What do you think?
Rate this book
Černé světlo
Román Černé světlo je příběhem touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, ale zároveň příběhem intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti.Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky. A právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné- nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit.
321 pages
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 12 of 12 reviews
June 4, 2026
Karlík je jedna z nejodpornějších postav český literatury, kam se hrabe Štěpán Manya.
March 15, 2023
Knihu jsem si vybrala jako referát do školy a moje učitelka češtiny se na to zrovna moc netvářila, ale mě už tak moc uchvátil samotný název knihy, že jsem přečtení neodolala.
Je mi 18 let a Černé světlo je pro mě zatím komplexně nejlepší knihou, co jsem kdy četla. Dokonale propracovaná psychologie hlavního hrdiny a její vývoj, kdy se vám postava na jednu stranu hnusí, ale na druhou stranu vám autor popsal příčiny činů, takže ho vlastně nakonec i trochu chápete. Detailní popisné pasáže, které ale nejsou přehnaně dlouhé a vždy vás plynule přenesou do děje. Pečlivý výběr slov, mistrovské užívání kakofonie a eufonie, takže je pro vás čtení každé věty opravdový zážitek. Vnitřní monology, které vás dovádí k zamyšlení. Dialogy, které jsou na začátku označeny pouze pomlčkou a nikde nezakončeny, takže obvykle navazují na vnitřní monolog a zde se sami musíte orientovat v tom, co je myšlenka a co výpověď. Z knihy sálá neuvěřitelný klid, sami si postupně utřiďujete myšlenky o tom, co je ještě v pořádku a co ne a zamýšlíte se nad vážností každé nicotné události, která někomu může naprosto změnit život.
Napjatý děj vás ze začátku chytí a už vás nenechá spát. Zaujala mě hned myšlenka prvního odstavce, od té chvíle jsem hltala každé slovo a při dočtení poslední kapitoly mi naprosto došly slova. Zkrátka je to kniha, kterou si musíte přečíst.
Je mi 18 let a Černé světlo je pro mě zatím komplexně nejlepší knihou, co jsem kdy četla. Dokonale propracovaná psychologie hlavního hrdiny a její vývoj, kdy se vám postava na jednu stranu hnusí, ale na druhou stranu vám autor popsal příčiny činů, takže ho vlastně nakonec i trochu chápete. Detailní popisné pasáže, které ale nejsou přehnaně dlouhé a vždy vás plynule přenesou do děje. Pečlivý výběr slov, mistrovské užívání kakofonie a eufonie, takže je pro vás čtení každé věty opravdový zážitek. Vnitřní monology, které vás dovádí k zamyšlení. Dialogy, které jsou na začátku označeny pouze pomlčkou a nikde nezakončeny, takže obvykle navazují na vnitřní monolog a zde se sami musíte orientovat v tom, co je myšlenka a co výpověď. Z knihy sálá neuvěřitelný klid, sami si postupně utřiďujete myšlenky o tom, co je ještě v pořádku a co ne a zamýšlíte se nad vážností každé nicotné události, která někomu může naprosto změnit život.
Napjatý děj vás ze začátku chytí a už vás nenechá spát. Zaujala mě hned myšlenka prvního odstavce, od té chvíle jsem hltala každé slovo a při dočtení poslední kapitoly mi naprosto došly slova. Zkrátka je to kniha, kterou si musíte přečíst.
November 1, 2024
Alternativní název: Karlík a jeho továrna na utrpení
Frantík deserved better
Jazyk, kterým je kniha napsaná je hrozně příjemný na čtení - poetický, ale zároveň srozumitelný. Karlík je vypravěč a ten styl psaní sedí jeho povaze, hodně promlouvá, prožívá emoce...i když na té nesprávné straně spektra. Je to trošku psychouš. Konec byl velmi uspokojivý.
Frantík deserved better
Jazyk, kterým je kniha napsaná je hrozně příjemný na čtení - poetický, ale zároveň srozumitelný. Karlík je vypravěč a ten styl psaní sedí jeho povaze, hodně promlouvá, prožívá emoce...i když na té nesprávné straně spektra. Je to trošku psychouš. Konec byl velmi uspokojivý.
