Ještě hlt nechutné pálenky a ve dveřích sklepa zastaví vlak, který ji vysvobodí, ale jen na chvíli. Vesmír je bez boha, kuchyň prázdná a v krabici čeká flagelantské náčiní. Ze všech tragédií se nakonec stane jen průvod maškar, který kráčí do zapomnění. A život právě teď? Ochotnický kus, cirkus, starý nebo nový, a není nikdo, kdo by dnes večer nebyl přizván. Jen v pantech brány od mrtvého údolí Adamova skřípe písek.
Nový soubor povídek prozaika Stanislava Berana opět zachycuje mezilidské vztahy a situace v jedinečné perspektivě, která zabírá současnost i nedávnou minulost. Do intimity jeho hrdinů vždy intenzivně prosakuje aktuální společenská realita, ale také různá historická rezidua, za nimiž nikdy nelze udělat tlustou čáru. Autor se dotýká také subtilnějších témat — lidské lhostejnosti, vztahů vyhaslých a všelijak „nouzových“, osobních krizí a podobně. Název knihy odkazuje ke známému myšlenkovému experimentu a naznačuje onu „ambivalenci jevů a nejistotu v předpokladech“. Beran je spisovatel neexhibující a vlastně tradiční, ale nebojí se realitu svých povídkových hrdinů nečekaně aktualizovat jakousi pitoreskní magií, přizváním zcela reálných postav či míst a nezřídka také robustním humorem a tragikomikou.
Velmi dobře napsané povídky, až na Náměstí práce. Vypravěč působí jako literární kritik nebo spisovatel a ne obyčejný muž, který rád čte knihy, a který si náhodou (díky svému vzteku na knihu Jana Nováka) teď našel cestu i k poezii. Mnohem uvěřitelnější jsou povídky, kde protagonisté moc nefilozofují. Jídenka Colson Whitehead, Pulci v lihu, Kosmonaut, anans a pivo, V koutě všeho.
Jedna, dvě povídky mě zaujaly, ale žádná ve mně asi dlouho nezůstane. Nejsou špatné, ta úplně první se mi asi líbila nejvíc, ale nějak pro mě nejsou zapamatovatelné. Jejich myšlenka se ve mě neuchytila.