Nepříjemná kniha, což míním jako pochvalu. Úděsně depresivní, temná — je to levné přirovnání, ale ano: jak severská noc, kdy slunce skoro nevychází. V kategorii „nordická detektivka“ je to skoro nejlepší, co mi kdy přišlo do ruky. Ne že by to bylo v rámci žánru moc originální. Zase tu jsou stíny dávné minulosti, narušené dětství, které navždy poláme osobnost, ulítlé sexuální vztahy (čímž nemyslím, kdo s kým to dělá, ale proč to dělá a k čemu to vede).
Je to ale dobře napsané: příběh je výstřední, ale konzistentní, odvíjí se logicky. Hlavní postavy jsou přesvědčivé, vedlejší možná ještě víc; třeba vysloveně epizodní Therese a Catrine krásně přidávají autentickou atmosféru. Anebo Lissin nevlastní otec. Anebo policista neuvěřitelného jména Roar Horvath! S ním je mimochodem spojeno něco málo pokusů o humor, které vyznívají vesměs truchlivě. Klidně bych věřil tomu, že to byl záměr.
Děj je zasazen do současného Norska a Nizozemska. Jsou dvě sestry, krásná modelka Liss a hodná psycholožka Mailin. Mají se moc rády. Mailin pomáhá v Oslu dospělým, kteří byli v dětství obětí sexuálního násilí. Liss v Amsterdamu studuje, pózuje pro časopisy, spí s divným chlapem, pohrává si s anorexií a vydatně šňupe koks. Liss ve svém světě provede hloupost s velmi vážnými následky (jakou, neřeknu), Mailin ve svém světě prakticky současně zmizí. Liss se zpočátku mylně domnívá, že obě události jsou nějak propojeny. Odletí do Osla, začne po sestře pátrat. Po několika dnech vyjde najevo, že Mailin byla velmi ošklivým způsobem zavražděna. Po pachateli pátrá policie, pátrá ovšem (jak jinak) také Liss s Viljamem, přítelem mrtvé Mailin. Objevují se další postavy, souvislosti, klamná vodítka. Na konci je o tři mrtvé víc (možná o čtyři, vezmeme-li v úvahu jeden neuzavřený motiv). Liss taktak přežije, ale za šťastný konec by závěr příběhu neoznačil ani Ibsen.
Opakuji: i když je to velmi divný příběh, všechno se to klidně mohlo stát, nic nepůsobí uměle. Nejsou tam žádné přestřelky a honičky v autě a geniální detektivové. Nikdo není superman nebo superwoman. Liss je chytrá a šikovná, ale má své meze. Jsou tam psychologové a jejich práce s vážně poškozenými lidmi, je tam několik nevenek docela fungujících totálních magorů, jsou tam drogy a chlast a rozbité rodiny, ale ne víc než v životě. Je to kniha o velmi civilní, velmi uvěřitelné a velmi temné hrůze.
„Je jistá hranice, kolik viny můžeš naložit jedinému člověku, Liss. Když je plno, není kam nakládat.“
Český překlad je kvalitní — někam kousek za polovinu. Pak prudce roste počet stylistických neobratností, vyjadřovacích nekonzistencí, překlepů. Podezíravější člověk než já by si mohl pomyslet, že dvojice překladatelů si text rozdělila napůl, ten/ta, kdo překládal/a první část, to umí líp, a nakladatelský redaktor to ani neviděl, ba ani korektor ne. Ale jak říkám, to by si pomyslel podezíravější člověk a já bych na takové obvinění jen pokrčil rameny: kdo ví.
Líbilo se mi to, ale znova to číst nebudu asi už nikdy.