Labilní, hysterická, sebestředná, vztahovačná, netrpělivá, úzkostlivá, trochu rozmazlená a náladová, to všechno by se dalo o Veronice říct. Jenže co se stalo, že je právě tady a teď, v posteli s cizím klukem, a jen doufá, že tenhle sex brzy skončí? Veronice se vinou hlavou myšlenky, splétají se do obrovského klubka a Veronika se je snaží rozmotat, aby nemusela vnímat přítomnost. Ze zdánlivě zábavné hry a neškodného vzpomínání sestavujeme Veroničin osud, dozvídáme se o jejích láskách, vztazích i bolestech a zjišťujeme, co se jí vlastně stalo.
Scenáristka Tereza Nováková debutuje minimalistickou prózou. Nepotřebuje barvité popisy a složité charakteristiky, aby ze střípků a historek nápaditě poskládala příběh třicátnice Veroniky, který není tak lehkonohý, jak by se na první pohled zdálo.
Poslouchala jsem jako audioknihu na ČRo. Na dlouhou cestu autobusem dobrý, ale na to, jak se kniha věnuje celkem bolestivým tématům , tak to na mě místy celkem působilo lehce. Samý sex s ne/známými muži, posedávání po barech. Plus jsem měla celkem problém orientovat se v tom, kdo je kdo a v jakých časových rovinách se zrovna nacházíme. Ke konci už to gradovalo a rozebíralo se nelehké téma
Já vám nevím. Přišlo mi, že to chce být generační výpovědí, ale jen to klouže po povrchu. Ta témata tam jsou, jsou správně vnímána jako důležitá, relevantní, ale je to jen vnější pozorování, clickbaity, memy, hashtagy, chybí hloubka, souvislosti pod povrchem a další věci, co nedokážu popsat, ale v dobrém románu je člověk vnímá, prostě vidí, jak je to observačně a myšlenkově bohatý. To tady prostě ne 😕.
Upřímně nevím, jestli tu knihu zbožňuju nebo nesnáším. Vím ale, že to bylo dobře napsané. Líbilo se mi autorčino vystižení všech emocí. Byl to opravdu zážitek to číst.
Nakonec to nebylo tak blbý, jak jsem po prvních dvaceti stranách čekal. Emočně mě nějak zasáhl (velmi zlehka) jedinej moment (rvačka s tátou), jinak mi to všechno bylo tak nějak ukradený, částečně i proto, že něco takovýho už jsem četl nebo viděl milionkrát (A touha po velkém omšelém příběhu, který už byl napsán tolikrát, kolikrát se člověk denně nadechne, žeano) a že většina potenciálně zajímavejch témat se spíš jen tak mihla a jelo se spíš po povrchu, a to i na rovině charakterizace postav. Způsob psaní víceméně oukej, když pomineme některý zbytečný trapnosti (Samozřejmě že stojí, všechno něco stojí. Tedy kromě teď jeho...) a pro mě těžce iritující nerozhodnost autorky stran toho, jestli teda chce mluvit spisovně, nebo ne (viz měla ten svůj přísnej bitch face, který se neodpouští nebo covidovej špek z neustálého nicnedělání). Dvě hvězdičky na Goodreads znamenají "it was ok", takže tak.
