Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.
Chcete na léto knížku, která je o ničem? Respektive o úplně obyčejnejch věcech a úplně obyčejnejch lidech. This is it. A myslim to v dobrym. Plus jedna sto let stará chalupa, která se přes půl knížky vskutku detailně renovuje. A i to myslim v dobrym. Vlastně se mi to líbilo, ale čtyři hvězdy mi nějak nejdou přes pysky. Tak stojim na starý bedně...no nic!
Oddychový príbeh o dome a jeho obyvateľoch v priebehu vekov. Zobrazuje typickú slovenskú dedinu a aj záhorácke špecifiká. Má dobrý flow a prijemne sa číta.
Nice bedtime reading, it is about one house and its family, history and relationships. Flows slowly, magic realism here is not wild but still omnipresent in each other sentence. Here and there you can find droplet of genius, like word chosen, metaphor, or even whole sentence. Very pleasant.