Jednoho mého bývalého partnera zavřeli. Ani nevím, na kolik let je odsouzen. Než mi přišel dopis z vězení, dlouho jsem ho neviděla. Skutečně dlouho. První dopis byl milý. Druhý smutný. Třetí láskyplný. Vzpomínal. Dojímal se. Vysvětloval.

Ve své podstatě mne glorifikoval do postavení nejbáječnější ženy svého života. Také psával, že kdyby jen trošku mohl, byl by se mnou. Ne, že bych nerada potkávala své bývalé, je to sice jako procházka strašidelným zámkem, ale já mám poutě ráda.

Napřed jsem neodpovídala. Pochopitelně. Zhruba po měsíci jsem se začala na rukou nadepsané obálky snad i těšit. Vyprávěl o knihách, o cestách, dokonce i o jídle. Vtipně. Mile. Poutavě. Jeho dopisy se začlenily do mého každodne, aniž bych si nějak zásadně všimla. Jen maminka začala být nervózní. Typický psychiatr. „Hlavně mu neodepisuj. Zapřísahám tě. Pánbůh zaplať, že aspoň tohohle máme z krku a nedělá scény.“ Zřejmě by nejraději všechny mé ex šoupla za katr... Ani mé kolegyně nebyly z obálek nijak nadšené. V radách odepsat, či neodepsat se ale značně rozcházely. Pochopitelně hodnotily prizmatem svých vlastních zkušeností. Ty více zklamané radily napsat... Samozřejmě, že ano bylo odpovědí. Jo, tak bláhová stvoření my jsme.

Celkem čtrnáct dopisů jsem poslala. Odepisovala jsem průměrně na každý jeho třetí. Přiznejme, někdy i druhý. A pak jednou sedím u mého milého Liborka na barvě. Kadeřnictví je odpradávna největší drbárna. Možná ty paní, co draly peří, ty mohly mít víc času na povídání. No, a Liborek, oči navrch hlavy – obrazně, pochopitelně – povídá: „Si představ, Baru, že Máru definitivně zabásli. Sedí. Je v lochu. Na osm let. Chápeš to?“ Ta divná modrá věc, která z mých hnědých vlasů dělá vlasy bílé, mi stekla až na záda. Tak jsem se lekla. Nádech. Výdech. „A jak to, prosím tě, víš?“ zmohla jsem se na otázku. „Nooo, nejsi jediná moje klientka, se kterou chodil. Představ si, že Hanka, ta majitelka fitka, o něm vyprávěla, že jí prý píše krásné dopisy. Plánuje. Vzpomíná. Dojímá se. Prý se změnil. Trošku jsem to Hance rozmlouval, ale ona se rozhodla, že mu dá další šanci, a v sobotu za ním jede. Maj návštěvní hodiny.“ Ještě, že v kadeřnictví teče ledová voda. Tomu už se nedá říkat naivita. Že?