What do you think?
Rate this book
Чудесни години – кучета ги яли
„Чудесни години – кучета ги яли“ (1992 г.) е втората и може би най-успешна книга на Михал Вивег, която донася на своя автор истинска популярност и славата на най-търсения чешки писател. В нея той представя детския си поглед върху годините на т.нар. „нормализация“ в тогавашна Чехословакия, т.е. епохата на духовна стагнация след потушаването на Пражката пролет през 1968 година. Романът е забавна семейна хроника за доста безрадостни времена, за доскорошния ни живот, за всекидневните безумия и компромисите на оцеляването. Въздушно-прозрачна проза без хленч и скръб, без сладникава инфантилност и наивност. Всеки от главните герои е по своему луд: бащата с футбола, ковчега в мазето и изучаването на марксизма-ленинизма, бабата с вегетарианските кюфтета и крадените сувенири от екскурзии в чужбина, синът, който протоколира всеки миг от живота на близките си, с мечтата да стане велик писател. Идването на демокрацията поставя всичко в неочаквана перспектива със своя абсурден, но логичен завършек.
208 pages, Paperback
First published January 1, 1992
60 people are currently reading
775 people want to read
About the author
Michal Viewegh
95 books108 followersMichal Viewegh is one of the most popular contemporary Czech writers and the bestselling one. He writes about romantic relationships of his contemporaries with humour, and variously successful irony and attempts at deeper meaningfulness; he is sometimes compared to Nick Hornby by his fans.
His books, which, since the late 1990s, he publishes every spring, usually sell about 50,000 copies each, bringing him an upper-high-class income unparalleled among Czech writers (by his own boastful admissions, his royalties from a successful book are equal to roughly 8 years of an average Czech salary). His 2004 income was Kč 4 million. Viewegh likes to point out this success with readers, as well as the fact that his books have been translated to several languages and made into films, since he fell out of favor with critics in mid-1990s, which sentiment he heartily reciprocated in his following books.
His books, which, since the late 1990s, he publishes every spring, usually sell about 50,000 copies each, bringing him an upper-high-class income unparalleled among Czech writers (by his own boastful admissions, his royalties from a successful book are equal to roughly 8 years of an average Czech salary). His 2004 income was Kč 4 million. Viewegh likes to point out this success with readers, as well as the fact that his books have been translated to several languages and made into films, since he fell out of favor with critics in mid-1990s, which sentiment he heartily reciprocated in his following books.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 127 reviews
July 24, 2022
POZOR! NEGATIVNÍ RECENZE!
Tak, děj byl tak zajímavý, že si ho ani nepamatuji.
Co si ale pamatuji, jsou emoce, které to ve mně vyvolalo, hlavně 3 vedoucí postavy.
Rodina ignorantů, co má ráda jen samu sebe.
Matka necitelná nána, naprosto nesympatická mrcha.
Otec hledá něco co neztratil, u jiné ženy, protože to nikdy neměl.
Kvido, už s tím jménem, to může být jen vůl. Jak ten přišel k holce, nevím.
Nejoblíbenější postava? Pes Něha, která, chudák, se ocitla v rodině "plné lásky". Mít takovou smečku, tak se raději oběsím na vodítku.
Pan Viewegh je jeden z mála lidí co ve mě vyvolává chutě mu jednu střihnout už jen jak vypadá, pokud to má být autobiografický román, tak to má i svůj důvod.
Tak, děj byl tak zajímavý, že si ho ani nepamatuji.
Co si ale pamatuji, jsou emoce, které to ve mně vyvolalo, hlavně 3 vedoucí postavy.
Rodina ignorantů, co má ráda jen samu sebe.
Matka necitelná nána, naprosto nesympatická mrcha.
Otec hledá něco co neztratil, u jiné ženy, protože to nikdy neměl.
Kvido, už s tím jménem, to může být jen vůl. Jak ten přišel k holce, nevím.
Nejoblíbenější postava? Pes Něha, která, chudák, se ocitla v rodině "plné lásky". Mít takovou smečku, tak se raději oběsím na vodítku.
Pan Viewegh je jeden z mála lidí co ve mě vyvolává chutě mu jednu střihnout už jen jak vypadá, pokud to má být autobiografický román, tak to má i svůj důvod.
January 15, 2014
Големи хумористи били тези чехи?! Не знам как се случи след Бохумил Храбал („Строго охранявани влакове“) да започна веднага Михал Вивег – не само двама чехи, но и книги със сходен елемент – нормално-шантаво семейство (дори и сходен сексуален проблем на главния герой).
Докато цяло лято често ми се налагаше на плажа да чета „плачещи“ книги, което не е никак подходящо, сега най-после носех „хилеща се“ книга (но хиленето като в някои книги на Храбал тук също е до време). Ако сравня с „Народна топка“ на Вивег и приема, че двете са ми харесали горе-долу еднакво, допълнителната звезда за тази книга е заради хиленето. Но и при други „смешни“ книги съм писала – хумор чета много предпазливо, защото не всеки го може както аз го искам. А сега ми хареса!.
Няма смисъл да се преписва много от книгата – смехориите са във всеки диалог, като в сатирична пиеса и откъснато от контекста и стила може да звучат в някой от тези варианти: безсмислени, просташки или …сериозни. Е, те са си сериозни, особено когато все повече настъпваше вгорчаване на хумора в отрезвяващо сериозните моменти.
Освен врязването на попарения порив в лицата на хората, особено силно впечатление ми направи и разпадът в дома им - самата къща като въплъщение на своите обитатели.
Какъв контраст с по-ранните години – все още с непречупени криле…
По-скоро автентичното настроение (остроумие, добронамерени хапливи закачки) в семейството си личи по последния параграф, но все повече наставаше едно ослушване и притихване, свиване на този неизчерпаем семеен хумор (черен, зелен, шарен – какъвто щете)…
Харесах историята на Квидо и Ярушка, харесах и всеки един от голямата фамилия (и силната връзка между всички въпреки външната шантавост, драчене, въртене на шеговити номера). Макар героите да бяха споменавани с имената им, най-често бяха наричани „майката на Квидо“, „бащата на Квидо“ и т.н. – може би като обобщение на всички чешки бащи/майки, баби/дядовци (при изравняващия комунизъм, при „нормализацията“ след 1968 г.)? Изглежда повече ми понася да чета за чешкия комунизъм, може би защото хем е чужд, хем е познат. Или просто има по-добри чешки книги за този период? Така или иначе навсякъде в онези години не знаеш при една стъпка „встрани“ как преминаваш от възход към упадък, от упадък към възход – като изобщо не може да се даде еднозначен и траен отговор за тези две понятия. Едно е сигурно - изобщо не е шега работа прекършването на духа… Направо клюмнах в последната една трета от книгата (наред с продължаващото хилене).
