What do you think?
Rate this book
Krvavý román
Krvavý román s podtitulem Studie kulturně a literárně historická byl vydán poprvé v roce 1924 a je nejznámější Váchalovou knihou. Má dvě části - apologetickou studii o krvavém románu, tedy literárním žánru brakové literatury oblíbené zejména ve 2. polovině 19. století, a vlastní Váchalem napsaný krvavý román. Krvavý román byl podnětem k založení nakladatelství Paseka, které v roce 1990 vydalo v nákladu 40 000 výtisků jeho reprint. Krvavý román byl také inspirací k natočení čtyř hodin amatérského filmu a posléze i Brabcova filmu profesionálního. Krvavý román stál u začátku restaurování Váchalových nástěnných maleb v Litomyšli a následného otevření Portmonea - Musea Josefa Váchala.
318 pages, Hardcover
First published January 1, 1924
11 people are currently reading
121 people want to read
About the author
Josef Váchal
32 books4 followersJosef Váchal was a Czech writer, painter, graphic designer and book-printer.
Váchal was the illegitimate son of Josef Aleš-Lyžec and Anna Váchalová - his parents never married. He was brought up by his grandparents, Jan Aleš and Jana Alešová, in the southern Bohemian town of Písek, where he entered grammar school but left it prematurely. In 1898 Váchal moved to Prague, where he studied bookbinding and befriended his father's cousin, the painter Mikoláš Aleš. He was influenced by Art Nouveau during that time.
In 1900 he wrote his first poems, by 1903 he joined the Prague Theosophy Society, in 1904 he entered the Painter School and later became a respected painter and graphic designer. In 1910 Váchal published his first two books. Between January 1912 and January 1913 he enjoyed a short but intense friendship with the mystical Catholic writer Jakub Deml. In March 1913, Váchal married Máša Pešulová, and began a friendship with the collector J. Portman; Portman's house Portmoneum is now the Váchal Museum in Litomyšl.
From 1916 to 1918 Váchal served as a soldier on the Italian front. During 1940, expressing resistance against Nazi occupation of Czechoslovakia, he moved from Prague to the village of Studeňany ('tusculum' or 'exile'). After the communist revolution of 1948 in Czechoslovakia, he became more socially and culturally isolated and his works were rarely seen in public. He lived in obscurity on the family estate of his partner, Anna Macková, in Studeňany. Even with the coming of Prague Spring in the late 1960s his situation didn’t significantly change. He was, however, awarded the state title of Meritorious Artist (Zasloužilý umělec) shortly before his death in 1969. He is buried in the village of Radim near Jičín, eastern Bohemia.
Portmoneum - Váchal's museum in Litomyšl
The publishing house Paseka was inspired by the character publisher Paseka in Vachal's Bloody Novel. Portmoneum, Váchal's museum in Litomyšl, was founded by Paseka publishing house in the early 1990s.
Váchal was the illegitimate son of Josef Aleš-Lyžec and Anna Váchalová - his parents never married. He was brought up by his grandparents, Jan Aleš and Jana Alešová, in the southern Bohemian town of Písek, where he entered grammar school but left it prematurely. In 1898 Váchal moved to Prague, where he studied bookbinding and befriended his father's cousin, the painter Mikoláš Aleš. He was influenced by Art Nouveau during that time.
In 1900 he wrote his first poems, by 1903 he joined the Prague Theosophy Society, in 1904 he entered the Painter School and later became a respected painter and graphic designer. In 1910 Váchal published his first two books. Between January 1912 and January 1913 he enjoyed a short but intense friendship with the mystical Catholic writer Jakub Deml. In March 1913, Váchal married Máša Pešulová, and began a friendship with the collector J. Portman; Portman's house Portmoneum is now the Váchal Museum in Litomyšl.
From 1916 to 1918 Váchal served as a soldier on the Italian front. During 1940, expressing resistance against Nazi occupation of Czechoslovakia, he moved from Prague to the village of Studeňany ('tusculum' or 'exile'). After the communist revolution of 1948 in Czechoslovakia, he became more socially and culturally isolated and his works were rarely seen in public. He lived in obscurity on the family estate of his partner, Anna Macková, in Studeňany. Even with the coming of Prague Spring in the late 1960s his situation didn’t significantly change. He was, however, awarded the state title of Meritorious Artist (Zasloužilý umělec) shortly before his death in 1969. He is buried in the village of Radim near Jičín, eastern Bohemia.
Portmoneum - Váchal's museum in Litomyšl
The publishing house Paseka was inspired by the character publisher Paseka in Vachal's Bloody Novel. Portmoneum, Váchal's museum in Litomyšl, was founded by Paseka publishing house in the early 1990s.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 11 of 11 reviews
February 15, 2022
Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.
Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.(s. 171)
June 9, 2025
tento banger jsme objevili s chabrem v sedme tride a cely jsme ho precetli jednim nadechem
October 9, 2020
Přijde mi, že zatímco autorův postoj k postavení žánru krváků v pojednání je výřečný, výsledek se svým sdělením poněkud pokulhává.. Autor tak postavil tento žánr coby vážený, ale svým remakem či remadem příliš mnoho ke kultu nepřispěl.. Ani jeho dřevoryty nejsou tak pěkné, jak jsem si původně představoval..
Autor nepracuje s kontinuitou příběhu, jednotlivé kapitoly nenavazují a nekorespondují: je to tak trochu dada. Ději tak chybí pevná zápletka i samotný příběh (zejména v první části).
Nejlepší je autobiografická pasáž XXIII. s názvem "Zbožné poselství" - je to autorovo poselství, které - dokážu si to dobře představit - odkazuje na Adolfa Wölfliho. Svým přispěním k obhajobě krvavých románů však samotný žánr nespasil, neboť výsledek není ani zdaleka tak dobrý, aby si mohl čtenář udělat jasnou představu k této obhajobě.
Jímavý je až příběh s přesahem (opět autobiografický) v druhé části knihy, kde vypráví i o své přítelkyni, dělající mu v textu korektury. Přesto má Váchal problém s pravopisnými chybami, zejména s užitím zdvojených souhlásek, a s překlepy v sázení, způsobenými zřejmě jeho opilectvím.
Ke konci knihy už snaha o udržení žánru krváků tak marná není - kvality díla (kromě pravopisných chyb, které sám omlouvá, se zmiňuje i o vadném syntaxu) sahají minimálně do výšin naštěstí zachovaného Portmonea v Litomyšli. Na konci mě román vyloženě vyděsil, takže zřejmě nakonec splnil svůj účel.
Autor nepracuje s kontinuitou příběhu, jednotlivé kapitoly nenavazují a nekorespondují: je to tak trochu dada. Ději tak chybí pevná zápletka i samotný příběh (zejména v první části).
Nejlepší je autobiografická pasáž XXIII. s názvem "Zbožné poselství" - je to autorovo poselství, které - dokážu si to dobře představit - odkazuje na Adolfa Wölfliho. Svým přispěním k obhajobě krvavých románů však samotný žánr nespasil, neboť výsledek není ani zdaleka tak dobrý, aby si mohl čtenář udělat jasnou představu k této obhajobě.
Jímavý je až příběh s přesahem (opět autobiografický) v druhé části knihy, kde vypráví i o své přítelkyni, dělající mu v textu korektury. Přesto má Váchal problém s pravopisnými chybami, zejména s užitím zdvojených souhlásek, a s překlepy v sázení, způsobenými zřejmě jeho opilectvím.
Ke konci knihy už snaha o udržení žánru krváků tak marná není - kvality díla (kromě pravopisných chyb, které sám omlouvá, se zmiňuje i o vadném syntaxu) sahají minimálně do výšin naštěstí zachovaného Portmonea v Litomyšli. Na konci mě román vyloženě vyděsil, takže zřejmě nakonec splnil svůj účel.
April 9, 2019
Книга ждала меня и дождалась.
Купила этот том Вахала ещё в 2005 году. Или пусть в 2006 году.
И не читала!
Кровавый роман стоял на полке. И смиренно ждал.
И дождался.
И полилась кровь с его страниц, закапала паркет, затопила Москву, а после и вовсе погасила магму, прорвавшись сквозь все бреши к центру Земли.
Скоро всё кончится. И налетит на небесную ось Вселенная.
И к лучшему, к лучшему.
Ладно. К делу.
Потрясающее издание. Я – истинная счастливица, у меня на полке стоит том "Кровавого романа", а оформлен он гравюрами с дерева.
О, какие это гравюры. Чудо.
Блаженство.
Купила этот том Вахала ещё в 2005 году. Или пусть в 2006 году.
И не читала!
Кровавый роман стоял на полке. И смиренно ждал.
И дождался.
И полилась кровь с его страниц, закапала паркет, затопила Москву, а после и вовсе погасила магму, прорвавшись сквозь все бреши к центру Земли.
Скоро всё кончится. И налетит на небесную ось Вселенная.
И к лучшему, к лучшему.
Ладно. К делу.
Потрясающее издание. Я – истинная счастливица, у меня на полке стоит том "Кровавого романа", а оформлен он гравюрами с дерева.
О, какие это гравюры. Чудо.
Блаженство.
