.
Jak zvýšit šance: Přilepte si na prdel fotografii tunelu a nadšeně rozprávějte o mašinkách.

Kadeřnická škola – 100 %
Sázka na jistotu. Komu se nepostaví, když mu mistrová ukáže fotku Cristiana Ronalda, toho odtamtuď vyhoděj.
Jak zvýšit šance: Buďte Cristiano Ronaldo.

PB

„Všechny holky jsou přinejmenším bisexuální. Úplně všechny,“ syčela na mě minulej tejden kolegyně poté, co se mi na cigáru snažila obhajovat fakt, že už několik měsíců podvádí svýho borce s takřka padesátiletou knihovnicí z Klementina.

„Já tě nechápu, na tvým místě bych byl už tak dost v prdeli z toho, že mě všude doprovází jedna vagína, natož abych si do života tahal další,“ snažil jsem se ji pochopit. Načež se nasrala, po zbytek dne se mnou už nepromluvila a do kafe mi odpoledne nalila jen studený mlíko, aniž by mi ho předtím našlehala a nakreslila mi na pěnu obrázek penisu. Tak, jak to dělá obvykle.

Tak jo. Možná jsou všechny ženský bisexuální. Třeba jeden smrad kundy nějak tlumí ten druhej nebo tak něco. Každopádně o chlapech to neplatí. Existují takoví, kterým se doopravdy nelíbí ani jedna písnička Eltona Johna.

Paradoxně to jsou většinou ti, kterým se líbí hodinu a půl sledovat, jak se 22 mladíčků střídavě potí nebo válí na zemi na zádech. Ale jsou věci a lidi, který nemusím pochopit.

Třeba Rosťu. Kolega z bývalý práce, kde jsem někdy před třemi dělal na zkrácenej úvazek. Byl to většinu času pohodovej džob, nosil jsem kafe, čuměl na zadky manažerům v oblecích a dostával vysoký kvartální prémie jen díky tomu, že jsem neustále sliboval nadřízený, že určitě někdy zajdu na rande s jejím teplým synem.

Jeden páteční večer jsem zůstal v práci jen já a Rosťa. V takovejch situacích nahodil Rosťa pokaždý extrémně macho polohu. Poustěl si nahlas Kabáty, v pravidelnejch intervalech opakoval, jak by si zašukal s nějakou kozatou blondýnou, kterou sjížděl na Facebooku, a dám ruku do ohně za to, že pokaždý instinktivně začal i o něco víc smrdět.

Kolem desátý večer, když už „Zabereme hej hou“ dohrálo potřetí a já dokončil poslední bezvýznamnou tabulku v Excelu, vytáhl odněkud dvě lahve vína a zeptal se mě, jestli se alespoň neožerem, když už jsmě v tý práci zkejsli tak dlouho.

„Ale nepokusíš se mě vojet, buzíku,“ říkal výhružně zatímco mi podával skleničku.

Po první lahvi a jednom panáku vodky, kterou jsem dodal já, přestal být Rosťa tak okatě homofobní a uznal, že je asi možný, že na světě existujou chlapi, kterým se líbí víc čůráci než kundy.

„Stejně to je jen tím, že sis ještě nezašukal s nějakou dobrou buchtou,“ doplnil o skleničku později.

„A tobě se jako líbí někomu kouřit péro, když to je tak nechutný?“ doptával se o dvě sleničky a panáka vodky později.

„Mě by žádnej chlap udělat nedokázal,“ přidal o tři skleničky a dva panáky později.

Dokázal. I navzdory tomu, že jsem se celou dobu bál, že mě u toho snímají nějaký kamery. Protože porno z kancelářského prostředí byla v tý době dobře placená záležitost, mrzelo by mě, kdyby se zrovna to moje dostalo nějak ven zadarmo.

O chlapech neplatí, že jsou všichni alespoň trochu bisexuální. Existují takoví, kterým se doopravdy nelíbí ani jedna písnička Eltona Johna. A když se náhodou jejich péro ocitne v krku jejich kolegy, udělají všechno proto, aby toho kolegu do měsíce vyhodili.

O chlapech neplatí, že jsou všichni alespoň trochu bisexuální. Existují takoví, kterým se doopravdy nelíbí ani jedna písnička Eltona Johna. Ale to není případ Rosti. Ten mi dal teď o víkendu plusko na iBoys a už třetí den se dožaduje, abychom spolu někdy zašli na kafe.