Още като стигнах до средата, нямах търпение да прочета книгата до края, за да сложа 4-те звезди, толкова сигурно беше чувството (да не говорим, че харесването ескалираше до 5 звезди на моменти около стр. 150 (от 200)). Но нали петте звезди са ми строго запазени за изключително специални книги. Все пак и тази ме изненада много положително на фона на не много високите очаквания. Харесвам книги с градация в силата и посланието. За мен в тази книга имаше такава. Епилогът ми се стори малко „обикновено-разказвателен“, но то в цялата книга имаше смесица от различни подходи в повествованието.
Много исках да цитирам и малко смешно тук, но както казах - сигурно ще звучи неразбираемо, а и доста натежа несмешното… Но не съм се отказала, ще потърся пак по-внимателно „смешен“ откъс, който да покаже духа на книгата.
Засега
SLAVA KOMU
Докато цяло лято често ми се налагаше на плажа да чета „плачещи“ книги, което не е никак подходящо, сега най-после носех „хилеща се“ книга (но хиленето като в някои книги на Храбал тук също е до време). Ако сравня с „Народна топка“ на Вивег и приема, че двете са ми харесали горе-долу еднакво, допълнителната звезда за тази книга е заради хиленето. Но и при други „смешни“ книги съм писала – хумор чета много предпазливо, защото не всеки го може както аз го искам. А сега ми хареса!.
Няма смисъл да се преписва много от книгата – смехориите са във всеки диалог, като в сатирична пиеса и откъснато от контекста и стила може да звучат в някой от тези варианти: безсмислени, просташки или …сериозни. Е, те са си сериозни, особено когато все повече настъпваше вгорчаване на хумора в отрезвяващо сериозните моменти.
Освен врязването на попарения порив в лицата на хората, особено силно впечатление ми направи и разпадът в дома им - самата къща като въплъщение на своите обитатели.
Какъв контраст с по-ранните години – все още с непречупени криле…
По-скоро автентичното настроение (остроумие, добронамерени хапливи закачки) в семейството си личи по последния параграф, но все повече наставаше едно ослушване и притихване, свиване на този неизчерпаем семеен хумор (черен, зелен, шарен – какъвто щете)…
Харесах историята на Квидо и Ярушка, харесах и всеки един от голямата фамилия (и силната връзка между всички въпреки външната шантавост, драчене, въртене на шеговити номера). Макар героите да бяха споменавани с имената им, най-често бяха наричани „майката на Квидо“, „бащата на Квидо“ и т.н. – може би като обобщение на всички чешки бащи/майки, баби/дядовци (при изравняващия комунизъм, при „нормализацията“ след 1968 г.)? Изглежда повече ми понася да чета за чешкия комунизъм, може би защото хем е чужд, хем е познат. Или просто има по-добри чешки книги за този период? Така или иначе навсякъде в онези години не знаеш при една стъпка „встрани“ как преминаваш от възход към упадък, от упадък към възход – като изобщо не може да се даде еднозначен и траен отговор за тези две понятия. Едно е сигурно - изобщо не е шега работа прекършването на духа… Направо клюмнах в последната една трета от книгата (наред с продължаващото хилене).
Още като стигнах до средата, нямах търпение да прочета книгата до края, за да сложа 4-те звезди, толкова сигурно беше чувството (да не говорим, че харесването ескалираше до 5 звезди на моменти около стр. 150 (от 200)). Но нали петте звезди са ми строго запазени за изключително специални книги. Все пак и тази ме изненада много положително на фона на не много високите очаквания. Харесвам книги с градация в силата и посланието. За мен в тази книга имаше такава. Епилогът ми се стори малко „обикновено-разказвателен“, но то в цялата книга имаше смесица от различни подходи в повествованието.
Много исках да цитирам и малко смешно тук, но както казах - сигурно ще звучи неразбираемо, а и доста натежа несмешното… Но не съм се отказала, ще потърся пак по-внимателно „смешен“ откъс, който да покаже духа на книгата.
Засега
SLAVA KOMU
January 23, 2017
Da nije do kluba, nikad ne bih uzela ovu knjigu u ruke i ispalo je da me instinkt ne vara. Citljivo je, s natruhama genijalnog humora, ali uglavnom mi je djelovalo sve nekako otuzno, promaseno i osrednje. Ne znam koliko je urednika/urednica imala edicija Itd..., ali ispada da mi nijedan naslov ne odgovara. :/
August 24, 2020
След 83 страници се отказвам - в тази книга няма нито драма, нито комедия, има само купчина безсмислици.
Дъвкал съм подобна безкрайна досада в "Тенекиеният барабан" на Гюнтер Грас...
Цитат:
"Човек не трябва да е невъзпитан. Може би дори и тогава, когато е прав. Ще се опиташ ли да го запомниш ?"
P.S. Корицата е потресаващо безидейна и грозна, запазена марка на издателство "Колибри"!
Дъвкал съм подобна безкрайна досада в "Тенекиеният барабан" на Гюнтер Грас...
Цитат:
"Човек не трябва да е невъзпитан. Може би дори и тогава, когато е прав. Ще се опиташ ли да го запомниш ?"
P.S. Корицата е потресаващо безидейна и грозна, запазена марка на издателство "Колибри"!
November 3, 2019
šarmantna priča o životu u komunističkoj češkoj (1962.-1991.), prošarana nevinim češkim humorom. ništa spektakularno, više razbibriga i podsjetnik kako je bilo živjeti u komunizmu. pisano je lagano i prpošno, u duhu satire i sarkazma opisuje životne (a samim time često i tragične) događaje - smrt, gubljenje zdravog razuma, obiteljski problemi, bolesti itd. pa o odrastanju u tipičnoj češkoj obitelji čitaš s lakoćom u mislima i s osmjehom na usnama.
January 9, 2023
se mnou je už fakt něco špatně, já prostě skoro brečím u maturitní četby…
ale 4.5🌟 ta půlka dolů za to, že matka otěhotněla v červnu 1970, paco se měl narodit v únoru 1971 a v prosinci 1969 byla v devátém měsíci těhotenství. still not over that.
ale 4.5🌟 ta půlka dolů za to, že matka otěhotněla v červnu 1970, paco se měl narodit v únoru 1971 a v prosinci 1969 byla v devátém měsíci těhotenství. still not over that.
August 22, 2023
Je to taková postmoderna s otevřenou náručí – už od prvních stránek (porod při Čekání na Godota) se tam vrší literární odkazy, které jsou ale do puntíku dovysvětlené. Přepíná se mezi formou, protože proč ne – navzdory tomu, že dramatické ztvárnění určitých kapitol vyjde stejně naprázdno, když většina děje románu je taky scénická. A nakonec, aby se ukázalo, že je to ta literatura, tady máme metarovinu – nesmírně otravné průpovídky autora a redaktora, který poukazuje na nepublikovatelnost daného díla. Viewegh jako by tím chtěl čtenáři pěkně předsunout – ha, teď máte před sebou knihu, která je strašně skandální a prostořeká a vyzvedne na povrch nepříjemné pravdy normalizace.