No a co se teda stalo Veronice? Šla na výšku (sice do Brna, ale tak o tom se nutně nemusí psát kniha), děl se ji život, a to ještě ne úplně neběžný. Celý vnitřní Veroničin monolog je extrémně nesympatický (což teda ale asi měl být záměr?) a křičí z toho, že by opravdu potřebovala terapii... na kterou nakonec teda jde, ale staví se k ní stejně přezíravě jako ke všemu. Jedna hvězda navíc za to, že se knížka staví racionálně k nechtěnému těhotenství vysokoškolačky s výrazně starším profesorem a Veronika jde na potrat. Romantičtější autor by ještě i tohle využil k sondě do těžkostí života mladé opuštěné matky (zase). Poslouchala jsem jako audio na Radiu Wave a jsem fakt ráda, že mě to nestálo peníze.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Co se stalo Veronice...hm. Asi život. Ne tak nejsou to pěkné věci, ale ve výsledku z toho mám takový rozpolcený pocit. Občas až příliš velké zaměření na obyčejné až zbytečné (a zbytečně sprosté možná, jestli byl ten kontrast záměrný (jako láska a pochcanej schod hned za sebou), tak na mě to teda úplně nefunguje) detaily, přitom obsahově mi to ve výsledku přijde takové ploché. Ta témata jsou dobrá, dalo se to vzít mnohem víc do hloubky, ale tady to jen tak sklouzne po povrchu. Poslouchala jsem audio verzi Radia Wave a někdy pro mě bylo těžké zorientovat se v časové lince, celkově mi to někdy přišlo chaotické - možná by se mi to lépe četlo jako kniha, těžko říct. Zajímavé to bylo, potenciál mi ale přišel nevyužitý trochu, nijak zlomové to pro mě nebude
Veronice, respektive Tereze Novákové, bych nejraději dala 3 a půl hvězdičky. Není to na 4, nejsou to ale ani 3. Text je velmi čtivý, moderní, svižný, je na něm znát autorčina zkušenost se scénáři - prostě to před sebou vidíte v živých barvách. Tereza Nováková nepotřebuje rozvláčné popisy, aby skvěle vystihla situaci. Na druhou stranu mi Veronika bohužel nijak zvlášť nepřirostla k srdci, byť je text velmi krátký, často jsme se přistihla, že se ztrácím v postavách, ději i posloupnostech.
Opět jsem poslouchala na Českém rozhlase a bylo to takové průměrné čtení, řekla bych. Líbila se mi celková současnost textu, tolik už se mi nelíbila “roztříštěnost” knihy, ačkoli to byl asi záměr. Někdy jsem se s hlavní postavou ztotožnila, jinde ne.
Měla jsem z toho podobný pocit jako z knihy Amáliina nehybnost, kterou jsem taky poslouchala. Možná za to může podobný styl toho, jak byly knihy namluveny. Každopádně Veronika se mi líbila určitě víc.
Svižně a jednoduše napsaná kniha, která mi ale pamětí tak nějak proklouzla a po měsíci už vlastně ani nevím, o čem byla. Je vidět, že autorka umí dobře psát, vybudovat scénu a vystavět příběh, ale já bych potřebovala, aby to celý šlo víc do hloubky. Témata tam na to rozhodně byly. Přesto knihu doporučuju jako oddechovku a seznámení se s životem mileniálů.
Vyposlechnuto za jedno odpoledne jako audiokniha v aplikaci Českého rozhlasu. Autentické, živé, místy sarkastické a rozhodně zajímavé sledovat osudy Veroniky, ve kterém se nic moc nestalo, ale zároveň se jí stalo tak nějak vše. Ale nijak extra mi nepřirostla k srdci a už teď si pořádně nepamatuju, co se jí vlastně všechno stalo. Příjemný debut a oddechovka, ale za mě nic víc.
Nějak nevím, co k tomu napsat, jak to zhodnotit… Začátek mě zaujal. Vypadalo to dobře, mělo to dobře našlápnuto, avšak od poloviny knížky už mě to moc nebavilo. Bylo to stále o tom samém. Dobře se to četlo, to ano, ale bylo to o ničem. Nic mi to nedalo. Konec absolutně nechápu.
Jak kdyby autorku tlačil čas a poslala do tisku na poslední chvíli jen vágní nástřel příběhu bez promyšlené psychologie postav (na kterou by ale minimalistická próza měla zejména sázet). Některá témata, která příběh rozvíjí, byla zajímavá, ale nedotažená. Jediné, co mě bavilo, byla hra s názvy kapitol, ale to je strašně málo, bohužel. Nebylo to ani vtipný, ani trapný, ani dojemný, nic prostě. A ty hrubky v textu taky zamrzí.