Konec masopustu

by Josef Topol

Tato básnická a dramatická hra na téma kolektivizace vesnice, která ohrožuje existenci starých hodnot života na venkově, popisuje těžký boj posledního soukromého rolníka, patří mezi významná díla české dramatiky minulého století, divadla ji s úspěchem uvádějí i dnes.

Genres: Drama, School, Czech Literature, Classics

100 pages, Paperback

First published October 19, 2011

Reviews

[Barbora Hempelová · Rating 5 out of 5]

Z postav maškar úplně mrazí. Tak moc ráda bych to viděla v divadle!

[Majkl · Rating 3 out of 5]

Hra Josefa Topola Konec masopustu se odehrává v přesně nespecifikované vesnici blízko Prahy. Ústřední postavou je statkář František Král, který se jako poslední z vesnice odmítá podvolit celostátní kolektivizaci zemědělských majetků, a vzdát se tak svého pole, které postupně nabyl poctivou prací. Dalšími důležitými postavami jsou jeho dvě děti – krásná dcera Marie a bezelstný syn Jindřich mající lásku ke koním. Kromě nich v dramatu hraje důležitou roli vnuk dříve bohaté Pražky Rafael, který spolu s opravářem rozhlasu Petrem chová náklonnost k Marii. Ve hře dál vystupuje předseda národního výboru, bodrý oportunista Smrťák, Husar, cihlář, dcera cihláře Věra a do vesnice nově příchozí tajemník. Děj hry se odehrává při slovnostech konce masopustu a do jednotlivých aktů se se svou rozverností zapojuje maškarní průvod procházející vesnicí.
Silným motivem hry je kontrast mezi tradičními venkovskými hodnotami a postupující kolektivizací, která nemilosrdně zasahuje do života všech postav. Tradiční prostředí vesnice navozuje, kromě samotného chování obyvatel a jejich užívání lidového jazyka, především slavnost konce masopustu. Čtení hry vyvolává pocit jisté časové izolovanosti od okolního světa a čtenář často zapomíná, že se drama odehrává v moderní době 50. let 20. století. Jak již bylo řečeno – postavy užívají lidového jazyka a doposud většina z nich žije tradičním vesnickým životem, který nicméně začíná být narušován invazivní kolektivizací. Tento tradiční vesnický život reprezentuje především Král, který si konzervativně stojí za svými hodnotami, jeho dcera Marie, která je cudná a otci poslušná, a citlivý syn Jindřich, který ještě není dotčený materiálními ambicemi okolního světa.
Charakter hry je částečně komediální – tomu odpovídá především Smrťák a průvod maškar svými replikami. Naproti tomu opět stojí vždy vážný Král. Komické prvky nejsou vtíravé, prvoplánové a často fungují jen na úrovni půvabné rozmanitosti lidového jazyka. Pod touto „lehkostí“ plynutí hry, pod šibalskými, šklebícími se škraboškami maškar se skrývá tragédie a nenapravitelný rozvrat tradičního života a kultury venkova. Předseda a tajemník se svým prozatímním přátelským úsměvem nemůžou zakrýt křivdu na člověku, které se dopouštějí ve jménu obecného blaha. Kromě Smrťáka, který se jeví ve hře jako dobrý kamarád všech lidí ve vesnici, ale který se často snaží využít těchto znalostí pro svůj osobní prospěch, jsou zde postavy někde na pomezí. Například cihlář, jehož majetek je už také znárodněn, je dobrý kamarád Krále a snaží se ho aspoň v rámci možností zastávat. Je to příklad postavy, která možná není tak silná jako Král a která je spíše objetí okolností. V podstatě nikdo ve vesnici se nejeví přímo nepřátelsky. Hra tedy není černobílá, ale je hezkou ukázkou bezmocnosti a naivity člověka (v obecném slova smyslu). V díle se kromě rozhovorů objevují také básně lidového charakteru, které místy přednášejí maškary. Hra tedy není jen dramatickým , ale i básnickým počinem.
Drama Konec masopustu vypráví o rozporu všeprostupující ideje společné páce pro obecný prospěch a rozmanitosti venkovského života s jejími jedinečnými osudy a příběhy lidí. Této ideje, která nakonec vede pouze k uniformitě a útlumu lidské výlučnosti. Slavnost konce masopustu zde nápadně působí jako paralela ke konci soukromého sektoru na venkově a konci určité podoby české vesnice, která již pravděpodobně nebude nikdy taková jako dřív.

[Jan · Rating 5 out of 5]

Starýho Topola sem zkoušel číst někdy v 16 letech, pod vlivem svýho vzhlížení k jeho mladšímu synovi. Co si budem povídat, neměl sem na to tehdy. Od tý doby sem ho nějak nešťastně obcházel, ale možná že tomu bylo dobře, potřeboval sem nasát víc času a čtenářsky dozrát. V zdánlivý lehkosti a přímočarosti jeho stylu je potřeba odhalit celou mnohovrstevnatost dramatu stěsnanou na tak malej prostor - je to ten typ psaní, kde se většina textu nachází vlastně až za textem, takový myšlenky ledovce. Konec masopustu v rychlým sledu dějství stačí pojmout střípky svérázný folklorní "filozofie", starýho umění žít, s čímž hned nakousne vázanost a břemenný povinnosti tradice, která se navíc rozkládá jak generačním pnutím tak širokým sociálním pohybem (do prdele kolektivizace). Vrstva lidový moudrosti, staletejch zkušeností a zákonitostí se přitom mísí s vrstvou byrokratický blbosti nebo vrstvou revoltujícího mládí zejména v bravurním zvládnutí jazyka reprezentativních figur. Nejde však rozeznat jestli to jsou víc figury nebo plnokrevný charaktery, je tu hra masek a rolí a proti tomu právě úžasně živá mluva jejich spíš skrytejch vnitřků. No a v neposlední řadě je tu samotnej dramatickej oblouk ústící v krystalicky čistou tragédii bez zbytečnýho patosu. Můžu si jen přát vidět to přelitý nějak správně na prkna.

[Adelle R. · Rating 3 out of 5]

Nebudu lhát, konec překvapil :D

[Evelin Monde · Rating 2 out of 5]

*2.5

[Neli · Rating 3 out of 5]

sla bych na to do divadla

[Aemilia · Rating 3 out of 5]

Well, that escalated quickly.