Kirje vaimolleni kertoo, mitä Pentti Saarikoski ajatteli ja koki muutaman keväisen viikon aikana Dublinissa, James Joycen kaupungissa. "Paljastava, avoin ja jopa nöyrä teos, muttei mitään näistä pyyteettömästi." – Parnasso
Pentti Saarikoski was one of the most important poets in the literary scene of Finland during the 1960s and 1970s. His body of work comprises poetry, autobiographical novels and translations, among them such classics as Homer's Odyssey and James Joyce's Ulysses.
Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.
K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.
Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka - s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, " že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka."
Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.
"Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě."
Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.
"Sidste nat havde jeg ingen drømme. Jeg vågnede ved, at jeg skulle op og pisse, og at jeg frøs. Pikken stod ikke på mig. Jeg har glemt seksuallivet. Jeg lever af sprut og piller. I går købte jeg en hvid mus hos en dyrehandler og kvalte den ude på toilettet. Det var slemt."
Lehké zklamaní, potom co to Palivo vychválil do nebes. Špatný to vůbec nebylo, ale zafungoval takovej ten blbej efekt, kdy díky tomu bylo moje očekávání někde u Laskavých bohyň.
Dopis pro mou ženu 10/10 neni. Je to pěkně napsaný, romantický jak cukrárna ale zároveň upřímný jak ČSSD a autentický jak auto, takže vlastně všechno dobrý.
Tenhle finskej Henry Miller navštívil v roce 1968 Dublin a napsal všechno co ho napadlo. Stejskalo se mu po manželce a tak lil a honil si ho a sral a honil si ho a lil a lil. Jak Lil Bow wow. Během toho lití stesk rostl a tak se po třech týdnech vydal domu za manželkou. Furt to ale neni Henry Miller a tak 8/10.
En lang kaotisk, ubrudt strøm af alkohol og halve tanker som hos de store beatpoeter. Desværre uden noget af den charme eller sproglige finesse og vitale energi, der giver dem deres magi og næsten mytologiske status.
No joo, tämä kirja ei ole minua varten. En usein tosissaan suunnittele jättäväni kirjan kesken, mutta nyt se oli lähellä monta kertaa. Turhan tajunnanvirtaa omaan makuun, liian pitkä siihen nähden. Minut piti kirjan parissa satunnaisesti eteen tulevat vaikuttavammat kohdat, ihan kaunista tai vähintään kiehtovaa kaipuusta kirjoittamista. Listaukset syömisistä, panoista/-haaveista ja ulosteista eivät niinkään. Samalta sivulta voit löytää esim. nämä: ”Maailma on rakennettu jonkun mielisairaan tekemien piirustusten mukaan, sitä voi katsoa ja ihmetellä mutta ei siinä mitään voi muuttaa.” ”Tule pian, sinun nussiminen ei ole niin rasittavaa kuin saunassa tai eläintarhassa käyminen.”
This entire review has been hidden because of spoilers.
Zpočátku mě strašně štvalo, proč bych měla číst výlevy nějakýho, přestože všemi velebenýho, alkoholika, který je možná tak trochu grafoman a ještě se nad tím dojímat. Chodit od hospody do bistra, z bistra do hospody, zalejvat to ginem je ubíjející nepochybně v samotné realitě ale i na papíře. Ano, Odyssea svého druhu. Ale nakonec jak sám Saarikoski konstatuje, že když napíše "fakt hodně vět, tak je statisticky pravděpodobný , že aspoň pár z nich bude rozumných a významných." Pár jsem jich nakonec asi našla i já. Má to být mimo jiné i milostný dopis jeho třetí ženě. Tím také bezpochyby je, po své ženě touží od začátku do konce, vzývá ji jako milenku, matku, pečovatelku a služku. Poznámka k poznámkovému aparátu. Je fajn, že redaktoři dodali jmenný rejstřík osob a míst, ale proč proboha nemohli začlenit i pojmy i z Joycova Odyssey? Protože ten kdo není obeznámen s tímhle kánonem literatury, tak Saarikoskiho stejně číst nemá? Trochu tady na mě dýchnul literární snobismus..
Autor psal tuhle knihu v opilství... upřímně, nedovedu si představit, že byl byl někdo schopný napsat takovou knihu za střízlivého stavu. Nad celou knihou jakoby se vznášela mlha, jako by to byla pouze abstrakce. Zároveň je až bolestně upřímná.