Ale po třiceti letech to už zase taková bomba není. Všichni ti intelektuálové na vrátnicích, zpuchřelé umakarty či nástěnkářství, to už jsou staré známé věnce. Určitě se zde podařilo ztvárnit alespoň určitý dobový rozpor – tiše domovské formy odporu a lamentování, které se však musely snést s veřejným podlézáním a snahou vydobýt si drobnými krůčky alespoň něco. Obstát není jen tak, když musíte vstupovat se skloněným hřbetem vstupovat do béčkového družstva okresního přeboru, aby bylo možné obstojně zabezpečit rodinu. Sice ano, přijeli Rusové a je to bída, ale tématem nedělního oběda je spíše to, zdali se do bramborového salátu hodí dávat salám. Je to pohled neúprosně ironický, ale zároveň vřelý, aby českého člověka trochu polaskal po vlasech, že to tak měli všichni a co naděláme.
Autor otevřeně čerpá z vlastního rodinného života. Mám dojem, že se to do podoby knihy promítá nepříliš valně – na jednu stranu je zde spoustu konkrétních reálií, které jsou s danou dobou spojitelné, na stranu druhou Viewegh hýří ve vsuvkách hromadou privátního balastu. Jistě, v takových momentech se sází na tzv. humor, ten mě však nechává poměrně chladným, neboť umolousaná snaha o něj srší z každého odstavce. Humor je zde scénou, nikoliv nazíráním. Ostatně i ta sebe(ironie) se může po chvíli stát vděčným prostředkem, manýrou, která vytváří další jednoduše skousnutelnou realitu.
Ale po třiceti letech to už zase taková bomba není. Všichni ti intelektuálové na vrátnicích, zpuchřelé umakarty či nástěnkářství, to už jsou staré známé věnce. Určitě se zde podařilo ztvárnit alespoň určitý dobový rozpor – tiše domovské formy odporu a lamentování, které se však musely snést s veřejným podlézáním a snahou vydobýt si drobnými krůčky alespoň něco. Obstát není jen tak, když musíte vstupovat se skloněným hřbetem vstupovat do béčkového družstva okresního přeboru, aby bylo možné obstojně zabezpečit rodinu. Sice ano, přijeli Rusové a je to bída, ale tématem nedělního oběda je spíše to, zdali se do bramborového salátu hodí dávat salám. Je to pohled neúprosně ironický, ale zároveň vřelý, aby českého člověka trochu polaskal po vlasech, že to tak měli všichni a co naděláme.
Autor otevřeně čerpá z vlastního rodinného života. Mám dojem, že se to do podoby knihy promítá nepříliš valně – na jednu stranu je zde spoustu konkrétních reálií, které jsou s danou dobou spojitelné, na stranu druhou Viewegh hýří ve vsuvkách hromadou privátního balastu. Jistě, v takových momentech se sází na tzv. humor, ten mě však nechává poměrně chladným, neboť umolousaná snaha o něj srší z každého odstavce. Humor je zde scénou, nikoliv nazíráním. Ostatně i ta sebe(ironie) se může po chvíli stát vděčným prostředkem, manýrou, která vytváří další jednoduše skousnutelnou realitu.
January 26, 2018
I'm so glad that I read this book! Everybody in the Czech Republic knows Michal Viewegh as one of the most popular authors, and I have seen multiple films made based on his books, however, this was the first time that I actually read one of his books. And it was great. At first it was really a funny novel about people living in 1960's in Czechoslovakia. But then it turned into something so depressing! It depicts so well the despair and absurdity of the regime, as well as how somebody's life can change from one day to another. I think that Czech authors have a very unique and specific way for describing the horrible times with humour - because most likely humour is the only thing that could hold people from going crazy. The book also showed me how thankful we can be for the society where we live nowadays (with its own issues though) and it makes me feel really proud of Czech people who lived through the communist regime and didn't lose their optimism and faith in better tomorrow's.
June 22, 2018
Vůbec jsem nevěděla, co od knížky očekávat. Film jsem zatím nikdy neviděla, takže jsem šla fakt do neznámého. Ale moc se mi to líbilo. Asi to nebylo ničím převratné, byl to takový náhled do života jedné domácnosti za komunistického režimu, který byl vtipně podaný a já jsem se opravdu dobře bavila. Rozhodně jde o jednu z opravdu dobrých knížek z povinné četby, alespoň podle mě. A rozhodně se podívám na film, už kvůli obsazení se fakt těším.
August 25, 2016
Sice dávám knize tři hvězdičky, protože jsem se někdy i pobavila nad absurditou postav, prostě satira jak prase, ale i tak jsem knihu dočetla s pocitem - a touhou - mrsknout "Báječná léta pod psa" spolubydlící mezi oči a rozkřičet se na celý intr "Jdu si stloukat rakev, tak teď si teda zase užij ty!"
April 21, 2018
Tak jsem si to přečetla, když mám o tom v pondělí učit. Uznávám, přistupovala jsem k Vieweghovi s despektem. Pár vtipných momentů to mělo, ale nedá se říct, že by se mi to zvlášť líbilo. Jak říkají dvě hvězdičky, bylo to ok.
April 3, 2016
Abandoned halfway through: couldn't stand the self-absorbed tone of the author.
May 27, 2016
Aizkustināja. Sasmīdināja. Saskumdināja.
Un pozitīvākas beigas nekā gaidīju.
Un pozitīvākas beigas nekā gaidīju.
November 21, 2017
Mozda malo zapostavljen pisac ,a vrijedi procitati njegova djela.
July 23, 2025
3.5 ⭐️
Děj knihy je vlastně velmi jednoduchý, a jak už napsalo mnoho lidí, není to zas tak nic převratného. Je to lehce stravitelné, humorné a čtivé. Zaujala mne měnící se forma - některé kapitoly byly ve formě dramatu nebo zde byla jedna kapitola ve formě deníku. Nevadilo by mi, kdyby těchto změn bylo víc. Na jednu stranu bych řekla, že je kniha skoro až pohádková a je tedy spíše pro mladší teenagery, ale pak je zde zase spoustu odkazů - literárních i společenských, které by děcka v takovém věku úplně nemusela pobrat. Taky je zde hodně černého humoru (to se mi líbilo) a sprostých, ale i odporných slovíček. Tedy přesně nevím, pro koho ta kniha byla určená. Někdo by snad mohl říct, že spousta věcí v knize je hodně laciná, ale mně se to líbilo, bylo takové lehké humorné čtení. Co mě teď celkem naštvalo je konec, extrémně uspěchaný a pohádkový, ale jakože EXTRÉMNĚ. Pak mě naštvala celá rovina s psaním knihy, protože se mi vážně nechtělo věřit tomu, že vysoce inteligentní jedinec jako Kvido, by si snad jen na sekundu mohl naivně myslet, že mu jeho knihu komouši povolí vydat. Celá ta rovina Kvida a redaktora, která zde je přítomna od samého začátku mi nejdříve přišla zajímavá, ale trochu zvláštní, protože jsem si myslela, že probíhá až po revoluci třeba ke konci jeho života, ale pak najednou redaktor začne brečet, že nic z toho, co mu Kvido o své rodině říká je nepublikovatelné a pak se dozvíme, že celá tato rovina se odehrává ještě za komunismu, kdy je Kvidovi přes dvacet a dělá vrátného ve sklárně, což je debilní a vůbec to nedává smysl. Co mi vadilo na tom konci, že se jeho otec MAGICKY uzdravil a šel pracovat na ministerstvo?! Excuse me? Bruh a jeho matka má najednou na starosti velkou privatizaci, prostě co? Nejvíc času (cca dva až tři odstavce textu) se na konci věnuje autor Pacovi, který je zde snad nejméně podstatná postava a nikdo ho nebere vážně. Celkově ten konec byl hrozně uspěchaný omg.
