В подземния свят на стара Прага върлуват крадци и убийци, сводници, касоразбивачи и проститутки, разиграват се драми, трагедии, а понякога и комедии. Срещу бандитите воюват специалистите от криминалния отдел на пражката полиция начело със своя добросърдечен, но прозорлив шеф, съветникът Вацатко. Криминалистите не пренебрегват уютните пражки кръчми и хубавата бира, но това не им пречи да разрешават успешно загадка след загадка. Разследванията ги сблъскват с хора от доброто общество и наивни провинциалисти, крадци на скъпоценности, ревниви съпрузи, разделени влюбени, та дори и с окултни феномени.
Едно ретро-удоволствие с грешните и забавни герои на обичания Иржи Марек.
Jiří Marek (Josef Jiří Puchwein) (May 30, 1914, Prague, December 10, 1994, Prague) was a Czech writer, educator, journalist and screenwriter. In 1965 he was a member of the jury at the 4th Moscow International Film Festival.
(Text se vztahuje k Panoptiku hříšních lidí a Panoptikum města Pražského.)
Po všech těch cynických a nihilistických autorech drsné školy jsme do Rudé žně vybrali Jiřího Marka, muže, který sice moc detektivek nenapsal, ale i tím málem formoval celou českou kriminální literaturu (pokud vás zajímá větší rozbor, tak si počkejte na další díl Rudé žně).
Když jsem knihu otevřel, jako první se mě zmocnil děs. Zavalil mě bodře rozšafný styl, takový ten, že máte pocit, že vás autor plácá po zádech a říká vám „kámo“. Tohle jsem dokázal číst? Ale jakmile si člověk na ten styl vyprávění zvykne, najednou zjistí, že ten styl zase tak nebrzdí děj, spíš jen dotváří pohodovou atmosféru. A že to pořád funguje (byť tady opravdu nedokážu říct, kolik hvězdiček v hodnocení má pod palcem nostalgie). Příběhy jsou spíš soudničky či morytáty než klasické detektivky, čili často větší roli, než samotné pátrání tam mají emoce, svět kolem a lidské příběhy. Navíc se musí Markovi nechat, že sborníky jsou opravdu skvěle sestavené a mísí se v nich humor s tragédiemi, lásky s podsvětím. Máte tady záhady zamčených místností, příběhy detektivů inkognito, soudní dramata, thriller z dovolené, milostné komedie… ale také něco, co bych nazval The Ax po česku. Příběhy jsou tak akorát dlouhé, aby se do nich vešel nějaký ten zvrat, ale zároveň nezačaly nudit… což je dobře, protože v podstatě nejsou zase nijak komplikované a hodně to dohánějí jak těmi emocemi, tak i minimalistickými osobnostmi detektivů ze Čtyřky, kteří případy řeší svým sice komisním, trochu nabručeným, ale v jádru pohodovým a pozvolným tempem. Žádný stres, vrazi neutečou, čas na pivo a tlačenku je vždycky. A po trpících poldech je příjemný návrat k lidem, která jejich práce baví… vlastně je to smysl jejich života, svět, který znají a jsou v něm doma (věci jako manželky či dovolené jsou čistě nutnou obětí). Všichni jsou profíci, jak detektivové, tak většinou i zločinci. Ale netočí se to jen kolem týmu Vacátko, Bouše, Brůžek, někdy i Mrázek. Aby to bylo ještě pestřejší, vyprávění občas skočí k někomu jinému (někdy i do ich-formy), kdy to vypráví nějaký mladý člen týmu, nebo třeba jen svědek zločinu. A někdy se tým jen mihne, aby pomohl s řešením problému.
Jak jsem k tomu přistupoval opatrně, tak mě to dost rychle strhlo. Tyhle pohodové příběhy z doby, která patrně nikdy neexistovala (alespoň ne v podobě, jak ji Marek popisuje), šlapou dobře i dnes, když už je člověk nemusí brát jako únik před socialistickou kriminálkou. Je to pořád návyková záležitost, něco jako čokoláda – jedna povídka nikdy nestačí.
(A rozhodně si pak poslechněte Rudou žeň - věnujeme tomu takové dvě hodiny, včetně filmů a seriálů.)
Ori de cîte ori îi venea în minte ultima sa vacanţă de vară, domnul Bouše spunea că numai dracul şi-a vîrît coada să i-o strice, deşi adevărul nu era tocmai acesta. O stricase, mai bine zis o organizase doamna Boušová, cu acea minuţioasă încăpăţînare feminină, capabilă să împingă lucrurile spre asocieri neaşteptate, în ciuda faptului că acestea nu se leagă între ele cîtuşi de puţin. Numai că femeii nu-i poţi scoate niciodată din cap aşa ceva şi astfel domnul Bouše a trebuit să plece şi el tocmai la frontiera cu Germania, într-o regiune de dealuri ce nu-l interesa de fel, în mijlocul unor oameni cu care nu putea să schimbe o vorbă, şi asta pentru simplul motiv că soţia sa îşi făcuse socoteala cit de ieftine aveau să fie toate acolo, fiindcă, vorba ceea, într-o asemenea văgăună de munte, banii mai au încă valoare; în afară de asta avea să facă şi dulceaţă de merişoare, iar domnul Bouše avea să fie departe de orice implicaţii profesionale, ca să nu mai vorbim de faptul că fiul lor va avea posibilitatea să se dedice limbii germane, ceea ce, fără doar şi poate, îi va fi de mare folos atît la şcoală cît şi în viitoarea profesiune: — Cîte limbi cunoşti de atîtea ori eşti om, spunea povăţuitor doamna Boušová, în timp ce domnul Bouše aşezat pe un scaun în grădiniţa din faţa casei mormăia, spunînd că de sfatul acesta ar trebui sa ţină seama şi cei care nu cunosc decît o limbă.
Един път прочетени, човек винаги се връща към приключенията на Швейк, а и завинаги остава почитател на този уникален стил на разказване и започва да го търси другаде. Точно това потърсих и сред страниците на “Паноптикум на грешни хора” от Иржи Марек – лека, ненатоварваща проза за чудати хора и техните забавни преживелици. До голяма степен получих това, което търсех, но пък чисто криминалните истории не ми допаднаха особено, малко от тях бяха наистина интригуващи – от друга страна обаче, стилът е безукорно забавен, полицаите са едни старомодни джентълмени, а подходът им към разследванията е блестящ.