Vše je záměrně tesklivé, zádumčivé, vybledlé s nízkým kontrastem, osvícené jen mdlým měsíčním světlem.
Hlaváček svým chmurným náladám dovoluje pravdivě a mistrně promluvit. Na mě to ale působilo příliš depkoidně. Dekandence asi (zatím?) nebude můj šálek poezie.
3,5 hvězdy a to hlavně proto, že ta část s tím pavoukem byla teda fakt divná (jakože co to bylo?) a ještě za to, že jsem některé básně musela číst alespoň třikrát, abych tomu nějak porozuměla (to není autorova chyba, jako spíš moje, ale body dolů jdou stejně). Ale teda nálady umí Hlaváček navodit výborně. I když jsem třeba význam básně úplně nepochopila, ta nálada z ní tam byla vždy, což se mi opravdu moc líbilo. Zaujalo mě, jak sbírku autor prokládá i prózou - ta Rêverie na posledních dvou stránkách byla moje nejoblíbenější část celé sbírky.
Tak tohle byl velice příjemný návrat do vod české poezie. Myslím, že touto sbírkou se Hlaváček katapultoval mezi mé oblíbence. Sbírku Pozdě k ránu jsem kdysi četla, ale nějak jsem tvorbě autora nevěnovala tehdy moc pozornosti. A začínám ji oceňovat až nyní. Přiznávám na rovinu, ne všechny texty mi tu na 100 % seděly. A celkově si mne sbírka získala svým melancholickým laděním. Téma toho podivného času, kdy se noc v ranních hodinách pomalu láme v den, člověku může přinášet určité melancholické rozpoložení, splín, meditativní nálady a myšlenky, potřebu rozjímat či se oddávat smutku - každý si v tom hledejte to své. A já to dost prociťuji v tom duchu, který nám tu autor v básních přináší. Tím mi to vlastně bylo blízké. O poezii se říká, že se nečte - že se musí prožít. Tady to pro mne platilo beze sporu. Děkuji.
Snad ještě krásnější, než jak si to pamatuji. Moc se mi líbilo střídaní poezie v próze a ve verších volných a vázaných. Ocenila jsem, že pokud se báseň rýmuje, krásně plyne a zní (na rozdíl od Březinova Svítání na západě, kde občas byly ty verše zkrátka příliš dlouhé, než abych je dokázala číst melodicky). Nejvíce mnou hnula báseň Rozkvetlý smutek. Ale samozřejmě - Pozdě k ránu a Svou violu jsem naladil jsou klasiky, na které nedám dopustit. A také vlastně báseň Pršelo v noci.
Do říše mořských pralesů svůj černý smutek zanesu – a sémě jeho dědičné rozhodím v proudy měsíčné. Ve věčný led, ve věčný sníh, v nárazy větrů polárních. Ti do truchlících lilií až jeho sémě zasijí, snad v lijáku slz palčivých tam v sopránový vzkvete smích.
,,Smutek, kteréhož vy chápati nedovedete, smutek převzácný a diskrétní, smutek vzdálených pohoří, jichž dosud nepřešel nikdo, smutek nových linií, jehož finessy nemožno zachytiti v hrubých konstrukcích vašich slov a na drsném a špinavém zrcadle vašeho profánního vyjadřování..."
przeczytane tak naprawdę: Biblioteka Narodowa - "Czescy symboliści, dekadenci, anarchiści przełomu XIX i XX wieku" (powód? goodreads już nie pozwala dodawać książek)