Myši Natálie Mooshabrové

by Ladislav Fuks

V řadě Fuksových próz přestavují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika - a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z "myší", na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.

Genres: Czech Literature, Fiction, Classics, Horror, Literary Fiction, Science Fiction

304 pages, Hardcover

First published January 1, 1970

About the author

Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která mnohým z nich zůstane neodhalena.

Reviews

[Viera Némethová · Rating 5 out of 5]

Pre mňa je to určite kniha toho mesiaca, veľké prekvapenie a viera, že výborných kníh, ktoré som ešte nečítala je veľmi veľa. Vynikajúce spracovanie príbehu o totalite, nezlomnosti, vypočítavosti, obmedzenosti, strachu, terore skrytom v symbolizme, náznakoch, v repetitívnosti banálnych príbehov a fráz. Kniha je znepokojivo jednoduchá, dej nestráca dynamiku, má svoju prekvapivú pointu. Je to príbeh, pri ktorom nevieme či je hrdinka psychicky chorá, či strach ochromil jej uvažovanie, ktoré sa zdá byť schématické . Zdánlivo sa jej nedotýkajú ani rany osudu, všetky príkoria, ktoré sa jej dejú idú akoby tak trocha mimo nej. Vynikajúce dielo, ktoré som si kúpila aj ako audioknihu v podaní Jiřího Ornesta.

[Malcolm · Rating 4 out of 5]

Mrs Mooshaber is an elderly widow scraping to get by in un-named central European dictatorship in an un-specified era of seemingly relentless, low-level constant surveillance, a process in which she, at times, seems to play a part. Her husband dead, her children ungrateful criminals, her closest friend it seems is the caretaker in her building and the managers at the Mother and Child Support Service for whom she volunteers seem to have a soft spot for her and although she seems to be given some tricky assignments she seems to get by on grandmotherly homilies and ‘common sense’. Through all of this she seems to exist in a world quite apart from the grand politics of her time and place, and for the most part separate from the daily oppressions and ignominy of her seemingly totalitarian but only tangentially present world.

It may only be tangentially present, but it is always there, lurking and ambiance setting. As a worker for the Mother and Child Support Service, Mrs Mooshaber is a constant presence in family lives often being sent in to deal with what seems form the outside at least to be cases of playfulness and children’s independent activity, although the cases are always presented as extremely serious breaches of discipline. A more obvious presence is the intermittent visits by various police officers to her apartment to ask about aspects of her youth, often seemingly bizarre events such as the presence of a giant mouse with a mane in the forest when she was a child, or who she met during various trips to that forest – this slightly surreal component adds to the sense of pervasive state presence. An even more obvious aspect of the looming state is the cult of personality that seems to surround the Prime Minister, who rules in association with the Dowager Princess who remains unseen for many years, prompting rumours of her death or imprisonment.

Against this continual presence there is a powerful strand of solidarity, in Mrs Mooshaber’s support for the mothers she visits, in her close relationship with her building caretaker and the compassion and support shown other families in the building. This sense of solidarity between individuals runs counter to and over the pervasive sense of observation. This dialectic shapes the tone, the timbre of the novel and helps make readership unsettling; at times the narrative seems clear and obvious, at others (and often at the same time) it seems uncertain. Part of the reason for the uncertainty lies in the novel’s seeming technological paradox – the country seems technologically unsurprising, except that there is a continual shuttle service to the colony and prison on the moon, while there is a recurring highlighting of methods of communication and record keeping – television, radio, tape recorders and so forth.

The most potent aspect of the novel’s disruption of certainty that parallels the dialectic of support between individuals and state observation is the recurrence of motifs and narrative sequences, as if this is a ‘shaggy dog’ story. These motifs and sequences, these periods of repetition of often identical sets of words function as they do in an oral narrative – to ground the reader in a particular emotion or sequence, to remind us of threats, character roles and types and to allow the story to settle back into a recognisable sequence or type. This intense focus on detail and repetition adds to the sensation by calling into doubt the possibility of a conclusion to the story, shifting this to satire, albeit of a gentle form.

