Kruh se uzavírá: tento poslední díl 300stránkové trilogie by měl čtenářům zodpovědět otázky, jež je pálí na jazyku. A co víc! V kresbě nám autor Branko Jelinek nabízí novou revoluci. Je jí změna perspektivy, díky níž můžeme lépe dosáhnout obou pólů postavy Oskara Eda - jeho důvěrné nitro i jeho univerzálnost. S postavou samotnou autor zachází stále hůře. Může to být důkaz o silném citovém poutu, které ho k Oskarovi váže. Každopádně jejich pravý vztah zůstává záhadou. První kniha Branka Jelinka je neobyčejně vyzrálá, je umně a složitě vystavěným dílem se skvělou kostrou, kterou tvoří ostrá kresba. Ale teď ať znovu promluví předměty - poslední slovo patří knize.
Hm, za čas si to budu muset sjet ještě jednou. Snad po sté zjišťuji, že tyhle psycho věci nejsou pro mě. Co jsem vlastně čekal? Knihu “Oskar Ed: Můj největší sen” jsem už četl a byl jsem na konci stejně zmatený, jako teď. Jasně, pointu jsem zhruba pochopil, ale ještě několik dní se to v hlavě budu snažit složit do kompletního jasného obrazu. Stejně to ale nakonec vyšumí do ztracena a bez uspokojení…
Nechápejte mě špatně, neříkám, že je ta kniha špatná. Jenom to potřebuje určité mentální nastavení, který asi nemám. Začalo to jako skvělý absurdní horror. Nápady jsou tam fakt krásně šílené a bavil jsem se. Říkal jsem si, že je super, že oproti knize “Můj největší sen” je tady všechno “realita”. Všechny ty divné věci přece vidí i policajti. Něco mi sice tak úplně nesedělo, ale i tak to bylo fajn. Pak se to ale začalo překlápět do halucinací a snů, aby to zase na konci otočilo celé mé chápání naruby a nohama vzhůru.
Kresba, fantazie a imaginace Branka Jelínka je úžasná.