November 16, 2015
Tahle knížka byla velice neobvyklá. Jste zvyklí, že má dílo nějakou kompozici? Že má jednu dějovou linku, případně více, které spolu ale souvisejí? Čekáte, že na konci knihy narazíte na nějakou pointu, že bude rozuzlení? No tak v případě Váchalova Krvavého románu na tohle všechno zapomeňte. Podle mě to hlavu ani patu nemá, autor si prostě větral fantazii a možná že to je i samotný účel celého díla... kdo ví?
February 10, 2020
Ze srdce satyrické až místy surrealistické provedení literárního braku, takzvaného krváku či krvasu, díla, ve kterém jakákoliv estetická, logická či jiná pravidla ustupují potřebě vytvořit čtivý román, kde se stále něco děje (proto označení krvák, podle častých vražd).
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Co po eseji následuje je
Ze srdce satyrické až místy surrealistické provedení literárního braku, takzvaného krváku či krvasu, díla, ve kterém jakákoliv estetická, logická či jiná pravidla ustupují potřebě vytvořit čtivý román, kde se stále něco děje (proto označení krvák, podle častých vražd).
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Co po eseji následuje je
Ze srdce satyrické až místy surrealistické provedení literárního braku, takzvaného krváku či krvasu, díla, ve kterém jakákoliv estetická, logická či jiná pravidla ustupují potřebě vytvořit čtivý román, kde se stále něco děje (proto označení krvák, podle častých vražd).
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Po eseji následuje divoká snůška kapitol plná přepadení, odhalení, dědictví, jezuitů, zednářů, bláznů, vlkodlaků a nevím ještě čeho. Snad v každé kapitole autor něčím přehání, stane se něco sensačního, a následně kapitola skončí v napínavém okamžiku. Jako ukázku stupně groteskního přehánění cituji úsek z námořní pirátské bitvy: ,,Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.``
Postupem času ztrácí autor svou bezohledností stále více a více skrupulí (autor si knihu sám sázel, takže si dal záležet na tom, aby se tam vyskytlo patřičné množství gramatických chyb[1]). Vyloženě klišeovité scény se vrší jedna na druhou a autor do díla přimotává i sám sebe.
Výsledkem je hodně vtipný román, který docela chytrým způsobem kritisuje nízkou úroveň určitého druhu literatury a potažmo i jiných médií. Absolutně jsem nemohl předvídat, co se v románu stane, neboť osudy všech lidí se bezoztyšně řídili autorovou libovůlí (mrtví byli náhodně obživeni, metafory se stávaly skutečností a jiné věci), takže z určitého pohledu to byl i pěkný surrealistický výlet.
[1] Nemohu si odpostit další citaci, kdy autor popisuje sám sebe: ,,Radostně sebou vždy škubne, kdykoliv jeho oko a nějakou větší mluvnickou chybou nebo slohovou nehorázností se setká.``
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Co po eseji následuje je
Ze srdce satyrické až místy surrealistické provedení literárního braku, takzvaného krváku či krvasu, díla, ve kterém jakákoliv estetická, logická či jiná pravidla ustupují potřebě vytvořit čtivý román, kde se stále něco děje (proto označení krvák, podle častých vražd).
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Co po eseji následuje je
Ze srdce satyrické až místy surrealistické provedení literárního braku, takzvaného krváku či krvasu, díla, ve kterém jakákoliv estetická, logická či jiná pravidla ustupují potřebě vytvořit čtivý román, kde se stále něco děje (proto označení krvák, podle častých vražd).
Váchal knihu otevírá esejí, která je již trochu naladěna do jeho satyrického tónu. Píše v ní, že jsou to právě krváky, které mají z české literatury tu největší hodnotu, neboť je čte nejvíce lidí. Na takového Jiráska si nikdo ani nevzpomene, skoro nikdo jej doma nemá (do Jiráska se strefuje i později, když píše, že hrabě ,,ten svůj nádherný zámek zapálil, použiv k podpálení vlasteneckého žáru z díla Jiráskova.``).
Po eseji následuje divoká snůška kapitol plná přepadení, odhalení, dědictví, jezuitů, zednářů, bláznů, vlkodlaků a nevím ještě čeho. Snad v každé kapitole autor něčím přehání, stane se něco sensačního, a následně kapitola skončí v napínavém okamžiku. Jako ukázku stupně groteskního přehánění cituji úsek z námořní pirátské bitvy: ,,Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.``
Postupem času ztrácí autor svou bezohledností stále více a více skrupulí (autor si knihu sám sázel, takže si dal záležet na tom, aby se tam vyskytlo patřičné množství gramatických chyb[1]). Vyloženě klišeovité scény se vrší jedna na druhou a autor do díla přimotává i sám sebe.
