První zjevení Hluchého - McBainova Moriartyho. Respektive spíš je to něco mezi Moriartym a Wile E. Coyotem, protože proti tomuhle padouchovi je evidentně celý vesmír a tak jeho plány většinou na konci zmaří vždycky nějaká nešťastná náhoda. Což je tedy jediná klika, protože 87 revír má problémy i se zcela běžnými zločinci a nějakého génia vůbec nepotřebuje.
Je fakt, že jak se McBain snažil navodit pocit realističnosti a chtěl se vyhnout geniálním a nezničitelným detektivům, šel z dnešního pohledu už trochu do opačného extrému. Jeho hrdinové často spíš jako spolek - pokud se to slovo ještě smí používat - dementů. Není tu napětí postavené na tom, jak hrdinové odhalují stopu za stopou, ale spočívá spíš v tom, jestli někoho napadne sdělit zásadní informaci svému kolegovi. Navíc jsou to otloukánci, kteří vždycky někam naběhnou s tasenou zbraní a chromá důchodkyně na vozíčku je srazí lopatkou. A nejhorší z nich je Steve Carella, který šel k policii čistě proto, aby se stal cvičným terčem. Ve třetím dílem ho postřelil feťák, ve dvanáctém to do něj napálí další mizera... a to je jen taková rozcvička, Carella je málem zabitý v každém díle s Hluchým. I když Carella ví, že se padouch blíží a je ozbrojený - stejně je mu to prd platné.
Tady je ale dost problém v tom, že čtu autora v kuse. Což není nikdy zdraví. Člověk si pak všímá věcí, které by normálnímu čtenáři unikly. Třeba to, že si v dialozích McBain hodně pomáhá tím, že dává vedlejším postavám výraznou hlášku opakovačku, která dodává dialogu na stylovosti a i na rytmice. ("Pijte mládenci, to chmury zahání, po té rostou chlupy na dlani." nebo "To je jen takový kec.") Ještě to dotáhnu do patnáctky a pak si dám na chvíli pauzu, abych nabral síly na další Carellovo zmlácení.
Ale jasně, člověk tady kritizuje, ale musí si uvědomit, že už je to přece jen titul z jiné éry, titul, který v podstatě formoval celý detektivní žánr. A je fakt, že to, co si McBain tady dovoloval, jak experimentoval se zápletkami, to by si dneska asi už nikdo nedovolil.