In short this is a novel to allow yourself to roll around in, to enjoy and relish the repetition of word sequences and narrative components; don’t expect a clear singular beginning to end narrative but do expect to feel like the story is spinning on a single point, at least in places; elsewhere that repetition is disrupted by hostile characters, mainly Mrs Mooshaber’s children. It is a novel of some structural and metaphorical power that can be read as a parable of the Czechoslovak period of cultural liberalisation in the 1960s culminating in the Prague Spring, but that is likely to be an over-reading. More especially, this is a sign the Fuks low profile as a novelist when compared to Milan Kundera, Josef Skorvecky, Bohumil Hrabal and others of his generation is unjust and he deserves to be much better known (and what is more, it is published as part of the Karolinium Press’s gorgeous hardback series of modern Czech fiction).

All in all, it is pleasure and treasure, and highly recommended.

[Eliska · Rating 4 out of 5]

Ladislava Fukse jsem dosud znala jen jako autora Spalovače mrtvol a k tomu jsem měla již od mládí takový zvláštní respekt. Díky lidičkám tady na DK jsem objevila tuto lahůdku. Ještě jsem se s tím úplně nesrovnala. Kniha je opravdu zvláštní, groteskní, záhadná, absurdní a alegorická a paní Natálie je postava, jakou v mnoha knihách nenajdete. (Ona je znalá a je na Péči už 20 let). Autor mistrně vytváří takovou tajuplnost svého vyprávění, možná právě neustálým opakováním již tolikrát řečených vět, jako by postavy samy sebe přesvědčovaly, že to je pravda. Paní Mooshabrová a její myši – a její nehodné děti, které si přijdou, kdy chtějí, vždy jí nějak ublíží, (je znalkyně a je na Péči už 20 let), a vůbec nemá lehký život. Ale žije ho, mezi koňskými povozy a hvězdolety, s obrovskou chutí na vlašský salát a Limonádu. Kolem ní, v tom čase nečase, běží podivný totalitní systém, kde každý, kdo se nějak vymyká, neskončí dobře. A je jedno, zda je to dospělý nebo děcko. Hlavně žádnou fantazii, ideály a touhy. Jednu hvězdu odebírám za to, že už jsem asi tak od poloviny knihy věděla o čem bude konec, i když, ne jaký bude konec.

[Evička de Blois · Rating 3 out of 5]

V této knize čtete pořád to samé dokola, ale z nějakého záhadného důvodu vás to baví, klepete prstíčkem a čekáte kdy se dozvíte: PROČ už popáté slyšíte o pečení koláčů na svatbu? a PROČ ta paní chodí všechno vyšetřovat? Je Mooshabrová mentálně postižená? Je péče něco jako VB? Je Mooshabrová eSTéBačka? Máte ji litovat? Máte ji milovat?
NEVÍTE.
Nevíte a pořád čtete o TĚCH koláčích, o zlých dětech a když už si myslíte, že se vám hlava zvědavostí rozskočí, tak přijde velké rozuzlení a pokud jste cool adult, dáte tomu okamžitě 5*.
Já nad tím teda budu přemýšlet asi tak do konce života - pohybujíc se na čáře mezi miluju a WTF PROČ, takže to průměruju na 3.
Ale právě kvůli toho miluju, budu Fukse číst dál a dál ♥

[Robin_bobin · Rating 3 out of 5]

Klasika Fuks: repetetivnost, vlastně netušíte, co se celou knihu děje a na konci se to rozuzlí, ale vy z toho nic nemáte, jen vlastně takovou frustraci, že jste ztratili čas. Fuks ale píše tak dobře, že si prostě další knihu přečtete a celý proces se opakuje (a zase jsme u té repetice).

[Simona · Rating 3 out of 5]

Ok, existuje důvod, proč moc nečtu české autory. A ano, rozumím, proč byla kniha napsána stylem, jakým byla napsána. Ale i tak, styl mi neseděl a asi 80% knížky mě neskutečně rozčilovalo. Proč furt třepe tou taškou?? Proč musí Kralcová všechno opakovat?? Jestli ještě jednou vytáhne kartičku a prokáže se, tak už za sebe neručím! Na salát a šunku nebudu mít chuť hodně dlouho..

Co se však nedá knížce upřít, je to, že i přes výše uvedené, sem knihu nedokázala odložit. Kniha má nečekané rozuzlení, které jsem začla tušit cca od 70%. Posledních 20% se dalo číst, přestává zde neustálé opakování a knížka nabírá rychlý spád. Za to dám 3*.

