Tradiční kultury znají cvičení, která člověku vštěpují kázeň. Rovněž moderní autoři, Hegel, Nietzsche nebo Kierkegaard, ještě věnovali zvláštní péči vlastnímu úsilí o duchovnost, byť mimo náboženské rámce. Máme-li ale skutečně růst, je naopak třeba rozvolnit vztah k sobě samému. Sem vstupuje pojem rezignace. Rezignovaná vůle není slabá, umí sama sobě – a potažmo i druhým – odolávat. Taková rezignace je obranou před tím, že se člověk stane pouhým článkem v řadě událostí či dějů. Umění, filosofie, ale především svoboda tkví ve schopnosti vytvářet distanci. Tereza Matějčková ve své nejnovější knize nabízí víc než dějiny pojmu nebo tematické čtení odkazu známých myslitelů – svěží pohled na nově položenou otázku po sebepřijetí a růstu.
Kdo tu mluvil o vítězství? paradoxně ponouká k individuaci sebezapřením – parafrázovaně vzdáním se vlastní jedinečné perspektivy pro spatření světa novýma očima. Jako často užívaný nástroj pro dosáhnutí tohoto sebepřekročení se jeví disciplína, která umožňuje popření individuálních aspektů pro získání nových. Určitá část vlastní osobnosti se tak v tomto procesu ztrácí, člověk tím ale zároveň mnohé získává.
Jdouce proti sobě se ztrácíme, jdouce proti sobě se nacházíme. Schopnost zastavit se a sebe sama re-signovat, re-vidovat, re-flektovat je dle Terezy Matějčkové základem ustavení plnohodnotného já.
»Na mysli mám zejména schopnost obrátit se proti sobě, aniž by se tím dotyčný trestal, potlačoval nebo trýznil. Můžeme v této souvislosti hovořit o „metafyzickém řezu", jímž v sobě odlišujeme podstatné a nepodstatné, dokonce to, co člověk na straně jedné považuje za věčné, na druhé za časné. Generace mystiků znají radikální disciplínu – tělesnou i duchovní –, která nebere a neničí, přinejmenším ne výlučné, ale výraznou měrou dává. Také za nečinnost, která není úpadkem, ale projevem pozornosti. V těchto případech se vědomě omezujeme, tedy – v mém slovníku – rezignujeme na určitý rozměr naši osobnosti, aniž bychom psychicky nebo fyzicky trpěli.«