Výsledkem je hodně vtipný román, který docela chytrým způsobem kritisuje nízkou úroveň určitého druhu literatury a potažmo i jiných médií. Absolutně jsem nemohl předvídat, co se v románu stane, neboť osudy všech lidí se bezoztyšně řídili autorovou libovůlí (mrtví byli náhodně obživeni, metafory se stávaly skutečností a jiné věci), takže z určitého pohledu to byl i pěkný surrealistický výlet.
[1] Nemohu si odpostit další citaci, kdy autor popisuje sám sebe: ,,Radostně sebou vždy škubne, kdykoliv jeho oko a nějakou větší mluvnickou chybou nebo slohovou nehorázností se setká.``
July 11, 2024
Napřed největší čtenářské překvapení letoška. Vtipné (hutně černě), chytré a plné odkazů*, propojující se, větvící se, střílející** na všechny možné i nemožné strany*. K tomu ruční sazba plná množství ne/cílených chybek přidávajících ne/chtěnou novou úroveň už tak zajímavému jazykovému proudu slov. Dostatečně vědecký úvod. A ještě správně bizarní ilustrace. Chtělo by se mi říct geniální. Jenže...
...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...".
Když odcituji:
* A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu.
**
A více citováno třeba tady...
...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...".
Když odcituji:
"Bylo ještě ve vzduchu mnoho podobných krásných zakončení, leč nejvýše dobrotivá a moudrá Prozřetelnost nebeská, bdící nad ubohými čtenáři této knihy, nedopustila, aby Paseka ještě nějaký čistý papír našel..."Chjo...
* A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu.
**
"V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, nebo socialistickou legitimaci v kapse."
"Neuvedl jsem ve svém seznamu celou řadu velice zajímavých krváčků, tak známých našim rodičům, schválně tak učiniv. Ať opět vnukové naší, přijdouce náhodou na některý těchto anachronismů, radostně zplesají nad podobným nálezem, ač-li ještě bude bibliofilů a sběratelů. Leč věřím, že již mládež v té době nebude více čísti Jiráska ani Marxe: jedině kuriosity knižní pro svou vzácnost a ojedinělost podrží svou cenu."
A více citováno třeba tady...
January 10, 2024
Už hodně dlouho se mi nestalo, abych se u nějaké knihy nahlas a od srdce zasmál. Inu, nejsem z kamene - u téhle knihy se mi to konečně stalo, a ne jednou. Upřímně řečeno, asi bych se smál, i kdybych z toho kamene byl, protože některé perly, které velmistr řemesla sazečského Váchal sází (!) na stránky svého díla, by rozhihňaly i ten kus žuly. Klobouk dolů též před neskutečnou prací s jazykem a mírou stylizace - sám teď mám sto chutí si nějaký ten pravý, dobový „krváček“ poříditi a přečísti. A autor má také pod jazykem spoustu trnů a neváhá je leckomu zapichovat do kůže (abych taky jednou citoval klasika), třebaže hodně narážek se asi lépe vyjímalo před stoletím než dnes, kdy už jejich kontext pomalounku upadá do zapomnění. Jako parodie, jako satira, jako takový ten metatext to samozřejmě funguje bezvadně, ale jako román už méně - kupříkladu už jen proto, že to žádný opravdový román, vzdor svému názvu, není. Takže když to člověk čte na jeden zásah, najednou je toho všeho tak nějak moc, až nad hlavu: humoru a ironie a stylu a prostě všeho. Doporučuji správně dávkovat. Zhruba takto:
„Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.“
„Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.“
June 3, 2020
MEGO kniha, Vachal ji napsal, bez rukopisu vysazel, opatril drevoryty a vytisk a timto vydal nakladem 17 kusu. original je neskutecna vzacnost, ale jeden ma narodni knihovna a ten nam nakladatelstvi Paseka (!) okopirovalo a vydalo.
Vachala vyborne zvecnil ve sve basni T.R Field, Lomikel a jine zadrhele, strana 75, cituji:
Josef Vachal
(skret vrsovicky , koruna bludarstva olsanskeho)
Malir cmertu josef vachal
nekrestanskou knihu spachal.
Text a stvury satanske
nacisto jsou krestanske
a tak nekrestanska je na
knize te jen jeji cena!
K obsahu nic psat nebudu :-)
Vachala vyborne zvecnil ve sve basni T.R Field, Lomikel a jine zadrhele, strana 75, cituji:
Josef Vachal
(skret vrsovicky , koruna bludarstva olsanskeho)
Malir cmertu josef vachal
nekrestanskou knihu spachal.
Text a stvury satanske
nacisto jsou krestanske
a tak nekrestanska je na
knize te jen jeji cena!
K obsahu nic psat nebudu :-)
April 25, 2024
Co to bylo?
Read
September 9, 2024ctu to a slysim leose sucharipu
Displaying 1 - 11 of 11 reviews