PB

Dneska to naučný. Mám, respektive měl jsem, kamaráda Jindřicha. Takovej průměr vás všech. Věčně single, věčně nespokojenej s každým, kdo s ním chtěl šukat, nedejbože kdo s ním chtěl mít něco vážnějšího. Jeho argumenty, proč by si s tím nebo tamtím neměl začínat, jsem si dokázal po pár měsících shrnout do přehlednýho seznamu. Schválně, jak moc se v tom poznáte vy sami:

Je hnusnej
Takže by se rozešli hned, jakmile by byli společenskými konvencemi donuceni jít spolu venku a tvářit se, že k sobě patří.

Je moc pěknej
Takže by se s ním rozešel hned, jakmile by byl společenskými konvencemi donucenej jít s ním venku a tvářit se, že k sobě patří.

Má profil na iBoys teprve krátce
Takže stopro nebude vyrovnanej se svým posledním rozchodem.

Má profil na iBoys už moc dlouho
Takže je určitě pádnej důvod, proč ho nikdo nechce.

Je z Prahy
Takže by spolu byli moc často.

Není z Prahy
Takže by se nevídali dost často a určitě by mu zahejbal.

Je hubenej
Takže určitě ještě ztloustne.

Je tlustej
Takže určitě už nezhubne.

Je chytrej
Takže by vedle něj byl za kreténa.

Je blbej
Takže by se mu všichni posmívali, že chodí s debilem.

Je moc mladej
Takže se s ním po roce nebude chtít sestěhovat.

Je moc starej
Takže se ním už po roce bude chtít sestěhovat.

Je chudej
Takže by mu musel všechno platit.

Je bohatej
Takže by ho nutil chodit do podniků, na který nebude mít.

…

Po pár letech se z Jindřicha stal zazobanej, tlustej, starej a debilní Pražák, kterej měl na iBoys profil ještě z dob vytáčenýho internetu. A nějakým omylem sbalil Adama, chudýho, hubenýho, mladýho a poměrně chytrýho vesničana, co měl na iBoys profil asi dva týdny.

Příští rok se k sobě stěhují.

A pak že láska neexistuje.

Ale protože jsem si s Adamem minulý víkend v Jihlavě zašukal, musím uznat, že měl Jindřich minimálně v jedný věci pravdu.

Vlastně ve dvou. Vsadím totiž klidně svoje nejlepší boxerky, že měl Adam o něco větší břicho než na svý profilovce na Grindru.

PB

Moje Teplá Informační službaTM, jak občas přezdívám své kolegyni, která z nějakýho bizarního důvodu má perfektní přehled o všech buzních akcích, co se po Praze konají, mi v sobotu prozradila, že ten den budou jediná místa, kde se budou vyskytovat kvalitní buzny, koncert Madonny a tancovačka v holešovickém Neone.

Protože jsem se na Madonnu vypíchal už při předprodeji, vyrazil jsem večer do Neone na Vltavskou.

Budu si muset se svou informační službou promluvit, protože banda dvou seti hipstrů není to, co si představím pod pojmem “kvalitní buzny”.

Jelikož se mi ale v půl jedný ráno, poté, co jsem doma stihl dát lahev a půl vína, už nechtělo měnit lokál, šel jsem alespoň na bar, abych si jako skoro jedinej objednal něco jinýho než Club Maté s vodkou.

Postávat na u vchodu s pivem a sledovat různé vzory na flanelových košilích mě ale bavilo jenom pár minut, tak jsem, logicky, zapnul Grindr.

V té části Prahy a v té době se z něj stal katalog dřevorubců.

Jelikož jsem už toho měl v sobě poměrně dost, objednal jsem si tam u jednoho, který vypadal, že se neholil od Movemberu 2012, tanec a sex. Přesně takhle, v tomhle pořadí. Za pár minut jsme se potkali pod mixážním pultem.

Tam jsme si pokoušeli chvíli povídat, což v tom hluku nebylo úplně nejsnazší. Karel, jak se mi představil, byl značně nalitější než já, takže celkem rozumně navrhl, že skočí vrátit na bar flašku od matéčka, zatancujeme si a pojedeme ke mně. Ačkoliv sotva mluvil, na vrácení lahve z nějakejch praštěnejch asi ekologickejch důvodů furt trval.