Z postav mi hrozně vadila matka, která byla hrozně nesympatická, zlá a jedovatá, ale najednou z ničeho nic se z ní stala taková neutrální skoro až milá osoba. Pak mi vadila Jaruška - zase jakási pohádkovost, celá její postava byla hrozné NPC a se vším souhlasila, hrozně nevýrazná osobnost a to mi fakt vadilo a taky, že se s Kvidem poznali ve školce a pak se spolu vzali? Hodně reálné…
Overall za mě velmi dobrá maturitní četba, četlo se to vážně bez obtíží a bylo to zábavné. Těším se až zhlédnu film a budu ho moct porovnat s knihou!
Děj knihy je vlastně velmi jednoduchý, a jak už napsalo mnoho lidí, není to zas tak nic převratného. Je to lehce stravitelné, humorné a čtivé. Zaujala mne měnící se forma - některé kapitoly byly ve formě dramatu nebo zde byla jedna kapitola ve formě deníku. Nevadilo by mi, kdyby těchto změn bylo víc. Na jednu stranu bych řekla, že je kniha skoro až pohádková a je tedy spíše pro mladší teenagery, ale pak je zde zase spoustu odkazů - literárních i společenských, které by děcka v takovém věku úplně nemusela pobrat. Taky je zde hodně černého humoru (to se mi líbilo) a sprostých, ale i odporných slovíček. Tedy přesně nevím, pro koho ta kniha byla určená. Někdo by snad mohl říct, že spousta věcí v knize je hodně laciná, ale mně se to líbilo, bylo takové lehké humorné čtení. Co mě teď celkem naštvalo je konec, extrémně uspěchaný a pohádkový, ale jakože EXTRÉMNĚ. Pak mě naštvala celá rovina s psaním knihy, protože se mi vážně nechtělo věřit tomu, že vysoce inteligentní jedinec jako Kvido, by si snad jen na sekundu mohl naivně myslet, že mu jeho knihu komouši povolí vydat. Celá ta rovina Kvida a redaktora, která zde je přítomna od samého začátku mi nejdříve přišla zajímavá, ale trochu zvláštní, protože jsem si myslela, že probíhá až po revoluci třeba ke konci jeho života, ale pak najednou redaktor začne brečet, že nic z toho, co mu Kvido o své rodině říká je nepublikovatelné a pak se dozvíme, že celá tato rovina se odehrává ještě za komunismu, kdy je Kvidovi přes dvacet a dělá vrátného ve sklárně, což je debilní a vůbec to nedává smysl. Co mi vadilo na tom konci, že se jeho otec MAGICKY uzdravil a šel pracovat na ministerstvo?! Excuse me? Bruh a jeho matka má najednou na starosti velkou privatizaci, prostě co? Nejvíc času (cca dva až tři odstavce textu) se na konci věnuje autor Pacovi, který je zde snad nejméně podstatná postava a nikdo ho nebere vážně. Celkově ten konec byl hrozně uspěchaný omg.
Z postav mi hrozně vadila matka, která byla hrozně nesympatická, zlá a jedovatá, ale najednou z ničeho nic se z ní stala taková neutrální skoro až milá osoba. Pak mi vadila Jaruška - zase jakási pohádkovost, celá její postava byla hrozné NPC a se vším souhlasila, hrozně nevýrazná osobnost a to mi fakt vadilo a taky, že se s Kvidem poznali ve školce a pak se spolu vzali? Hodně reálné…
Overall za mě velmi dobrá maturitní četba, četlo se to vážně bez obtíží a bylo to zábavné. Těším se až zhlédnu film a budu ho moct porovnat s knihou!
This entire review has been hidden because of spoilers.
April 3, 2019
**********!
Гениална!
Определено несмешни и драматични моменти от т.нар. „социалистически реализъм“ описани по толкова тънко-хумористичен начин!
Не съм подозирал, че крия в себе си толкова различни форми на смях!
- Както баба ни ходеше на изток, когато искаше да се почувства по-млада, така баща ни - за да се почувства човек - трябваше да ходи на Запад - каза Квидо на редактора. - Добре се разпределиха.
...
- Клела съм се да съм с теб в добро и зло - каза жена му към края на лятото, - но под осемнайсет градуса тази година не искам. Прави каквото знаеш.
...
- Завършил съм с отличие, имам взети държавни изпити по английски и немски, препоръки от академията, пет години работа, вечерен университет по марксизъм-ленинизъм, куче и син, който е рецитатор - каза той. - Ще се науча да играя и тази колективна игра с топка, и край.
- Май наистина си е намерил ЛСД! - извика майката на Квидо.
...
Така стояха нещата: баба Либа се връщаше в детството си. По всичко личеше, че кара рицидив на периода на първи прояви на инат.
Гениална!
Определено несмешни и драматични моменти от т.нар. „социалистически реализъм“ описани по толкова тънко-хумористичен начин!
Не съм подозирал, че крия в себе си толкова различни форми на смях!
- Както баба ни ходеше на изток, когато искаше да се почувства по-млада, така баща ни - за да се почувства човек - трябваше да ходи на Запад - каза Квидо на редактора. - Добре се разпределиха.
...
- Клела съм се да съм с теб в добро и зло - каза жена му към края на лятото, - но под осемнайсет градуса тази година не искам. Прави каквото знаеш.
...
- Завършил съм с отличие, имам взети държавни изпити по английски и немски, препоръки от академията, пет години работа, вечерен университет по марксизъм-ленинизъм, куче и син, който е рецитатор - каза той. - Ще се науча да играя и тази колективна игра с топка, и край.
- Май наистина си е намерил ЛСД! - извика майката на Квидо.
...
Така стояха нещата: баба Либа се връщаше в детството си. По всичко личеше, че кара рицидив на периода на първи прояви на инат.
May 6, 2021
Nemůžu si pomoci, i po těch 30 letech dobré. Samozřejmě, že v mém případě hlavně nostalgie, ale prostě kniha, která se Vieweghovi povedla a dá se číst i po letech.
http://naskokjinam.blogspot.com/2021/...
http://naskokjinam.blogspot.com/2021/...
June 21, 2017
"Svaki je početak težak", filozofirao je poslije Kvido, "ali su neki počeci totalno sranje."