[Rézina Dějová · Rating 1 out of 5]

Prapodivný, silně stylizovaný repetitivní román, kde se neustále dokola opakují ty samé fráze a motivy a nikdy nevíte, jestli hlavní hrdinka halucinuje, má stařeckou demenci, nebo co se jí vlastně děje. Příliš pomalé tempo a děj zasazený do blízké budoucnosti (okrajově trochu připomíná společnost z Orwellova 1984) nemá na příběh skoro žádný vliv a ani mu nepřidává na atraktivitě. "Překvapivé" rozuzlení se dá vytušit už od půlky. Chápu, že někomu to může vyhovovat, ale pro mne bylo čtení utrpení. Nepopulární názor taky názor.

[Олег Шинкаренко · Rating 5 out of 5]

My Prague's discovery. Czechs really use it to attract tourists and not in vain! Personally I was attracted. The beginning is very promising. I know the ingredients of the cocktail and because of it everything looks like a collage. Later I will write more.

[Jarmil Dufek · Rating 5 out of 5]

Četl jsem to v 70. letech a úplně zapomněl, ale stále se mi to moc líbí

[Marek · Rating 4 out of 5]

Tato kniha je zvláštní. Jedná se o utopii. Vyskytují se v ní prvky z pohádky, sci-fi, detektivky, hororu a středověkého způsobu života. Knihu lze vnímat i jako alegorii každého nelidského systému. Autor napsal: „Chtěl jsem zachytit zlo nitrem několika vybraných jednajících postav, ale mimoto zjistit motivy, podmínky, příčiny zla, které deformuje jedince a společnost, aniž však výklad příčin zla byl v plánu knihy. Avšak jak je možno v literární práci nazírat okolní realitu z nitra vytvořených postav jinak než tím, že uvažujeme procesy nitra těchto postav? Tyto procesy mohou být opět pozorovatelné a "zjevnější“ jen tehdy, činíme-li do tohoto lidského nitra hluboké sondy." Děj se odehrává chronologicky, nevyskytují se skoky v čase. V knize se vyskytuje také role vypravěče. Hlavní postavou je Natálie Mooshabrová, která má 2 děti – Wezra a Nabuli. Její manžel zemřel, přivydělává si na hřbitově a také v Péči, kde dohlíží na děti, se kterými jsou problémy. Jak sama říká, nevěří v Boha, ale v osud. Autor se často opakuje – zejména charakteristiky postav, popisy jejího mládí, svatba její dcery apod., což mne do jisté míry unavovalo, ale jsem si vědom, že to má určitě nějaký smysl. U knihy SPALOVAČ MRTVOL se také opakuje, ale u knihy Myši Natálie Mooshabrové toho bylo mnohem více. V knize se nachází také plno symbolů a čtenář si pak říká, co který symbol může znamenat, jak jej správně interpretovat. Takový je Fuksův styl psaní. Je pravda, že autor si hraje se čtenářem a do textu dává různé nápovědy, které upřímně řečeno jsem většinou prošel bez povšimnutí a dozvěděl jsem se o nich až od jiných čtenářů. Proto je určitě lépe si přečíst knihu MYŠI NATÁLIE MOOSHABROVÉ minimálně dvakrát a platí to také pro jiné autorovy knihy. Závěr knihy mne překvapil. Knihu hodnotím na 80 %.

Od autora jsem četl už 3 knihy včetně této. Nejvíce se mi líbila a myslím si, že pro mě je nepřekonatelná, kniha SPALOVAČ MRTVOL, dále následuje kniha PAN THEODOR MUNDSTOCK a jako poslední bych viděl MYŠI NATÁLIE MOOSHABROVÉ. Myslím si, že poslední jmenovaná kniha, i přes výhrady, které jsem uvedl, stojí za přečtení a čtenářům, kterým se líbila kniha SPALOVAČ MRTVOL, by se také mohla líbit tato kniha. Časem třeba vyzkouším nějaké další knihy od Ladislava Fukse.

