Dočetl jsem knihu jen proto, že duševní utrpení také patří k životu. :) A tenhle simulátor je pořád lepší, než poslouchání nalitých politizujících štamgastů v hospodě. O málo, ale je. Z recenzí jsem získal dojem, že v Čechách vyšlo kultovní dílo. Fiske má pár dobrých postřehů k populární kultuře, ale za vše zajímavé v teorii vděčí Barthesovi a dalším veličinám. Když k Barthesově rozlišování mezi texty ke čtení a texty ke psaní přidá Fiske texty k produkování, nepovažuji tuhle distinkci za oslňující intektuální výkon. Přiznám se, že kniha mě hlavně odpuzovala svým marxistickým slovníkem. Slovo neomarxismus je dnes v ČR významově vyprázdněná dehonestující etiketa pro označení názorů, které lezou dotyčnému na nervy a které s (neo) marxismem nijak nesouvisí. Užijte si, že v této knize jsou třídy, lid, proletariát, odcizení atd. používány bez jakékoli ironie. Ani Frankfurtská škola nepůsobí při používání stejnych pojmů tak křečovitě.
Překlad se souslovími typu "silikonovými údolími" mě také nenadchnul.
A protože nechci, abyste trpěli taky, tady je tl;dr verze.
Dominantní a represivní síly ve společnosti produkují populární kulturu, která chce vykreslovat současnou sociální a politickou situaci jako normální. Ale k tomu, aby populární artefakt byl cílovými skupinami přijat, musí umožnit partyzánské čtení, při kterém konzument produkuje významy, které jsou v opozici vůči, jak jinak, těm drtícím dominantním kapitalistickým silám. Pak chválíme třeba ještě subverzivní kulturu bezdomovců před obchoďákem a vyzdvihneme chudé Jánošíky, kteří okrádají své zaměstnavatele, ale neokrádají svou rodinu.
U knihy se mi vybavil komunistický funkcionář, který si pouští westerny jen kvůli tomu, aby analyzoval úpadek buržoazní kultury. I tady má asi autor touhu svá guilty pleasures obhájit před kamarády na akademické půdě.