Příběh je monologem ženy, která rekapituluje svůj život. Banalitu a šeď dětství a dospívání v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století prostupují skrytá rodinná dramata, s nimiž je vypravěčka konfrontována — dědeček, kterého zavraždili komunisti, babiččina otevřená nenávist vůči režimu, matčina počínající duševní choroba či otec, který za normalizace prožívá svůj coming out. Vypravěčka to vše líčí s cynickým odstupem, který se však rozplývá ve chvíli, kdy se přiznává k lásce k jisté celebritě. Náhle je i ona stržena vášnivým citem, který ji pohlcuje tím hlouběji, čím se zdá být beznadějnějším. Vše pak směřuje k nečekanému rozuzlení. Novela Mrtvý muž je neméně pozoruhodná i sugestivním a barvitým stylem vyprávění, stejně jako suverénně vedenými dialogy.
Bianca Bellová se narodila roku 1970 v Praze. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech.
Je autorkou novely Sentimentální román (2009) a Mrtvý muž (2011). Publikuje povídky (ve sbírce O čem ženy píší, v povídkových sbírkách edice Česká povídka, Salon, Dobrá adresa). Živí se překladatelstvím a tlumočnictvím z angličtiny.
Autorka brilantne približuje patologickú závislosť ženy na známom a dobre vyzerajúcom, vplyvnom mužovi, ktorá súvisí s rodinnou anamnézou psychických chorôb matky a brata- dvojčaťa. Rozprávačka cynicky, reálne a miestami aj sarkasticky komentuje a glosuje skoro neexistujúci vzťah s otcom a matkou. Brat je blížencom, parťákom a bodom, ku ktorému sa mladá Hana utieka, ale jeho psychický stav mu znemožňuje uvažovať reálne a je sám sebe nepriateľom.
Autorkin štýl písania je výborný, ale do 100 strán vtesnala príliš veľa tém, veľa ťažkých situácií a pointa príbehu zostáva pre mňa nereálna.
Druhá kniha za sebou, kde se svačí dvacet deka vlašáku a tři rohlíky! Tím ale bohužel veškerá pozitiva končí. Moje třetí a poslední Bellová.
Monolog zhrzelý ženský, na kterou se vykandí veřejně známý nadsamec - neradovat se, bohužel ne doslova - a ona stejně nakonec dosáhne svého. Sice se na ní nevykandí, ale jsou tam náznaky odstínů šedi. Pouta, pytlíky a tak. Ale jen náznaky. Jak šokující.
Bratr schizofrenik, táta homosexuál, máma šíblá, děda oběšenej - druhý dílo Bellový je tak přitažený za vlasy, že jsem rád, že jsem plešatej. 4/10.
Fetiš a bohatá rodinná anamnéza. Veľmi ma nebaví, ako ženy s dosť nanič súčasnou situáciou prezentujú celú svoju životnú históriu. Ale. Bohatá rodinná anamnéza hrdinky dáva priestor dohadom o jej postoji k-tomu-koho-meno-netreba-vyslovovať, nepriamo a náznakom to celé dáva zmysel a má to hĺbku. Ba čo viac, JE TO NAPÍSANÉ ÚPLNE DOKONALE. Za sebou mám zatiaľ len jej knihy po Ostrov – každá je štylistickým skvostom. Favorit to, napriek peknému prevedeniu, pre svoj námet (a mierne tézovitý koniec) nebude, ale stále slay.
Tak mne sa teda rozhodne veľmi páči aj ako uveriteľne Bellová píše, aj o čom píše, i keď toto bolo "také súčasné a také ženské". Obsah podporuje formu a naopak to tiež veľmi dobre funguje. Žiadne lacné čítanie.
Text připomíná zhustene terapeutické vyprávění. Trochu mě rozcilovala urputna snaha být nad věcí a sarkasmus, který pro mě nebyl upřímný. Byla z toho cítit pretvarka hrdinky-vypravěčky. Nemluvě o tom, že každý z hrdinů byl nějakým způsobem "posahany", což je sice docela že života, ale tohle je too much naroubovany do pár stránek. I když je kniha krátká, nejde o oddechovou jednohubku. Překvapil mě závěrečný plot twist.
Beuatifully written and feels like someone hammered you in the head, as we say it in Polish. Thought-provoking. It gets one to think about past individual (and historical) sins, without moralizing, and kind of by the way, between the lines.
Nebylo to vyloženě špatné. Problém těchto delších povídek spočívá v tom, že pokud nejsou opravdu mistrně napsané a na tak malém prostoru čtenáře nevtáhnou buď nezaměnitelnou atmosférou nebo naprosto nečekanou pointou, tak mají jen velmi malou šanci uvíznout v dlouhodobé paměti. A to se obávám je případ i mrtvého muže.
zajímavé čtení, takové zahuštěné. Něco, co by se dalo rozepsat na 300 stran, se díky úspornému stylu psaní vešlo na 100. Přestože se všechno točí kolem emocí, vypravěčka jejich existenci zaznamenává a jakoby s odstupem komentuje, a to i když jde o emoce její vlastní. Jakoby ji všechno, čím prošla, zbavilo citlivosti a naučilo dívat se na svůj život jako na něco cizího a vzdáleného. O konci jsem spekulovala od začátku, ale byla jsem vedle (naštěstí)...
Zajímavý styl vyprávění. Líbilo se mi, jak plynule se střídají "světlé" a "tmavé" chvilky. Ani ten konec nebyl úplně k zahození. Dalo by se říct, že to je spíš taková oddechová rychlovka, i když téma je silné. :)