Osmašedesátý

by Petr Pithart

Kniha napsaná na konci „roku Charty 77“ byla nejprve šířena jako hojně opisovaný strojopisný samizdat a přetisknuta v exilových nakladatelstvích v Kolíně nad Rýnem (Index) a v Londýně (Rozmluvy). Byla a stále je úporný pokusem dobrat se smyslu „osmašedesátého“, který je dodnes mytologizovaný, ať už pozitivně, nebo negativně. Svůj původní text v tomto prvním knižním vydání na české půdě autor zeširoka komentuje. V rozsáhlém poznámkovém aparátu k původnímu nezměněnému textu doplňuje informace k syrové zprávě z časů disentu, pokouší se interpretovat a místy velmi osobně přemítá nad tím, co bylo i co se od té doby událo v realitě i v našich hlavách.

Genres: History

584 pages, Hardcover

Published January 1, 2019

Reviews

[Jan]

Kniha Osmašedesátý pro mě byla nečekaně fascinujicí. Poslední Pithartova kniha Po devětaosmdesátém byla fascinující hlavně množstvím relevantního kontextu k popisovaným událostem a dala by se zdůvodnit zkušeností, kterou po desítkách let v disentu či aktivní politice Petr Pithart má. Osmašedesátý ale překvapil stejnou hloubkou i přesto, že jej Pithart psal na přelomu let 77 a 78.

Osmašedesátý je rozdělen na čtyři části, čtyři hlavní témata, která podle Pitharta měla vliv na události Pražského jara. Konkrétně: idealizující tisk, nedořešený vztah Čechů a Slováků, kapitulantský komplex a KSČ neschopná převzít odpovědnost za zemi. Každé Pithart charakteristicky rozpitvává a nenechává žádnou nit suchou. Průběh srpnové invaze ignoruje, podle jeho slov proto, že je popsaná už tolikrát jinde.

Osobně jsem do přečtení vnímal Pražské jaro jako moment, kdy jsme se jako národ snažili socialismu dát "lidskou tvář", ale zlý Sovětský svaz řekl v srpnu 68 tankové ne. Po přečtení Osmašedesátého ale tíhnu spíš k závěru, že jsme si za to mohli sami. Jak sám Pithart píše: "Okupace však byla důsledkem a nikoli příčinou společenské krize".

Navrhované reformy KSČ shrnuté v Akčním programu KSČ totiž vždy počítaly s vládou komunistické strany a nedokázaly se vyrovnat s faktem, že demokracie znamená vládu volenou ve volbách. Také nebezpečí vojenské okupace bylo známé již několik měsíců před srpnem, kdy se na československých hranicích začaly pořádat první cvičení vojsk, ale nikdy se nedal dohromady plán obrany před takovou okupací. A média psala více o zářných zítřcích než o konkrétních dalších krocích, které by měla společnost provést.

Je to závěr smutný, ale i léta demokratická jej potvrzují. Silných politických osobností máme jako šafránu a je to jako kdybychom nechtěli na svá bedra vzít odpovědnost za svou zemi.

Nakonec dvě postavy událostí, které si získaly můj respekt: František Kriegel a Václav Prchlík. Kriegel jako člen ústředního výboru KSČ byl jediný z československé delegace, kdo po srpnu nepodepsal Moskevský protokol. Prchlík jako generál armády před srpnem navrhoval v rámci vojenské doktríny možnosti obrany před okupací z východu, ale jeho návrhy nikdy nebyly schváleny. Byli dvěma ze čtyř (!), kteří hlasovali v národním shromáždění proti schválení pobytu vojsk Varšavské smlouvy.

[Dusan Fischer]

Veľmi dôležitá kniha a asi najlepší opis augustových udalostí s historickými výletmi až k druhej svetovej vojne. Samizdatová forma Pithartovi poskytla voľnosť v písaní a je to vidno. Kniha obsahuje veľa myšlienok, ktoré sú ľahko aplikovatelné aj dnes.

"Sebedemokratičtější pravidlá politické hry uvnitř instituce, která výlučně disponuje mocí a přitom není otevřena všem, jsou dříve nebo později odsouzena k totalitní degeneraci."