Jurodivý, groteskně napínavý příběh jedné vraždy a osudového propojení muže a ženy, utopených v pochybnostech samoty, se mohl odehrát kdekoliv. Prostředí divadla však otevírá jedinečný prostor pro hlubší vášně i hysterie, v němž navíc jednoho dne spadne opona definitivně. Energickým účinkujícím, pasivním čumilům i zákulisním manipulátorům. Alternace za naše životy neexistují. Nehrajeme v divadle jednoho herce. Minulost a úzkosti nesvlečeme jako kostým. I ta sebemenší životní „role“ má být odehrána svědomitě. Hostující režisér Buch to tuší, spisovatelka a dramatička Birgit to ví. A kdo ví, bývá umlčen. Zralá prvotina v sobě skrývá košaté podobenství: potemnělý obraz lidského rodu, kde ďábelský kruh nelze přetnout. Knihu provázejí fotografie Evy Fuky a doslov k ní napsal Michal Jareš.
Radka Denemarková vystudovala germanistiku a bohemistiku na FF UK, 1997 získala doktorát. Pracovala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, též jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Od roku 2004 na volné noze. Publikovala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (in: Dopis zmizelému, 2003). V roce 2005 vyšla její prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče, o rok později román Peníze od Hitlera (Magnesia Litera za nejlepší prózu roku). Polské vydání bylo nominováno na cenu Angelus (2009), za německé obdržela Usedomskou literární cenu (2011, laudatio Hellmuth Karasek) a Cenu Georga Dehia (2012, laudatio Andreas Kossert). Románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) byla oceněna Magnesií Literou za nejlepší publicistickou knihu roku. V roce 2010 uvedlo Divadlo Na zábradlí její divadelní hru Spací vady (knižně 2012). Za překlad knihy Rozhoupaný dech (2010) od Herty Müllerové, nositelky Nobelovy ceny, získala Magnesii Literu za překlad roku. Dvojromán Kobold (2011) byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Její texty byly přeloženy do 17 jazyků. Žije v Praze s dcerou Ester a synem Janem.
Příběh o jedné divadelní hře, o jedné vraždě a o spoustě lidských osudů. U této knihy je lepší vědět méně a čtením si vše zjistit sám.
Ač je kniha skvěle napsána, nemohla jsem se do příběhu ponořit, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale potom už jsem knihu nemohla odložit. Postupně si skládáte dohromady, jak je celý příběh provázaný, co s čím souvisí a proč je tak důležitá samotná divadelní hra. Je tu ukázáno, jak problém jednoho člověka, může ovlivnit široké okolí. Stejně tak i minulost, která se nedá snadno zapomenout.
Rozhodně to není snadné čtení. Je to smutné, bolavé, kruté. Čtete o temných a depresivních věcech, ale je to napsáno tak skvostně, že si to prostě musíte užít. Z textu doslova čiší emoce! Při čtení jsem mi úplně svíralo srdce a bylo mi úzko (rozhodně nic pro slabé povahy).
Knihu jsem četla ve společném čtení, díky němuž jsem objevila právě Radku Denemarkovou. Mám přečtené dvě její knihy, obě jsou čtenářských zážitkem a rozhodně s jejími knihami budu pokračovat.
Náročné a ťaživé. Ak by ste mali málo mizérie, česká autorka Radka Denemarková pridá svojim dielom. Jej prvotinu A já pořád kdo to tluče brnianske vydavateľstvo Host uviedlo v novom vydaní. Túto útlu knihu označuje za legendárnu prózu a po jej prečítaní sa tomu už vôbec nečujem.
Denemarková, jediná česká autorka, ktorá dostala Magnesiu Literu v štyroch kategóriách, píše veľmi vyberane. Slová ukladá precízne za sebou, skáče z jednej dejovej linky do druhej, prepája ich, aby ich po chvíli zase oddelila. Česká spisovateľka a prekladateľka kladie na svojich čitateľov veľké nároky a ich trpezlivosť odmeňuje nevídaným zážitkom z čítania. Už dávno sa mi do rúk nedostal taký sofistikovaný text.
„Když žít znamená neustále se doprošovat, omlouvat se za svou existenci, být pro smích za svou jinakost, proto předstírat stádnost. A přitom čekat na dně jámy, hluboké, takže horního okraje člověk nedohlédne, naděje nedohlédne, protože i tahle jáma je součástí dna další, širší jámy… A na dně být nucena zapojit se do hry zvané lidský život, s hemžením bytostí zvaných lidé. A cítit tu jejich neustále přítomnou agresi, spící zlo, bát se, že stačí záminka, a ta se vždycky najde, nepatrný podnět a začne štvanice, druhá, desátá, stá Osvětim.“
Kompaktní a hezky vypointovaný příběh o tichém a potlačovaném snášení bolestí, které se obtiskují z generace na generaci. Je to také o překrývání starých hříchů novými maskami nevinnosti, geniality a svatosti. A také o zapomínání a zkreslování. Pokud se vám líbily Hodiny z olova, ale přišly vám až moc košaté, toto je kniha pro vás.
Poslouchala jsem jako audioknihu na Českém rozhlase. Bohužel jsem se hned na začátku trochu ztratila v tom, kdo je kdo a jaké jsou mezi nimi vztahy, kdo koho nechce vidět a proč, která žena je ta nenávisti plná matka a kdo že to znásilnil koho? Postupně mi začalo docházet, co vlastně sleduji a přišlo mi to hrozně drsné. Zároveň mi chyběla nějaká katarze, všechno vlastně vyšumí trochu do ztracena, žádný spravedlivý soud se nekoná. Stejně jako Peníze od Hitlera, i tenhle román mi přišel plný nenávisti vůči lidem, přesvědčení, že dobří lidé neexistují, a pokud ano, jsou příliš slabí než aby něco skutečně ovlivnili. Obdivuju autorčin styl a práci s jazykem, ale hrozně mě mrzí, že nepíše nějaké trochu pozitivnější knihy s nějakou aspoň malou nadějí na závěr.
4/5. Če bi si tekste Radke Denemarkove ogledovali kakor zunanje fasade hiš, bi se nam le-ti zdeli pusti. Pred vstopom v hišo, tj. avtoričino besedilo, bi veljalo postaviti opombo oz. sledeče opozorilo - to ni knjiga za čistune in mlečnozobce, ni leporečništva. Denemarkovo spoznamo skozi oči Birgit Stadtherrove, navidez brezvoljne in zelo zadržane praške gledališčnice, ki se ne udeležuje premier svojih iger, še manj pa tiskovnih konferenc in srečanj z režiserji. Pa sta brezvoljnost in zadržanost res njeni tipični karakterni oznaki? Je v ozadju kaj več?
Podivná kniha. Nejdřív jsem se bála, že to bude nějaká postmoderní snová fantazie, ale je tam příběh a nakonec ten příběh ani není tak důležitý. Sem tam vykoukne myšlenka, u které si člověk řekne: "A jo, tak to přece je." Jenom si pořád nejsem jistá, jestli je mi Birgit Stadtherrová sympatická nebo protivná. Asi by bylo potřeba přečíst si to ještě jednou.