Tento soubor esejů spojuje velké té naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná – v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu. Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kterou autor pojímá šířeji než jen krizi ekonomickou. Každá krize je však š právě krize v životech jednotlivců i společností, v nichž se mnohé naděje ukazují být pouhými iluzemi, umožňuje naději pročistit se a uzrát, „zamířit na hlubinu“ – krize je tak kolébkou naděje.
Už je to pár let a pořád je to aktuální téma. Kapitoly na téma naděje jako celek nedrží úplně dobře pohromadě, některé mě trochu minuly, jiné oslovily o to víc, ostatně sám autor v předmluvě nabádá k výběrové četbě.
Ja Tomáša Halíka a jeho knihy úplne môžem. Opäť ani táto nesklamala. Píše sa v nej o Nádeji, ako je vidno z názvu. :D Vážne, o nádeji často premýšľam, čo je to vlastne nádej, ako v nej rásť, ako jej dám priestor v mojom živote.
Nádeji sa treba učiť, rásť v nej, byť trpezlivý, aj keď veci hneď nejdú ako chcem. Práve vtedy prichádza nádej, keď je okolo tma a ja sa nevzdám, ale šľapem.
(3½) My first book by Halík. I felt it started out a little grim, for a book about hope, and the writer sometimes glosses over certain explanations or assumptions. Nevertheless, it is a book with a lot of wisdom, and ultimately, of course, hope.