Rečenica koja me je iskreno nasmijala jer, iako kratka, u sebi sadržava toliko istine, a usto je natopljena sarkazmom karakteristični za Viwegha. U njegovu slučaju ona, srećom, ne drži vodu jer, iako se radi o njegovu prvom romanu, on je daleko od sranja. Pisan poprilično jednostavnim stilom, i u ovom romanu se mogu pronaći elementi svojstveni češkom piscu.
Radi se o ispovijesti glavnog junaka, gotovo anti-junaka, Kvida koji odrasta u komunističkoj Češkoj što obilježava njegove formativne godine. Okružen živopisnim i šašavim, da ne kažem blesavim, članovima obitelji, Kvido pokušava pronaći svoje mjesto pod suncem. Problema sigurno ne manjka, ali Kvido ne posustaje i kao rezultat imamo ovaj prvijenac iz pera češkog pisca koji će, sigurna sam, izmamiti vam osmijeh na lice.
Rečenica koja me je iskreno nasmijala jer, iako kratka, u sebi sadržava toliko istine, a usto je natopljena sarkazmom karakteristični za Viwegha. U njegovu slučaju ona, srećom, ne drži vodu jer, iako se radi o njegovu prvom romanu, on je daleko od sranja. Pisan poprilično jednostavnim stilom, i u ovom romanu se mogu pronaći elementi svojstveni češkom piscu.
Radi se o ispovijesti glavnog junaka, gotovo anti-junaka, Kvida koji odrasta u komunističkoj Češkoj što obilježava njegove formativne godine. Okružen živopisnim i šašavim, da ne kažem blesavim, članovima obitelji, Kvido pokušava pronaći svoje mjesto pod suncem. Problema sigurno ne manjka, ali Kvido ne posustaje i kao rezultat imamo ovaj prvijenac iz pera češkog pisca koji će, sigurna sam, izmamiti vam osmijeh na lice.
August 4, 2021
Nejdřív jsem nechtěla tuto knihu hodnotit vůbec, protože když jsem ji začala číst, byla jsem prostě jen zmatená a neoslovilo mě to. Když se ale příběh rozvíjel, bylo to zajímavější (neříkám, že by mě to přímo bavilo, ale nevadilo mi to číst, asi takhle). Občas jsem se i zasmála. Užívala jsem si ty dlouhá šílená souvětí, díky kterým mě (už možná) čtení ke konci bavilo a rychle to ubíhalo.
Patřím do generace Z, ale i tak jsem nějakým způsobem dokázala tu dobu vnímat a lehce se do ní vcítit. I možná díky tomu, že jsem viděla filmy z této doby, rodiče mi toho spoustu vykládali a ostatně i babička, takže hrubou představu mám. Při čtení mi někdy bylo trošku špatně, protože se mi dostala pod kůži zoufalost postav a jejich vnímání režimu. Asi nemám víc, co dodat.
Nízké 2/5 🤩, protože mě to prostě tolik nebavilo.
Patřím do generace Z, ale i tak jsem nějakým způsobem dokázala tu dobu vnímat a lehce se do ní vcítit. I možná díky tomu, že jsem viděla filmy z této doby, rodiče mi toho spoustu vykládali a ostatně i babička, takže hrubou představu mám. Při čtení mi někdy bylo trošku špatně, protože se mi dostala pod kůži zoufalost postav a jejich vnímání režimu. Asi nemám víc, co dodat.
Nízké 2/5 🤩, protože mě to prostě tolik nebavilo.
March 19, 2019
Nezaujalo, nenadchlo. Celé mi to přišlo jako takové nic moc, vše šíleně účelné, místy zbytečně vulgární.
August 24, 2021
4/5
Tohle mě docela mile překvapilo - bála jsem se, že mi styl psaní nesedne, ale kniha se četla fakt skvěle a u některých pasáží jsem se upřímně smála :D
Tohle mě docela mile překvapilo - bála jsem se, že mi styl psaní nesedne, ale kniha se četla fakt skvěle a u některých pasáží jsem se upřímně smála :D
July 16, 2025
konecne zajimava a zabavna povinna cetba! tolikrat jsem se u toho s chuti zasmala - az tomu nemuzu uverit 🤣
January 7, 2025
tohle bylo za trest, pro obraz života za režimu očima dítěte a dospívajícího doporučuju více Douskovou nebo i Pawlovskou
nejlepší postava příběhu je pes Něha, justice for Něha!
nejlepší postava příběhu je pes Něha, justice for Něha!
November 11, 2025
cetla se dobre a rychle, nekdy to bylo i vtipny ale odvarena z toho uplne nejsem, byla to jedna z tech lepsich knizek k maturite, ale podivam se na film abych to asi pochopila trochu vic
June 21, 2024
Nenávidím všechny postavy v této knize z celého srdce. Každý je tu nesympatický a doslova nevychovaný. Jinak se mi knížka četla docela dobře, ale děj mě taky moc nezaujal. Dvě hvězdičky :))
April 8, 2013
Mihala Vīvega romāns "Suniski pasakainie gadi" mani piesaistīja ar netradicionālo nosaukumu. Tas ir ieintriģējošs, jo neko par grāmatas saturu vai tās sižetu nepasaka. Romāns veidots asprātīgs, tajā ar izcilu vieglumu un ironuju aprakstīta kādas ģimenes dzīve Prāgā, pēc tam Sāzavā.
Romāna galvenais varonis ir nešpetnais puisēns Kvido, kuram gadījās piedzimt izrādes "Gaidot Godo" laikā. Iespējams piedzimšanas laiks, iespējams iedzimtā gudrība ietekmēja zēna attīstību un viņa plašās zināšanas, tomēr jau ļoti agrā vecumā viņš iemācījās lasīt un lietoja savā leksikā vārdus, kurus "normāls" cilvēks nevar saprast bez vārdnīcas palīdzības. Kvido savas dzīves laikā saglabā reālistisku skatījumu, vienmēr apzinās savas rīcības sekas, pieņemot arī tās negatīvās puses. Lai gan zēns, kurš grāmatas gaitā izaug par kārtīgu vīrieti, ir romāna centrālais tēls, tomēr tajā būtiska loma ir arī viņa ģimenes locekļiem. Viņa mēte ir aktrise, nedaudz mākslinieciska būtne, tēvs ir strādnieks, kurš cenšas rūpēties par savu ģimeni, tomēr zem spiediena viņš salūzt. Gan mātes, gan tēva vecāki ir tik pat kolorīti un interesanti ļautiņi kā Kvido. Piedzimstot Kvido brālim, atklājas, ka arī viņš pilnībā atšķiras no parasta pilsoņa, bet lieliski iekļaujas neparastajā saimē. Ģimenē ir attēloti tik dažādu raksturu personāži, kurus vienuviet būtu grūti sastapt. Viņu personības, loģiskākas un ne tik loģiskākas darbības veido reālistisku stāstu, kuram grūti noticēt.