Na počátku knihy se nachází NĚKOLIK POZNÁMEK AUTORA K MYŠÍM NATÁLIE MOOSHABROVÉ A K LITERATUŘE A UMĚNÍ VŮBEC a v závěru knihy se nachází kapitola SUGESTIVNÍ SVĚT FUKSOVY PRÓZY, kterou napsal Miloš Pohorský.

Zajímavý názor Ladislava Fukse: "Při literatuře jde vždycky o čtenáře, o literární dopad na ně. Ten ovšem nikdy nemůže být u všech čtenářů stejný, protože jsou různí čtenáři - s různým vzděláním, vkusem, zálibami, sympatiemi. Pravda však je, že umění pro umění, umění, které není pro lidi, je pro kočku. Umění, které člověku nic neříká, k ničemu není. Například báseň, která nic neříká a jen tak se hlubokomyslně tváří, nestojí za nic."

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud.

Osud je všechno, co se stalo, a proto ho nelze už změnit, proto je osud nezměnitelný. Jdou však měnit jeho důsledky v přítomnosti a budoucnosti. Co se však teprve státi má, není ještě osud, protože to je před námi, a tam je možná volba. Teprve jakmile se to stane, stává se to osudem, ale dřív ne. Do poslední chvíle to lze měnit alespoň v mezích jistých možností, proto říkám, že podle hvězd se dá zjistit obrys budoucnosti. Pro minulost platí nezměnitelnost, pro budoucnost ne. To je vlastně velké štěstí.

Já na zmrtvýchvstání nevěřím, ani na pánaboha... snad jen na poslední soud, ten snad přijde. Snad by i přijít měl...

[Joanna · Rating 3 out of 5]

Tytułową bohaterkę „Myszy Natalii Mooshaber” poznajemy w trakcie ślubu jej córki - wyrodnej, rozwrzeszczanej, bezczelnej pannicy. Drugie dziecko pani Mooshaber nie udało się lepiej - syn to młodociany przestępca, który ciagle na zmianę ląduje i wychodzi z więzienia. A sama Natalia? Poczciwa, nieco nierozgarnięta seniorka, która aby związać koniec z końcem zatrudniła się na cmentarzu jako opiekunka grobów, a po godzinach pracy w ramach wolontariatu podejmuje się kurateli trudnej młodzieży. W wolnym czasie natomiast pasjami rozstawia pułapki na myszy. Po całym domu! Po domach sąsiadów i znajomych! W wiedzy na temat sposobów tępienia tych gryzoni Natalia nie ma sobie równych.
W powieści Fuksa ukazane jest parę miesięcy z życia Natalii. I właśnie brakowało mi tu jednego głównego wątku, bo książka to raczej zlepek pojedynczych scenek - zdarzeń. Nudna codzienność, nic nadzwyczajnego? A właśnie, że nie, bo „Myszy” to powieść wybitnie oryginalna i dziwaczna! W książce ani razu nie pada ani miejsce, ani czas akcji - po opisach wyposażenia mieszkań, wyglądu miasta, rozrywek bohaterów itd. można się domyślić, że są to lata 70, a miasto - leżące gdzieś w Czechach. Jednak historia nie jest całkiem rzeczywista - powszednie są wyjazdy na księżyc gwiazdolotami, a w kioskach zamiast gazet sprzedaje się mięso, warzywa i piwo. Jest to państwo, w którym zarabia się grosze, a nierówności społeczne są nader widoczne - praktycznie nie ma klasy średniej - albo jesteś bogaczem albo nędzarzem. Sparaliżowanym lekiem społeczeństwem rządzi bezwzględny dyktator, którego postać wprawdzie ani razu nie wysuwa się na pierwszy plan to jednak jest bardzo istotna dla fabuły. Na kartach powieści przewija się mnóstwo postaci - co kolejna to dziwaczniejsza. Przy niektórych to nawet dzieci Natalii wydają się całkiem nudne i normalne. U Fuksa wszyscy są w jakimś stopniu zdziwaczali. Ich zachowanie i sposób mówienia przywodzi na myśl roboty - sztywne, powolne ruchy, ciagłe powtórzenia w rozmowach. I mogłaby ta irracjonalność i sztuczność w mowie i zachowaniu razić, ale świat w którym żyją sam jest tak dziwaczny i karykaturalny, że ich zachowanie wydaje się jak najbardziej zwyczajne. Sam język i sposób narracji jest jeszcze dziwniejszy - poza powtórzeniami całych obszernych fragmentów, występują też neologizmy powstałe przez skracanie pojedynczych wyrazów. I tak np. zamiast w „kryminale” postaci siedzą w „krimi”, a słuchają nie „magnetofonu”, a „magnetu”.
Czym więc jest ta cudaczna powieść? Groteska? Satyra? Powieść polityczna? Kryminał? Powieść grozy? Antyutpia? Po części każdym. Fuks tak miesza rzeczywistość z surrealizmem, że czytelnik do samego końca nie ma pewności czy opisywane z punktu widzenia Natalii wydarzenia rzeczywiście mają miejsce czy może dzieją się tylko w jej głowie, a sama bohaterka cierpi na schizofrenię.
To nie jest szybka, lekka lektura. Nieszablonowa narracja wymaga wbicia się w specyficzny rytm narzucony przez Fuksa. nie da się „Myszy” czytać z doskoku. Oryginalność i innowacyjność formy i języka wzbudzają uznanie, jednak na dłuższa metę i męczą i nie ukrywam, że momentami robiło się zbyt monotonnie i nie mogłam doczekać się już końca. To powieść niełatwa, ponura, pełna brzydkich i złych ludzi i z cały czas utrzymująca się w tle atmosferą beznadziei. Jednak przez swoją groteskowość zdarza się być „Myszom” i komicznym. Dziwne i interesujące było to doświadczenie czytelnicze. Miejscami było ciężko, ale koniec końców warto i absolutnie nie żałuje.