August 13, 2026
„Noc a hvězdy jsou nebezpeční společníci, všechno je pod nimi tak maličké, krom tebe sama.“
Anotace k vydání z roku 1958 prezentuje Černé světlo jako „příběh o zvráceném, výchovou zkaženém chlapci z bohaté rodiny, jehož vývoj /.../ ukazuje produkt kapitalistické společnosti, jejíž morálka je založena na egoismu, farizejství a bezmezné touze po moci“.
Jak jinak. Komunistická literární kritika minulého století z příběhu typicky vybrala motiv chudoby/bohatství (ten se objevuje ve většině knih), aby ho následně mohla představit jako důkaz autorovy kritiky maloměšťáctví. Byla by však škoda zredukovat tak kvalitní dílo na tak zjednodušující vysvětlení (ačkoliv uznávám, že sám autor byl rudý až za ušima; ale to si nechme na jeho tvorbu po r. 1945).
Domnívám se, že místo materialistického výkladu je účinnější zamyslet se nad dobou, z níž řezáčovská (a havlíčkovská) vlna české psychologické prózy vzešla. Celosvětová hospodářská krize v r. 1929 otřásla dosavadními jistotami ve stabilitu tržní ekonomiky, ve 30. letech pak probíhala stále patrnější a nebezpečnější radikalizace společnosti. V důsledku (nejenom) tohoto skončilo Česko vklíněné mezi nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz, jejichž hrozivá spolupráce se klenula nad naší podmaněnou zemičkou, a zároveň později jako bezbranná, zoufalá figurka uprostřed rozbouřených vod válečného konfliktu i nacistické okupace.
A právě v těchto podmínkách existenciální úzkosti se objevila otázka, která sice vyrůstá z žité zkušenosti 20. století, ale svou obecností ji přerůstá, a to odkud se vlastně bere zlo (nebo lidská deviace, chcete-li).
Současně lze pohled do nitra chápat jako jednu z literárních strategií úniku před tehdejším vnějším světem plného strachu, rozvratu a nejistot.
Osobně v příběhu nacházím usilovnou snahu jedince zapadnout do společenství, načež tato snaha nakonec zmutuje až do nebezpečné potřeby nebýt ostatními podroben. Ze strachu o umístění na nejnižších příčkách hierarchie začne vypravěč, ještě v malém věku, uvažovat o pomstě (učitelův aprílový žertík), k jejímuž provedení nakonec dojde (Prachova noha). Mezilidského mocenského boje, který se tímto odhodláním Karla Kukly rozehrává, se vědomě nechtějí zúčastnit všichni aktéři, přesto jsou taktéž do přediva zhouby více či méně zapleteni; zlo přece nečeká na nějaké svolení. A co hůř: touha škodit ostatním se postupně stupňuje, narůstá stále větších rozměrů. Nevýrazná, zakuklená housenka se krok po krůčku, rozhodnutí za rozhodnutím, proměňuje v průbojného motýla (v našem případě spíš noční můru).
Přesto však není osud červivého člověka, moderního Fausta zdánlivě prahnoucím po své Markétce, pouze osudem agresora, nýbrž zároveň také obětí. Ačkoliv se Karel Kukla narodil s jistými osobnostními rysy, jsou tyto zcela rozvinuté až při srážce s projevy nespravedlnosti, která akorát v jeho nitru násobí další nespravedlnost. Tímto dochází v příběhu k posunu do nejednoznačné, resp. mnohoznačné, roviny, v níž nelze jasně poukázat na jediného pachatele surovosti. Navíc protagonista sice zastává roli jakési ozvučnice, která zesiluje dosahy své krutosti, ovšem nelze ani opomenout skutečnost, že druzí se mnohdy nechávají vypočítavým našeptávačem ovlivnit, čímž se do určité míry stávají spolupachateli zločinu (ač nechtěnými).
Během čtení jsem napjatě čekala na rozuzlení a ptala se, jaké řešení v boji proti zlovůli autor nabídne. Jak se příběh odvíjel, osvědčovaly se zejména ženské postavy, které přinejmenším občas zkoušely odolávat náporu.
Přesto navzdory předpokladu poskytl konec spíše zoufalství než naději – a já po dočtení musela několik minut tupě civět do zdi a přemýšlet nad právě zhltnutým obsahem. To ovšem nevadí: Kniha může být dobrá, může být špatná, ale hlavně by nás neměla nechat lhostejnými.