Stāsts ir tik valdzinošs un aizraujošs, jo tā pamatā ir patiesi notikumi Prāgā, pēc tam Sāzavā. Stāsts netieši iepazīstina lasītāju ar dažādām tā laika īpatnībām, cilvēku paražām, iepējām un cerībām. Grāmatā spilgti attēlots, ka saejoties ar nepareizajiem, aizdomīgajiem cilvēkiem, viss, kas gadu gaitā būvērts, var sabrukt vienā acumirklī. Protams, lielu lomu spēlē arī iestāšanās partijā un privilēģiujas tajā esot.
Īpašu šo romānu padara arī tā valoda. Grāmata veidota kā Kvido saruna ar redaktoru, jo tā ir viņa autorbiogrāfija un, kā viņš stāsta beigās atzīst, tad "romāns, tas esmu es!". Ik pa laikam viņi nedaudz apspriežas, kas no iepriekš lasītā būtu jāizņem, kas jāatstāj un ko vajadzētru mainīt, lai tas atbilstu ideoloģijai. Interesanti ir arī tas, ka grāmata ir no trešās personas skatījuma, kāds objektīvi un neitrāli apraksta ģimenes dzīvi. Loģiskāk, manuprāt, būtu, ja grāmatu būtu "es" formā, tomēr šī ir vēl viena no iezīmēm, kas atšķir šo romānu no kopējās literatūras masas.
Apbrīnojama ir M. Vīvega spēja tik izsmalcināti, viegli, nedaudz ironiski un tomēr skaisti izstāstīt tik dažādus dzīvesstāstus. Drosmīgs ir viņa solis pretstatīt tik dažādās personības, kas rada labāku izpratni par tā laika cilvēkiem. Man ļoti nepatīk un liekas, ka šī frāze pārāk banāla, tomēr te nu ir grāmata, kuru jāizlasa! Manuprāt, tā īpaši interesanta varētu būt pieaugušajiem ap 40, jo tas ir laiks, kad viņi dzīvoja Latvijas Sociālistiskajā Padomju Republikā, bet Kvido - Čehoslovākijā. Šī grāmata ir kā netradicionāls vēstures avots, kurš caur izdomātiem tēliem ļauj iepazīt realitāti. Tā neko nemāca, bet tajā pat laikā stāsta patiesību.
Romāna galvenais varonis ir nešpetnais puisēns Kvido, kuram gadījās piedzimt izrādes "Gaidot Godo" laikā. Iespējams piedzimšanas laiks, iespējams iedzimtā gudrība ietekmēja zēna attīstību un viņa plašās zināšanas, tomēr jau ļoti agrā vecumā viņš iemācījās lasīt un lietoja savā leksikā vārdus, kurus "normāls" cilvēks nevar saprast bez vārdnīcas palīdzības. Kvido savas dzīves laikā saglabā reālistisku skatījumu, vienmēr apzinās savas rīcības sekas, pieņemot arī tās negatīvās puses. Lai gan zēns, kurš grāmatas gaitā izaug par kārtīgu vīrieti, ir romāna centrālais tēls, tomēr tajā būtiska loma ir arī viņa ģimenes locekļiem. Viņa mēte ir aktrise, nedaudz mākslinieciska būtne, tēvs ir strādnieks, kurš cenšas rūpēties par savu ģimeni, tomēr zem spiediena viņš salūzt. Gan mātes, gan tēva vecāki ir tik pat kolorīti un interesanti ļautiņi kā Kvido. Piedzimstot Kvido brālim, atklājas, ka arī viņš pilnībā atšķiras no parasta pilsoņa, bet lieliski iekļaujas neparastajā saimē. Ģimenē ir attēloti tik dažādu raksturu personāži, kurus vienuviet būtu grūti sastapt. Viņu personības, loģiskākas un ne tik loģiskākas darbības veido reālistisku stāstu, kuram grūti noticēt.
Stāsts ir tik valdzinošs un aizraujošs, jo tā pamatā ir patiesi notikumi Prāgā, pēc tam Sāzavā. Stāsts netieši iepazīstina lasītāju ar dažādām tā laika īpatnībām, cilvēku paražām, iepējām un cerībām. Grāmatā spilgti attēlots, ka saejoties ar nepareizajiem, aizdomīgajiem cilvēkiem, viss, kas gadu gaitā būvērts, var sabrukt vienā acumirklī. Protams, lielu lomu spēlē arī iestāšanās partijā un privilēģiujas tajā esot.
Īpašu šo romānu padara arī tā valoda. Grāmata veidota kā Kvido saruna ar redaktoru, jo tā ir viņa autorbiogrāfija un, kā viņš stāsta beigās atzīst, tad "romāns, tas esmu es!". Ik pa laikam viņi nedaudz apspriežas, kas no iepriekš lasītā būtu jāizņem, kas jāatstāj un ko vajadzētru mainīt, lai tas atbilstu ideoloģijai. Interesanti ir arī tas, ka grāmata ir no trešās personas skatījuma, kāds objektīvi un neitrāli apraksta ģimenes dzīvi. Loģiskāk, manuprāt, būtu, ja grāmatu būtu "es" formā, tomēr šī ir vēl viena no iezīmēm, kas atšķir šo romānu no kopējās literatūras masas.
Apbrīnojama ir M. Vīvega spēja tik izsmalcināti, viegli, nedaudz ironiski un tomēr skaisti izstāstīt tik dažādus dzīvesstāstus. Drosmīgs ir viņa solis pretstatīt tik dažādās personības, kas rada labāku izpratni par tā laika cilvēkiem. Man ļoti nepatīk un liekas, ka šī frāze pārāk banāla, tomēr te nu ir grāmata, kuru jāizlasa! Manuprāt, tā īpaši interesanta varētu būt pieaugušajiem ap 40, jo tas ir laiks, kad viņi dzīvoja Latvijas Sociālistiskajā Padomju Republikā, bet Kvido - Čehoslovākijā. Šī grāmata ir kā netradicionāls vēstures avots, kurš caur izdomātiem tēliem ļauj iepazīt realitāti. Tā neko nemāca, bet tajā pat laikā stāsta patiesību.
March 24, 2023
přečteno 1.2.2023
February 24, 2018
" Kancelář vedoucího pošty, k němuţ se ještě toho dne nechal zavést, působila díky tmavému nábytku a vínově rudému koberci poněkud honosněji, než by byl Kvido u tak malého úřadu očekával.
„Posaď se,“ vybídl ho vlídně vedoucí, ale Kvido zůstal stát. Vedoucí se usmál.
„Tuším, co tě k nám přivádí,“ řekl. „Ale nejprve mi dovol, abych ti vyjádřil svou opravdovou upřímnou soustrast.“
Kvido se neznatelně ušklíbl, ale nabízenou ruku přijal.
