Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat.
“Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svátých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”
tato kniha je krvácející srdce, které vyrvané z hrudi stále bije a bojuje a bije a odmítá nebít. tato kniha je obrovská vařečka, která s tebou mícha po směru hodinových ručiček a hned po jedné otočce mícha směrem druhým. tato kniha je vztek a zatrpklost a vzteklost vychazející z péče a lásky a zklamání. tato kniha je nehoráznost.
Dodatkowa gwiazdka wyłącznie za opublikowany w tym samym wydaniu esej Jindricha Chalupeckego o Jakubie Demlu, ciekawszy niż samo dzieło Demla które pozostaje dla mnie zupełnie niezrozumiałe.
Název knihy dle mého názoru ilustruje lidem blízké opomíjení světla (naděje) v nejtemnějších chvilkách. Jedná se o velmi chaoticky (avšak o to autentičtěji) vyobrazenou existenciální krizi Jakuba Demla poté, co byl zavržen národem českým i německým, církví a znepřátelil si mnohé bližní. Důvodem zavržení byly „paměti“ „Mé svědectví o Otokaru Březinovi“, které významného básníka vykreslovaly se všemi jeho neřestmi (mimo jiné jako antisemitu). Hořký zármutek, nepochopení, sebelítost a osamocenost dokumentuje Deml formou koláže korespondencí (povětšinou adresovaných B. M. P.), pocitů, deníkových zápisků atd.
Jazykové zpracování knihy je mistrné a velmi osobité. Koláž předně využívá tří jazyků: češtiny, němčiny a latiny, ale také kupříkladu francouzštiny. V německém jazyce většinou parafrázuje biblické texty či na ně pouze odkazuje. I přes Demlovu zbožnost a kněžství je kniha proplétána vulgarismy, erotikou a vybroušenými projevy. Z jazykových prostředků a chaotické konstrukce lze vycítit spontánnost, s jakou text vznikal.
Závěrem: Kniha čtenáře odměňuje autentičností a následně trestá ostrou, sebelítostivou lamentací. Je nepředvídatelná, zmatená, zvláštní, přesto je však jedinečná a jímavá. Doporučil bych ji čtenáři, který si v textech váží mnohovrstevnatosti, který má rád texty zachycující rozpolcenost a obnaženost ducha, který je citlivý a rád se utápí v emocích…