instagram | blog | facebook

[Joanna · Rating 3 out of 5]

Tytułową bohaterkę „Myszy Natalii Mooshaber” poznajemy w trakcie ślubu jej córki - wyrodnej, rozwrzeszczanej, bezczelnej pannicy. Drugie dziecko pani Mooshaber nie udało się lepiej - syn to młodociany przestępca, który ciagle na zmianę ląduje i wychodzi z więzienia. A sama Natalia? Poczciwa, nieco nierozgarnięta seniorka, która aby związać koniec z końcem zatrudniła się na cmentarzu jako opiekunka grobów, a po godzinach pracy w ramach wolontariatu podejmuje się kurateli trudnej młodzieży. W wolnym czasie natomiast pasjami rozstawia pułapki na myszy. Po całym domu! Po domach sąsiadów i znajomych! W wiedzy na temat sposobów tępienia tych gryzoni Natalia nie ma sobie równych.
W powieści Fuksa ukazane jest parę miesięcy z życia Natalii. I właśnie brakowało mi tu jednego głównego wątku, bo książka to raczej zlepek pojedynczych scenek - zdarzeń. Nudna codzienność, nic nadzwyczajnego? A właśnie, że nie, bo „Myszy” to powieść wybitnie oryginalna i dziwaczna! W książce ani razu nie pada ani miejsce, ani czas akcji - po opisach wyposażenia mieszkań, wyglądu miasta, rozrywek bohaterów itd. można się domyślić, że są to lata 70, a miasto - leżące gdzieś w Czechach. Jednak historia nie jest całkiem rzeczywista - powszednie są wyjazdy na księżyc gwiazdolotami, a w kioskach zamiast gazet sprzedaje się mięso, warzywa i piwo. Jest to państwo, w którym zarabia się grosze, a nierówności społeczne są nader widoczne - praktycznie nie ma klasy średniej - albo jesteś bogaczem albo nędzarzem. Sparaliżowanym lekiem społeczeństwem rządzi bezwzględny dyktator, którego postać wprawdzie ani razu nie wysuwa się na pierwszy plan to jednak jest bardzo istotna dla fabuły. Na kartach powieści przewija się mnóstwo postaci - co kolejna to dziwaczniejsza. Przy niektórych to nawet dzieci Natalii wydają się całkiem nudne i normalne. U Fuksa wszyscy są w jakimś stopniu zdziwaczali. Ich zachowanie i sposób mówienia przywodzi na myśl roboty - sztywne, powolne ruchy, ciagłe powtórzenia w rozmowach. I mogłaby ta irracjonalność i sztuczność w mowie i zachowaniu razić, ale świat w którym żyją sam jest tak dziwaczny i karykaturalny, że ich zachowanie wydaje się jak najbardziej zwyczajne. Sam język i sposób narracji jest jeszcze dziwniejszy - poza powtórzeniami całych obszernych fragmentów, występują też neologizmy powstałe przez skracanie pojedynczych wyrazów. I tak np. zamiast w „kryminale” postaci siedzą w „krimi”, a słuchają nie „magnetofonu”, a „magnetu”.
Czym więc jest ta cudaczna powieść? Groteska? Satyra? Powieść polityczna? Kryminał? Powieść grozy? Antyutpia? Po części każdym. Fuks tak miesza rzeczywistość z surrealizmem, że czytelnik do samego końca nie ma pewności czy opisywane z punktu widzenia Natalii wydarzenia rzeczywiście mają miejsce czy może dzieją się tylko w jej głowie, a sama bohaterka cierpi na schizofrenię.
To nie jest szybka, lekka lektura. Nieszablonowa narracja wymaga wbicia się w specyficzny rytm narzucony przez Fuksa. nie da się „Myszy” czytać z doskoku. Oryginalność i innowacyjność formy i języka wzbudzają uznanie, jednak na dłuższa metę i męczą i nie ukrywam, że momentami robiło się zbyt monotonnie i nie mogłam doczekać się już końca. To powieść niełatwa, ponura, pełna brzydkich i złych ludzi i z cały czas utrzymująca się w tle atmosferą beznadziei. Jednak przez swoją groteskowość zdarza się być „Myszom” i komicznym. Dziwne i interesujące było to doświadczenie czytelnicze. Miejscami było ciężko, ale koniec końców warto i absolutnie nie żałuje.

