Ludmila Vaňková, rozená Vaňková, provdaná Paukertová byla známá je především jako autorka historické beletrie. Čtenáři si ji spojují nejméně s více než dvacítkou románů, v nichž zachytila historii českého království v letech 1169 až 1403. Psala ale třeba i sci-fi a fantasy. Jejím manželem byl malíř a grafik Josef Paukert.
Narodila se do rodiny vrchního ředitele národní banky Václava Vaňka. Za heydrichiády byl popraven. Ludmila po válce nejprve vystudovala konzervatoř a poté si zvolila psychologii a filozofii, po komunistickém převratu v roce 1948 byla ale vyloučena (jako členka Národní sociální strany). Z politických důvodů nemohla nastoupit ani na divadelní fakultu. Dostudovala až v letech 1968–71. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích (Evropský literární klub, Čs. spisovatel), později jako redaktorka (Albatros). Roku 1968 vstoupila do KSČ, následujícího roku vystoupila. Začátkem normalizace musela odejít z nakladatelství Albatros, kde pracovala jako redaktorka, místo našla na dráze. Nejprve se stala výhybkářkou ve stanici Karlštejn (1973-77), později kvůli problémům se zrakem prodávala jízdenky. Do roku 1977 nepublikovala, pak byla spisovatelkou na plný úvazek. I v pokročilém věku to byla vitální žena.
Léč pána z Rožmberka, s. 108 Vilém z Landštejna (...) Je vztekloun. Nějak jsem si nevšimla.
s. 394 Osleplý český král se v ztracené bitvě o čest a slávu nebil na obranu své země jako před sto lety slavný Přemyslovec. (1346, 1278). No, 68 let není „před sto lety“, to není nejvhodnější formulace. Zvlášť viz Válka růží, s. 302 „Přibližně před sto lety král Přemysl, který byl tehdy také rakouským vévodou, hnal pěkně uherského krále od Kressenbrunnu... (+/-1356, 1260)