„Chápu tvoje rozpaky,“ řekl vedoucí. „To, co se stalo, nás všechny skutečně mrzí. Ale zároveň bychom neměli dopustit, aby emoce zvítězily nad rozumem. To by mohlo být špatné…“
„Jak to myslíte?“
„Víš, já si nenamlouvám, že je na naší poště všechno v naprostém pořádku. Snad jsme se občas dopustili i nějaké té chyby a ta stížnost, kterou jsi vznesl, je do jisté míry i oprávněná –“
„Do jisté míry?!“ neudrţel se Kvido. „O čem to mluvíte? Přijeli jsme dědečka navštívit – a on byl mrtvý. Těšil jsem se, že si popovídáme – a on byl mrtvý! Dokáţete si to vůbec představit?!“
„Samozřejmě,“ řekl vedoucí. „Věř mi ale, že jsme udělali všechno proto, aby se něco podobného nemohlo opakovat.“
„To rád slyším,“ řekl sarkasticky Kvido. „Mám totiž ještě jednoho!“
Pohledem přelétl čestná uznání na protější zdi. Vedoucí ho čímsi popuzoval, ale zatím to nedokázal definovat.
„Něco ti řeknu,“ řekl vedoucí. „On totiž dovede kritizovat každý – nezlob se, že ti to říkám tak otevřeně. Je snadné bořit, poplivat něco – ale konkrétní, realistický návrh, jak dělat věci lépe, ten má málokdo! Ani ty ho nemáš.“
„Já?!“ nevěřil Kvido svým uším. „Copak já jsem vedoucí pošty? Copak já rozumím poštám? Co já mám co zlepšovat! Copak právě to není vaše práce?“
„No tak vidíš!“ usmál se vedoucí. „Sám přiznáváš, že problematice pošt nerozumíš – přitom si klidně osobuješ právo poštu posuzovat!“
Kvido se nezmohl na odpověď. Jeho vztek rostl.
„Musíme prostě přihlížet k moţnostem, které má naše pošta k dispozici,“ pokračoval vedoucí. „Lidí je málo, úkolů moc, všechno se prostě nedá stihnout hned. Ani Řím nebyl postaven přes noc!“
„Prosím vás,“ řekl Kvido, s námahou se ovládaje, „nikdo po vás přece nechce, abyste za noc stavěli Řím! Ale bylo by báječné, kdyby vám propříště stačilo méně než oněch čtyřicet hodin, abyste na vzdálenost necelého kilometru doručili jeden telegram!“
„Jsi z pochopitelných důvodů velmi rozrušený, takže mě nikdy nenecháš dokončit to, co jsem chtěl říci,“ řekl vedoucí s nepříjemným úsměvem.
„Chtěl jsem říci, ţe jsme si nedostatků vědomi, ale ţe je naivní se domnívat, že je můţeme odstranit naráz. Jenom netrpělivé mládí – jako to tvoje – chce všechno hned. Vsadil bych se, ţe to je zároveň i důvod, proč nepřišel se stížností tvůj otec.“
„Možná. Nicméně nemohu souhlasit, že chci všechno hned. Nechci. Ani pošta mi nemusí chodit hned – úplně se spokojím s tím, když mi bude chodit včas. Především pak telegramy a expres-zásilky. Pokud jde o pohlednice, klidně vám budu tolerovat i dvou až třídenní zpoždění, aby si je
mohly přečíst skutečně všechny vaše zaměstnankyně, a ne pouze ty, co jsou zrovna v práci – což by vůči těm druhým nebylo spravedlivé.“
„To jsou –“
„Nemám dokonce nic proti tomu, když si pro manžela odlepí nějakou tu známku, koneckonců, jak řekl Goethe, sběratelé jsou šťastní lidé, ale dohlédněte prosím na to, aby přitom poškozovaly jen ty méně důležité části textu!“
„To, co mi tu říkáš, jsou obvinění, která bys musel nejprve dokázat…“
Kvido se měl k odchodu.
„Myslím si,“ řekl vedoucí, „že každý kritik by měl začít nejdříve ze všeho sám u sebe. Protože –“
„Panebože!“ zvolal Kvido. „O čem se to tady bavíme?!“
„O čem?“ řekl vedoucí. „O čem? – O tom, že demagogicky přehlížíš všechno dobré, co bylo na týhle poště uděláno. O tom, že se chystáš očernit všechny ty, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce. O tom…“
„Nikoliv,“ řekl Kvido uţ jakoby unaveně. „Všech těch, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce, si samozřejmě hluboce vážím. Jenom mě nasrala ta vaše soudružka, která si z telegramu o smrti mého dědečka zřejmě udělala záložku do Burdy!“
„Čím déle tě poslouchám,“ řekl vedoucí se studeným úsměvem, „tím více si uvědomuji, jak moc se musíš diskusím, jako je ta naše, ještě učit. Zejména pak –,“ pohlédl káravě na Kvida, „jejich slovní kultuře. Ale zkusím ti to tedy říct ještě jinak: posílal jsi od nás někdy spěšný dopis, blahopřejný telegram, balík, nějakou finanční částku?“
„Pochopitelně,“ řekl Kvido a marně přemítal, jakého myšlenkového skoku to zase bude svědkem.
„Jinými slovy,“ řekl významně vedoucí, „docela pravidelně využíváš nejrůznějších našich služeb. Pravidelně tobě i tvé rodině vycházíme vstříc ve všech vašich požadavcích – a vám to připadá samozřejmé…“
„Nikoliv!“ řekl zuřivě Kvido. „Opět nikoliv. Nepřipadá nám to samozřejmé, protože to je samozřejmé. Žádná z oněch sluţeb, o kterých jste mluvil, ani v nejmenším nepřesahuje rámec vašich naprosto běžných povinností. Pošty tu jsou právě proto, aby z nich mohli lidi odesílat balíky, telegramy a peníze – a tak se mi nesnaţte laskavě vsugerovat, že bych si měl samým vděkem sednout na prdel pokaždé, když mi přinesete rekomando!“
„A že vám naše soudružka ochotně krotí psa, kterého vy sami nedokážete zvládnout – to je taky samozřejmé?“ rozkřikl se hněvivě vedoucí.
Na tuhle otázku nebyl Kvido připraven.
„A že si dneska chce stěžovat i ten nejposlednější vrátný – to je taky samozřejmé?!“
Urážka zasáhla Kvida tak, že na okamžik nemohl popadnout dech.
Vedoucí, rudý rozčilením, na něho pohlédl s neskrývanou, opovržlivou nenávistí:
„Nebo jeho přemoudřelej spratek?!“
Strčil do Kvida břichem.
„Koukej vypadnout!“ zařval.
Vystrčil Kvida na chodbu a přibouchl za ním dveře.
Kvido je několikrát zběsile nakopl.
Prudce se otevřely.
„A nikomu netykej!“ zaječel Kvido už na útěku. "
„Posaď se,“ vybídl ho vlídně vedoucí, ale Kvido zůstal stát. Vedoucí se usmál.
„Tuším, co tě k nám přivádí,“ řekl. „Ale nejprve mi dovol, abych ti vyjádřil svou opravdovou upřímnou soustrast.“
Kvido se neznatelně ušklíbl, ale nabízenou ruku přijal.