Šel jsem se zatím vychcat s tím, že se teda pak potkáme na parketu, což se ukázalo jako pěkně debilní nápad, protože v Neone byla tma jako ve vinohradskejch darkroomech a jen občas zablesklo nějaký světlo.

Asi po pěti minutách jsem Karla nicméně našel a stylem “jsou dvě ráno, jsme oba nalitý, pojďme tancovat tělo na tělo a předstírat, že u toho nevypadáme jako kokoti” jsem ho chytil za prdel. Kolem nás zatím probíhala soutěž o nejlepší epileptickej záchvat.

“Půjdeme ke mně?” řekl jsem po jedný až pěti skladbách. Přesnej počet se u těhletěch neo-norm-something žánrů rozpoznává těžko.

Kejvnul.

Vzali jsme si věci ze šatny, objednal jsem tágo, naložil do něj už značně zbořenýho Karla a vyrazili jsme ke mně na byt. Cestou jsem mu třikrát zopakoval svý jméno, protože se na něj furt dokola doptával, a začal se modlit, aby nevytuhl hned, jak ho svalím na postel.

Nevytuhl. Díkybohu.

Akorát jsem ráno, kdy Karel vedle mě ještě spal, narazil na Grindru na zprávu od Karla, že se omlouvá, že se zakecal s kamarádkou a pak mě na tom parketu nemohl najít, takže si to spolu střihneme někdy jindy.

Vtipům o tom, jak všichni hipstři vypadají stejně, se už nesměju.

PB

Blíží se Mezipatra. Každoroční festival teplejch filmů. Původně jsem se chtěl na letošní ročník vysrat, ale několik mých buzních a rádoby queer friendly kamarádů mě překecalo, abych s nima na nějakej film/párty/whatever v rámci festivalu zašel. Pokud vás to čeká taky a nedejbože to bude vaše poprvý, mrkněte, jak tuhle vyšinutou akci pojmout.

Buďte arty
Předstírejte, že víte, co název Mezipatra znamená. Dneska si to sice nepamatuje už ani ředitel festivalu, ale to vám nemůže zabránit, abyste v tom vy viděli ty skryté významy. Taky obdivujte znělku, plakáty, nenáhodné uspořádání stolů v kavárně Lucerna…

Choďte na filmy
Brečte u komedií, smějte se u depresivních filmů a všem ostatním, kteří vás budou mít logicky za kreténa, povýšeně vysvětlete, že asi nepochopili režisérův záměr. Jen takhle můžete být, i když víte o kinematografii úplný hovno, považováni za filmového experta.

Choďte na párty
Potkáte tam spoustu svých bejvalých přítelů a současných crashů. Ale kdybyste tam nešli, tak byste byli akorát mrzutí z toho, že spousta vašich bejvalých přítelů a současných crashů je na párty a vy se opíjíte doma. A depresi společnost mnohem snadněji strpí, když si ji prožijete v nekonečný frontě na předražený pivo než doma s lahví vína.

Berte si tam rande
Protože musíte spoustě svých bejvalých přítelů a současných crushů dokázat, že furt ještě máte nějakej osobní život. Navíc si při nudném filmu můžete zašukat v temných koutech na balkonech v kině Lucerna. Vyzkoušeno za vás.

Rozumějte muzice
Předstírejte, že znáte všechny artové DJs, kteří se na Mezipatrech objeví. Alternativně je trollte tím, že po všech budete požadovat, ať vám zahrají Hot N Cold od Katy Perry.

Počítejte s kamarády hipstry
Bude jich tam plno a budou všichni vypadat stejně, takže tahle minihra bude těžší, než se zdá. Jen na rozdíl od Prague Pride nebudou mít v plnovousech třpytky, což zamrzí.

Buďte maximálně queer
Napomínejte všechny, kteří zmíní LGBT, že to není LGBT, nýbrž LGBTAQ, a že jsou AQfobové.

Potkejte tam Pavla s přítelem, svýho ex s přítelem, udělejte nějakou hysterickou scénu, zahrajte to do autu, vyspěte se pak na truc s ex svýho ex, předstírejte dva až tři dny vztah, posléze pošlete úplně všechny do prdele a pak o tom napište na blog
Něco takovýho plánuju já.