Nyní už jen zbývá vyzdvihnout krásnou, vytříbenou češtinu. Takový uspokojivý pocit z použití jazyka jsem měla naposledy při čtení barokního Briedla, inu, zkrátka opravdová nádhera.
-
„Co to tak sladce zpívá, jsi to ty, Markétko? Plameny se tvých sukní nedotknou, bláto z mých úst je nepotřísní, jdeš a nevidíš mě, proklatce mezi proklatci, vzpínám se za tebou, chci tě, copak tě nikdy nedosáhnu?“
„Tma ve mně vzplane a černé světlo se rozlévá, jdu opět svou cestou, dlouhou tmavou chodbou, a nikde ani štěrbinky, jíž by se dnilo. Staň se mi jedem, co mi mohlo být lékem, jsem vyprahlý a musím pít i za cenu nové smrtelné žízně.“
„Život je lhostejný ke svým dítkám a v jeho smyslu pro humor je více krutosti než slitování. Na mou věru, chová se někdy rozmarně jako kurtisána. Obrací se k zády těm, kdo jej milují, a rve z náručí smrti ty, kdož po ní zatoužili.“
Anotace k vydání z roku 1958 prezentuje Černé světlo jako „příběh o zvráceném, výchovou zkaženém chlapci z bohaté rodiny, jehož vývoj /.../ ukazuje produkt kapitalistické společnosti, jejíž morálka je založena na egoismu, farizejství a bezmezné touze po moci“.
Jak jinak. Komunistická literární kritika minulého století z příběhu typicky vybrala motiv chudoby/bohatství (ten se objevuje ve většině knih), aby ho následně mohla představit jako důkaz autorovy kritiky maloměšťáctví. Byla by však škoda zredukovat tak kvalitní dílo na tak zjednodušující vysvětlení (ačkoliv uznávám, že sám autor byl rudý až za ušima; ale to si nechme na jeho tvorbu po r. 1945).
Domnívám se, že místo materialistického výkladu je účinnější zamyslet se nad dobou, z níž řezáčovská (a havlíčkovská) vlna české psychologické prózy vzešla. Celosvětová hospodářská krize v r. 1929 otřásla dosavadními jistotami ve stabilitu tržní ekonomiky, ve 30. letech pak probíhala stále patrnější a nebezpečnější radikalizace společnosti. V důsledku (nejenom) tohoto skončilo Česko vklíněné mezi nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz, jejichž hrozivá spolupráce se klenula nad naší podmaněnou zemičkou, a zároveň později jako bezbranná, zoufalá figurka uprostřed rozbouřených vod válečného konfliktu i nacistické okupace.
A právě v těchto podmínkách existenciální úzkosti se objevila otázka, která sice vyrůstá z žité zkušenosti 20. století, ale svou obecností ji přerůstá, a to odkud se vlastně bere zlo (nebo lidská deviace, chcete-li).
Současně lze pohled do nitra chápat jako jednu z literárních strategií úniku před tehdejším vnějším světem plného strachu, rozvratu a nejistot.
Osobně v příběhu nacházím usilovnou snahu jedince zapadnout do společenství, načež tato snaha nakonec zmutuje až do nebezpečné potřeby nebýt ostatními podroben. Ze strachu o umístění na nejnižších příčkách hierarchie začne vypravěč, ještě v malém věku, uvažovat o pomstě (učitelův aprílový žertík), k jejímuž provedení nakonec dojde (Prachova noha). Mezilidského mocenského boje, který se tímto odhodláním Karla Kukly rozehrává, se vědomě nechtějí zúčastnit všichni aktéři, přesto jsou taktéž do přediva zhouby více či méně zapleteni; zlo přece nečeká na nějaké svolení. A co hůř: touha škodit ostatním se postupně stupňuje, narůstá stále větších rozměrů. Nevýrazná, zakuklená housenka se krok po krůčku, rozhodnutí za rozhodnutím, proměňuje v průbojného motýla (v našem případě spíš noční můru).
