“…A bylo konec mému snění a zanikly mé představy — a z pera v teskném rozechvění se řinuly jen obavy! A každý verš mě hořem schvátil a každý děj vznik v srdci mi — vždyť já bych rád tvou cestu zlatil jen sluncem a kryl růžemi!… Sám jakž takž hledím do své zimy a s rezignací znám vše nést a nevzdychnu už nad dny svými: ach, zde by měli růže kvést…” - Epilog: Nad mou malou dcerou - Paní Lidušce Vojtové-Slukovové
Poezie tak nebásnická, zato opravdová, až mrazí. Neříkám, že je to něco, k čemu se vracím často, ale nečetla jsem ji jenom jednou v životě. Vždyť býti ženou už znamená trpěti...
Naprosto luxusní básnická sbírka, vyprávějící příběhy obyčejného života. Některých osudů mi bylo vážně líto, ale i takový je život. Kdo chce vědět více, může si tuto útloučkou knihu přečíst.