instagram | blog | facebook

[Vilný Faun · Rating 4 out of 5]

Hemží se to tu divnolidma a s těmi si Láďa, jak známo, rozumí. Umí s nimi rozehrát příběh, který se zasekl v několika opakujících se šablonách. Na první pohled monotón, ale ono to graduje, pěkně v pozadí a plíživě, možná si toho včas ani nevšimnete. Paní Mooshaberová žije v totalitní zemi s prapodivnými pravidly, kde se pomocí hvězdoletů lítá na Měsíc, policisté se chodí dívat "jak bydlí", lidé jsou chudí, ale nic z toho jí moc netrápí. Pracuje na Péči, kde se stará o zlobivé děti, které vlastně nezlobí, taky se stará o hroby, líčí pasti na myši a trápí ji jen její dvě velmi nezbedné děti. Kámoší se správcovou, občas si vymýšlí či upravuje slova, občas jí dvě velmi nezbedné děti něčím napálí, kvůli čemu mi jí občas bylo velmi líto. To totiž Láďa taky umí, vyvolávat emoce k těm jeho bizarním figurkám. Co ale Láďovi jde nejvíc ze všeho, to jsou originální zápletky, v kterých po pointě dlouze tápete, ale když přijde, je to síla, jako když vás někdo vezme židlí po hlavě. (Což jsem nikdy nezažil, ale díky Fuksově tvorbě si to umím živě představit.) Originální kniha, která vám musí sednout, jinak nemáte šanci dostat se do konce. Mě sedla, jen té šunky a salátů bylo občas přespříliš. Jo a abych nezapomněl, znáte Máry Capri?

[Narrien ☆ · Rating 5 out of 5]

Geniální kniha. Bavila mě po celou dobu, ale nebyla jsem natolik bystrá, abych si spojila všechny náznaky, které poté vedly k rozuzlení na konci. Teď zpětně si je však uvědomuji a o to víc si knihu chci přečíst znovu. Všechno perfektně zapadalo do sebe, Fuksův styl psaní je mi velmi blízký a žádné jeho dílo mě nikdy nezklamalo. Ale musím říct, že Myši vedou na plné čáře, co se týče efektu na mě osobně. Jsem opravdu nadšená. :)

[Jana · Rating 3 out of 5]

Ačkoliv se mi to vůbec nelíbilo, tak jsem měla potřebu poslouchat dál, protože jsem byla perverzně zvědavá, jak to skončí. Knihu jsem poslouchala v rámci četby na pokračování, tak jsem to zvládla doposlouchat. Kdybych ji četla, tak bych ji zahodila už na straně 10 :D Ten konec byl zvláštní a zlepšil můj celkový dojem z této podivné knihy.

