Jáchym Topol was born in Prague, Czechoslovakia, to Josef Topol, Czech playwright, poet, and translator of Shakespeare, and Jiřina Topolová, daughter of the famous Czech Catholic writer Karel Schulz.
Topol's writing began with lyrics for the rock band Psí vojáci, led by his younger brother, Filip, in the late '70s and early '80s. In 1982, he cofounded the samizdat magazine Violit, and in 1985 Revolver Revue, a samizdat review that specialized in modern Czech writing.
Because of his father's dissident activities, Topol was not allowed to go to university. After graduating from gymnasium he worked as a stoker, stocker, construction worker, and coal deliveryman. Several times he was imprisoned for short periods, both for his samizdat publishing activities and for his smuggling across the Polish border in cooperation with members of Polish Solidarity. He was also a signatory of the Charter 77 human rights declaration.
During the 1989 Velvet Revolution in Czechoslovakia, Topol wrote for the independent newsletter Informační servis, which later became the investigative weekly Respekt. As of October 2009, he was on the staff of the daily Lidové noviny.
He currently lives in Prague with his wife, Barbara, and their two daughters, Josefína and Marie.
Něco skvělý, něco míň. Ani po třicítce jsem nepronikl do tajů poezie a Topolova próza mi přijde mnohem lepší. Navíc mám pocit, že autoři, kteří píšou jak poezii tak prózu, tu poezii vždycky píšou zlitý. Nevim jak Topol teda.
Znám osobně jen jednoho autora a ten to tak dělá vždycky. To sice neni na škodu, ale asi by to člověk měl pak taky číst zlitej. Já mám ale problém, že nemůžu míchat alkohol a čtení, protože si nepamatuju co pak čtu a hlavně prej nesmím chodit nalitej do práce. Jelikož čtu poezii jedině ráno na záchodě, tak je toto opravdu veliký a neřešitelný problém. Srovnatelný třeba s konflikty na Blízkým východě.
Tato kniha mi byla darována jako inspirace. Ale k čemu? K sebevraždě? Egoistickému smýšlení? Nadrženosti? Autor zjevně trpí depresemi, které utápí v alkoholu a následně píše o tom, jak by opíchal jakoukoli ženu, která kolem něj projde. Nebudu mi křivdit, pár básní bylo fajn, ale celkově bych tuto sbírku nedoporučovala. Zvlášť protože hned v první básni padlo the n word.
moje emoce ohledně týhle knihy asi nejvíc vyjádří "tvl já ti ani nevím, jdu si dát cigáro a pak se pomilovat než zestárnu a mý prsa už budou jen hadříky na brejle", takže prostě tvl já ani nevím
Přečetla jsem to po dlouhý době znova a myslím, že jsem z týhle knížky dost vystřízlivěla. Člověk z tohohle sentimentu prostě vyroste. Nemyslím si, že to je špatná poezie, to vůbec, jen se v tom už prostě nenacházím. Vlastně mi tu občas mi tu občas chyběla ta dávka ironie a specificky odtažitýho a bizarního sardonismu, co jsem v tom viděla, když mi bylo 18-a po 5 letech s výrazně zestárlýma očima (a přibývajícíma dioptriema) to v tom nevidím, což mě nebaví. Ale upřímně, s věkem spíš škobrtám o novodobou tuláckou poezii, s tímhle agresivním, internalizovaným vztekem se už prostě neumím ztotožnit. Ale je to dobrý, jo jo. S výjimkou Krajiny s Indiánama, ta mě teda fakt nebavila.
"Když sereš na hvězdy / padá ti to na hlavu." Básně Jáchyma Topola, dnes už v podstatě klasika. Pozoruhodné obsahem i svérázným přístupem k jazyku českému. A krom jiného i dokonalá sonda do existence za socialismu. Řadu Topolových textů zhudebnili Psí vojáci, svůj díl práce odvedla i Monika Načeva.