Vlastně se mi to asi hrozně líbilo, jen mi dalo strašně zabrat se knihou prokousat. Nevím, jestli kvůli hutnějšímu stylu psaní, nebo spíš kvůli mnoha historickým souvislostem, které jsem si nebyla schopná dát dohromady. Některé pasáže se mi totiž četly hrozně lehce a u jiných jsem vůbec nedokázala udržet pozornost, přestože při jejich čtení jí bylo potřeba mnohem víc. Nejobtížnější pro mě byly části týkající se německých důstojníků a toho co bylo náplní jejich práce. Připadá mi, že všude je nám většinou předkládán pohled z druhé strany - ze strany židů, Čechů, Francouzů ... Prostě těch se byli na druhé straně spouště při popravách... Těch co válku nechtěli a nezačali ji. Proto je pro mě asi tak těžké jen se zorientovat v každodenním životě rodiny německého důstojníka.
Jinak nevím jestli mi díky tomu neunikla některá ze stěžejních myšlenek knihy. Ale to, co jsem si po přečtení odnesla je hlavně skutečnost, že bychom na Němce nebo i kohokoli "kdo byl ten zlý" neměli nahlížet jen jako na jednotnou masu. Jsou to stále jen lidi stejní jako ti na druhé straně. Život je jen utvořil jinak než nás. Ve stejné situaci bychom mohli být stejní. Oceňuji, že sám autor se na konci bezděčně pronáší otázku, co se musí stát, abychom dělali tak hrozné věci a byli tak krutí, přestože někteří třeba podstaty nejsme. .... Nevím jestli to bylo v knize řečeno, nicméně - z mého úhlu pohledu - to nic nemění na tom, že pro některé lidi je pochopení škoda a že veškeré zlo by se rozhodně nemělo odpouštět. Jsou totiž situace, kdy by šlo zachovat se lépe. Nadruhou stranu to ale častokrát opravdu nejde.