[Ron Del · Rating 4 out of 5]

Typicky Fuks s vymyslenymi komplikovanymi a vznesenymi menami. Opis starych casov pretkany modernostou a futurizmom. Niektore popisy pripominaju kapitoly nasich dejín. Krasna fantazmagoria. Citatel sa obcas straca v deji, ale na koniec sa vzdy najde a pochopi.

[Mek · Rating 5 out of 5]

WOW!

[Barbara · Rating 5 out of 5]

Literatura

[Adelle R. · Rating 3 out of 5]

3,5*

[Tomas · Rating 1 out of 5]

I liked it, this I cannot say. A depressive, dark story.

[niky_books · Rating 4 out of 5]

Wow.

[Ivan Hlavička · Rating 1 out of 5]

Největší blbost jakou jsem kdy četl

[Blazz J · Rating 5 out of 5]

5/5. Za starko Natalijo Mooshaberjevo, skrbnico malopridnih otrok in rediteljico mestnega pokopališča, skozi celotno Fuksovo pripoved ne (iz)vemo, ali morda boleha za shizofrenijo, je iz dneva v dan bolj dementna, ali pa je le dobra igralka v izmišljenem mestecu v neznani totalitarni državi, le strašansko se boji miši in išče zanj najbolj učinkoviti strup. Izvod romana z nadvse groteskno-fantastično, že skoraj orveljansko-kafkovsko in črnohumorno pripovedjo, napisano po praški pomladi in sledečemu zaukazanemu nemišljenju, je Ladislav Fuks, tedaj že z odkrito shizofrenijo, podaril svojemu psihiatru in mu hudomušno pripomnil, da mu bo o njegovi bolezni še največ povedala ravno gospa Mooshaberjeva.

[Ondřej Puczok · Rating 3 out of 5]

Jedna z nejdivnějších věcí, které jsem kdy četl a bez donucení i dočetl. Být možnost dát půlhvězdu navíc, tak ji dám. Už jen motivace tím, že představení v brněnské Huse na provázku bylo nepochopitelné, tak zkusím alespoň pochopit knihu, vysvětluje mnohé. Jak je to však celé zvláštní, tajemné, historicko-futuristické, absolutisticky-revoluční, člověk neví, co má v knize brát jako důležité, co je jen odkaz, co je vtip, co je skrytá narážka. Fuks má něco do sebe a Myši to ukázaly jasně. Jen nevím, jestli se někdy vrhnu i na jinou jeho knihu...

[Iva Cizkova · Rating 3 out of 5]

V jednu chvilku mě ta neustálá repetitivnost začala nudit, no ale zrovna v ten moment došlo v příběhu ke zvratu.

Obraz, který mě zaujal:

„Bělost, čerň a šeď je barva měsíční krajiny, a kromě jistých stromů, keřů a trav, které jsou chráněny pod volným nebem, je všude jen prach, popel, kamení a umělé bláto v lázních u kráterů. Je to krajina smrti.“
Paní Mooshabrová odložila talíř s rybou a vidličku a pohlédla na černý ubrus, na uschlou kytici a hořící svíci.
„Je to krajina smrti,“ řekla.
(str. 274)

[Ester · Rating 3 out of 5]

I must admit that this style of storytelling does not fit me. I prefer more rapid narrative. I have long expected where everything is headed. I usually prefer less readable story and more sophisticated characters.
Although I must say that it is an interesting book from the perspective of the time, when it was written.

[Fräulein Pelz · Rating 5 out of 5]

As far as I am concerned, it's Fuks's best book. And, for me, one of the most interesting books I have ever read. I would point one thing: I really like the way Fuks plays with our minds and often you don't even know if it's just a dream of some old woman with dementia or not. But you have to know Fuks to understand it.

[verbava · Rating 4 out of 5]

похмурий магічний реалізм. ніби кафка зустрів свого старого друга маркеса, і тепер вони сидять говорять за жизнь.

[niko · Rating 5 out of 5]

spalovac mrtvol > mysi natálie mooshabrové > theodor mundstock.
bomba román co si budem je to fuks

[Zuzana · Rating 4 out of 5]

Autor si hraje s vaší myslí a jde mu to skvěle.