Přesto však není osud červivého člověka, moderního Fausta zdánlivě prahnoucím po své Markétce, pouze osudem agresora, nýbrž zároveň také obětí. Ačkoliv se Karel Kukla narodil s jistými osobnostními rysy, jsou tyto zcela rozvinuté až při srážce s projevy nespravedlnosti, která akorát v jeho nitru násobí další nespravedlnost. Tímto dochází v příběhu k posunu do nejednoznačné, resp. mnohoznačné, roviny, v níž nelze jasně poukázat na jediného pachatele surovosti. Navíc protagonista sice zastává roli jakési ozvučnice, která zesiluje dosahy své krutosti, ovšem nelze ani opomenout skutečnost, že druzí se mnohdy nechávají vypočítavým našeptávačem ovlivnit, čímž se do určité míry stávají spolupachateli zločinu (ač nechtěnými).
Během čtení jsem napjatě čekala na rozuzlení a ptala se, jaké řešení v boji proti zlovůli autor nabídne. Jak se příběh odvíjel, osvědčovaly se zejména ženské postavy, které přinejmenším občas zkoušely odolávat náporu.
Přesto navzdory předpokladu poskytl konec spíše zoufalství než naději – a já po dočtení musela několik minut tupě civět do zdi a přemýšlet nad právě zhltnutým obsahem. To ovšem nevadí: Kniha může být dobrá, může být špatná, ale hlavně by nás neměla nechat lhostejnými.
Nyní už jen zbývá vyzdvihnout krásnou, vytříbenou češtinu. Takový uspokojivý pocit z použití jazyka jsem měla naposledy při čtení barokního Briedla, inu, zkrátka opravdová nádhera.
-
„Co to tak sladce zpívá, jsi to ty, Markétko? Plameny se tvých sukní nedotknou, bláto z mých úst je nepotřísní, jdeš a nevidíš mě, proklatce mezi proklatci, vzpínám se za tebou, chci tě, copak tě nikdy nedosáhnu?“
„Tma ve mně vzplane a černé světlo se rozlévá, jdu opět svou cestou, dlouhou tmavou chodbou, a nikde ani štěrbinky, jíž by se dnilo. Staň se mi jedem, co mi mohlo být lékem, jsem vyprahlý a musím pít i za cenu nové smrtelné žízně.“
„Život je lhostejný ke svým dítkám a v jeho smyslu pro humor je více krutosti než slitování. Na mou věru, chová se někdy rozmarně jako kurtisána. Obrací se k zády těm, kdo jej milují, a rve z náručí smrti ty, kdož po ní zatoužili.“
August 22, 2019
V knize neexistuje snad žádná postava, se kterou by mohl čtenář sympatizovat. Všechny postavy však do jisté míry čtenář chápe, popřípadě vidí, jak došly ke svému znechucenému obrazu. Kniha se čte velmi svižně. Výjev řezníka, který vraždí krysu asi z hlavy jen tak nedostanu, stejně jako padajícího starce, kterému kluci podřezali dřevěnou nohu.
Říct o této knize, že se mi líbí, si netroufám. Fascinuje mě, jak se liší autorův styl v této knize, od stylu Nástupu. Jak dokázal autor z propracovaného psychologického románu o touze po moci přejít k oslavě zabírání německého majetku a komunismu?
Říct o této knize, že se mi líbí, si netroufám. Fascinuje mě, jak se liší autorův styl v této knize, od stylu Nástupu. Jak dokázal autor z propracovaného psychologického románu o touze po moci přejít k oslavě zabírání německého majetku a komunismu?
February 25, 2024
další emotional damage
July 31, 2026
Krasa nadhera minuly leto jsem mel fakt stesti na bengry. Nadherny jazyk, ctivy, crazy dej postavy vse, chci vic. (precteno nekdy srpen zari 25)
April 26, 2024
-Úžasný popis psychologie postav
- krásný jazyk - spoustu metafor, ale pořad se dobře čte
- napínavé
- actually zajimave postavy
-> doporučuji všem
- krásný jazyk - spoustu metafor, ale pořad se dobře čte
- napínavé
- actually zajimave postavy
-> doporučuji všem
October 28, 2013
Tuto knihu jsem četla někdy před rokem a na to, že je to povinná četba, se četla překvapivě dobře. Jen je v ní (či ve mně?) veliký problém - neoblíbila jsem si žádnou postavu a nemyslím si že to vůbec jde (nechutný, vyčůraný zbabělec, naivní fiflenka, hloupý silák atd.). 3*
June 8, 2013
Knihu jsem četl asi před 13 lety, nicméně dosud si pamatuji ten šílený pocit znechucení nad hlavním hrdinou..
Displaying 1 - 12 of 12 reviews