Nové mythy

by Josef Kainar

Josef Kainar navazuje na halasovskou linii naší meziválečné poezie. Za okupace ho společné pojetí života sblížilo s několika dalšími básníky, s Jiřím Kolářem, Ivanem Blatným a Jiřinou Haukovou, i s několika mladými výtvarníky, tak vznikla skupina 42, k níž měl svou tehdejší tvorbou blízko i Oldřich Mikulášek. Ošklivost protektorátního světa jen podtrhla tendenci mladé básnické generace po střízlivosti pohledu na životní realitu, jejich úsilí vidět skutečnost nepřikrášleně, bez tradičních poetických sebeklamů, vidět syrovou skutečnost světa, v němž musí žít moderní člověk. Taková je i poezie Kainarova. Sbírka Nové mythy je vyvrcholením prvního období Kainarovy tvorby, podle některých kritiků je to také Kainarova vrcholná sbírka vůbec. Kainarova poezie odkrývá nechutnou a absurdní tvář skutečnosti. I člověk je tu viděn ve své ubohosti a odlidštěnosti.

Genres: Poetry, Czech Literature, Classics

102 pages, Paperback

First published January 1, 1946

About the author

Czech poet, translator, lyricist, dramatist, illustrator, musician and journalist. Member of poetry groups Skupina 42 and Ohnice.

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

Tady se příchod návštěvy, vycpání ptactva či návštěva holiče stává vskutku úzkostnými skutečnostmi. Kainar nehodnotí, nevkládá do básní svoje niterné pocity, jen civí, jak po periferii blouzní všechny ty postavy, mezi nimž není možné najít jediný harmonický vztah.
Občas je tam zřejmý nějaký doznívající surrealismus, přičemž se některé básně mohou zdát být sledem chaotických asociací. Ale vůbec ne – Kainarovy verše mají vždy jádro v surové realitě, v nějakém malém příběhu, na rozviklaném základu. Takže když se pak čtenáři před očima zjeví verše jako "ženy nosí v konvičkách odvahu / Odvahu nad novým pocitem že je nás tolik / Z blatníku na blatník hrají se karty" a jiné velmi specifické obraznosti, tak to není na překážku. Velmi rafinovaně se pracuje s repeticí. Zpočátku matné verše jako "Jakási lhůta je tu / Bratře" začínají mít přibývajícími verši mnohem jasnější kontury, až nakonec báseň vypointují.
Řidiči autobusu, vycpávači ptactva, vězni, mrzáčci, holiči. Ti se všichni kymácejí v tísni sice plného města, ale prázdní, osamocení. Těžko bychom hledali jediné harmonické pouto mezi obyvateli. Nejvíc patologicky se jeví vztahy mezi ženou a mužem, jako kdyby nebyli vůbec schopni soužití.
Taky mě potěšilo, jak Kainar využívá ironii – ale ne vyloženě ostentativně, spíš tak podprahově, ta absurdita v běžných činnostech je již dávno zakořeněna, tak proč ji vyrývat na povrch.
Kromě pár socialistických úletů a básní Dívky (zajímává forma, ale představa, že muž a žena se dívají na svět tak diametrálně odlišnýma očima... to už je doufám passé) je to výtečná sbírka plná tísně, ale i překvapivého humoru (nebo nevím, mně stačí i verše jako "Závratné zvracení do vln" či "Stojí zlatá harfa a klavírní křídlo / Jako vycpaní ptáci klasické hudby / Plameňák Mozart / Hrochův Beethoven / Klasická hudba je tady ptačí a zvířecí").
Báseň jako vycpávání ptáků – vezmeš skutečnosti smrt, zvěčníš ji.

Vycpávač

Noční hodiny
Čisté a křehké
Jako listy spáleného dopisu
Který dosud uchoval si tvar

To co spí dýchá tak opatrně
Spát znamená octnouti se v dobré společnosti
Je to dobrý stav ale tak trochu trapný
Když tlačí mozek

A v této krásně čisté noční době
Usedá pan vycpavač k své práci
Některé nožíky se podobají rybím čelistem
Některé jsou zase jako bolest
Bolest například Setkání
Jiné se nedají pochopit
Ale trnou na špičce jazyka
Některé jsou jako ženský smích
Ptačí střívka jsou obalena mazem
Maz je otírán o skleněnou destičku

Vytrhává se
Dvěma prsty se vytrhává
Občas něco křupne v dlani

Mezitím poslouchá zdola
Jak někdo za někým volá Co není rozumět
Už si nevybere nejtenčí větev
Aby se na ní dal kolébat tlukotem
Svého malinkého srdce
V bezvětří

Vzali mu život
A vycpávač
Ten vzal mu také smrt

Už nikdy nebude hořeti ve větru

A píši-li svou báseň...
Vycpávám-li neznámého ptáka...

(s. 30-31)

[Markéta Forejtová]

Recenze v deseti slovech na blogu