„Chápu tvoje rozpaky,“ řekl vedoucí. „To, co se stalo, nás všechny skutečně mrzí. Ale zároveň bychom neměli dopustit, aby emoce zvítězily nad rozumem. To by mohlo být špatné…“
„Jak to myslíte?“
„Víš, já si nenamlouvám, že je na naší poště všechno v naprostém pořádku. Snad jsme se občas dopustili i nějaké té chyby a ta stížnost, kterou jsi vznesl, je do jisté míry i oprávněná –“
„Do jisté míry?!“ neudrţel se Kvido. „O čem to mluvíte? Přijeli jsme dědečka navštívit – a on byl mrtvý. Těšil jsem se, že si popovídáme – a on byl mrtvý! Dokáţete si to vůbec představit?!“
„Samozřejmě,“ řekl vedoucí. „Věř mi ale, že jsme udělali všechno proto, aby se něco podobného nemohlo opakovat.“
„To rád slyším,“ řekl sarkasticky Kvido. „Mám totiž ještě jednoho!“
Pohledem přelétl čestná uznání na protější zdi. Vedoucí ho čímsi popuzoval, ale zatím to nedokázal definovat.
„Něco ti řeknu,“ řekl vedoucí. „On totiž dovede kritizovat každý – nezlob se, že ti to říkám tak otevřeně. Je snadné bořit, poplivat něco – ale konkrétní, realistický návrh, jak dělat věci lépe, ten má málokdo! Ani ty ho nemáš.“
„Já?!“ nevěřil Kvido svým uším. „Copak já jsem vedoucí pošty? Copak já rozumím poštám? Co já mám co zlepšovat! Copak právě to není vaše práce?“
„No tak vidíš!“ usmál se vedoucí. „Sám přiznáváš, že problematice pošt nerozumíš – přitom si klidně osobuješ právo poštu posuzovat!“
Kvido se nezmohl na odpověď. Jeho vztek rostl.
„Musíme prostě přihlížet k moţnostem, které má naše pošta k dispozici,“ pokračoval vedoucí. „Lidí je málo, úkolů moc, všechno se prostě nedá stihnout hned. Ani Řím nebyl postaven přes noc!“
„Prosím vás,“ řekl Kvido, s námahou se ovládaje, „nikdo po vás přece nechce, abyste za noc stavěli Řím! Ale bylo by báječné, kdyby vám propříště stačilo méně než oněch čtyřicet hodin, abyste na vzdálenost necelého kilometru doručili jeden telegram!“
„Jsi z pochopitelných důvodů velmi rozrušený, takže mě nikdy nenecháš dokončit to, co jsem chtěl říci,“ řekl vedoucí s nepříjemným úsměvem.
„Chtěl jsem říci, ţe jsme si nedostatků vědomi, ale ţe je naivní se domnívat, že je můţeme odstranit naráz. Jenom netrpělivé mládí – jako to tvoje – chce všechno hned. Vsadil bych se, ţe to je zároveň i důvod, proč nepřišel se stížností tvůj otec.“
„Možná. Nicméně nemohu souhlasit, že chci všechno hned. Nechci. Ani pošta mi nemusí chodit hned – úplně se spokojím s tím, když mi bude chodit včas. Především pak telegramy a expres-zásilky. Pokud jde o pohlednice, klidně vám budu tolerovat i dvou až třídenní zpoždění, aby si je
mohly přečíst skutečně všechny vaše zaměstnankyně, a ne pouze ty, co jsou zrovna v práci – což by vůči těm druhým nebylo spravedlivé.“
„To jsou –“
„Nemám dokonce nic proti tomu, když si pro manžela odlepí nějakou tu známku, koneckonců, jak řekl Goethe, sběratelé jsou šťastní lidé, ale dohlédněte prosím na to, aby přitom poškozovaly jen ty méně důležité části textu!“
„To, co mi tu říkáš, jsou obvinění, která bys musel nejprve dokázat…“
Kvido se měl k odchodu.
„Myslím si,“ řekl vedoucí, „že každý kritik by měl začít nejdříve ze všeho sám u sebe. Protože –“
„Panebože!“ zvolal Kvido. „O čem se to tady bavíme?!“
„O čem?“ řekl vedoucí. „O čem? – O tom, že demagogicky přehlížíš všechno dobré, co bylo na týhle poště uděláno. O tom, že se chystáš očernit všechny ty, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce. O tom…“
„Nikoliv,“ řekl Kvido uţ jakoby unaveně. „Všech těch, kteří tu každý den odvádějí kus poctivé práce, si samozřejmě hluboce vážím. Jenom mě nasrala ta vaše soudružka, která si z telegramu o smrti mého dědečka zřejmě udělala záložku do Burdy!“
„Čím déle tě poslouchám,“ řekl vedoucí se studeným úsměvem, „tím více si uvědomuji, jak moc se musíš diskusím, jako je ta naše, ještě učit. Zejména pak –,“ pohlédl káravě na Kvida, „jejich slovní kultuře. Ale zkusím ti to tedy říct ještě jinak: posílal jsi od nás někdy spěšný dopis, blahopřejný telegram, balík, nějakou finanční částku?“
„Pochopitelně,“ řekl Kvido a marně přemítal, jakého myšlenkového skoku to zase bude svědkem.
„Jinými slovy,“ řekl významně vedoucí, „docela pravidelně využíváš nejrůznějších našich služeb. Pravidelně tobě i tvé rodině vycházíme vstříc ve všech vašich požadavcích – a vám to připadá samozřejmé…“
„Nikoliv!“ řekl zuřivě Kvido. „Opět nikoliv. Nepřipadá nám to samozřejmé, protože to je samozřejmé. Žádná z oněch sluţeb, o kterých jste mluvil, ani v nejmenším nepřesahuje rámec vašich naprosto běžných povinností. Pošty tu jsou právě proto, aby z nich mohli lidi odesílat balíky, telegramy a peníze – a tak se mi nesnaţte laskavě vsugerovat, že bych si měl samým vděkem sednout na prdel pokaždé, když mi přinesete rekomando!“
„A že vám naše soudružka ochotně krotí psa, kterého vy sami nedokážete zvládnout – to je taky samozřejmé?“ rozkřikl se hněvivě vedoucí.
Na tuhle otázku nebyl Kvido připraven.
„A že si dneska chce stěžovat i ten nejposlednější vrátný – to je taky samozřejmé?!“
Urážka zasáhla Kvida tak, že na okamžik nemohl popadnout dech.
Vedoucí, rudý rozčilením, na něho pohlédl s neskrývanou, opovržlivou nenávistí:
„Nebo jeho přemoudřelej spratek?!“
Strčil do Kvida břichem.
„Koukej vypadnout!“ zařval.
Vystrčil Kvida na chodbu a přibouchl za ním dveře.
Kvido je několikrát zběsile nakopl.
Prudce se otevřely.
„A nikomu netykej!“ zaječel Kvido už na útěku. "
Displaying 1 - 30 of 127 reviews