Stylizovaný literární dokument SLEČNY mapuje prostřednictvím osmi otevřených a literárně zpracovaných výpovědí fenomén neprovdaných žen v Československu a v Česku od 20. let 20. století do současnosti. Jeho vydání má ambice přispět k zachycení specifické role ženy v kontextu novodobé historie s ohledem na proměnlivou politickou, sociální, náboženskou a ekonomickou situaci v zemi, a tím nastínit vývoj smýšlení české společnosti za posledních 80 let.
Nápad knižního skupinového portrétu několika svobodných a bezdětných žen různého věku mne velmi zaujal, ale výsledná podoba knihy nenaplnila má očekávání. Z osmi žen asi nejvíce zaujala Marcela, spolupracovnice Karla Otčenáška. Možná to bylo i tím, že zůstala "slečnou" vědomě, že to tak plánovala a chtěla. U jiných tomu tak nebylo, jen (zatím) nenašly partnera, nebo promarnily příhodný čas. A na to, abych s nimi víc cítila a víc si to s nimi prožila, nebyla zvolená forma dostatečně intimní. Moc mi nesedla, musela jsem si na ni zvykat a vlastně jsem se s ní prala až do konce. Nejedná se totiž o rozhovory, jak je vede třeba Aleš Palán, nýbrž o jakési převyprávění životních osudů přerušené občas přímou citací. Oproti rozhovoru nebo záznamu v první osobě méně osobní, až odtažité, oproti povídce příliš těžkopádné. Měla jsem tetu, která zůstala celý život svobodná, sama jsem se vdávala hodně pozdě, i proto možná tu sbírku dokumentárních textů posuzuji přísněji, protože mi v ní něco scházelo. Sluší se ale vyzdvihnout fotografický doprovod a celkovou vnější podobu knihy, na té si tvůrci dali obzvlášť záležet.
Osm zen, z nichz kazda zustala svobodna z jineho duvodu a kazda se s nastalou situaci vyrovnava jinak. Osm pribehu, co ctenare vtahnou a nepusti, pribehu, co jsem zhltla za par veceru. Skvela prace s jazykem - dotvari postavy mnohem lip, nez by to dovedl prosty popis. Kazdodenni realita zivota v socialismu, kterou jsem nemela sanci zazit.Tahle kniha mi dala na dlouho hodne podnetu k premysleni. O zivote. O zenach. O spolecnosti.
Zajímavá sociologická sonda do života neprovdaných žen - a odsudků, které z toho vyplývají. Příjemně osobní, každý příběh proložen přímou řečí. Doprovodný fotky od Dity Pepe. Překvapilo mě, jak společnost ve 21. století není schopna přijmout jakoukoli odlišnost od 'modelového' způsobu života (svatba, děti). Zároveň je zajímavý znát pohnutky, za kterých do toho zpovídané ženy nešly. A musím uznat, ta svoboda (na nikoho se neohlížet) mi přijde báječná.
nepriama úmera stúpajúceho počtu “neprovdaných slečien” + dotieravých otázok (“kedy si niekoho nájdeš? Kedy bude svadba? Kedy bude dieťa?”..) a na druhej strane klesajúceho záujmu prečo je to tak, ktory sa odvíja len na základe dlho zakorenenych sociokultúrnych predsudkov, túto situáciu len pritvrdzuje. Takto citlivo a bez príkras napísaný život 8 slečien poukazuje na ich sebahodnotu a ich celkovo významnú úlohu v spoločnosti ako takej..s rozšíreným pohľadom sociologičky v doslove a dotvorením obrazu retro fotografiami je to aj okulahodiaca kniha pre každé pohlavie a rodinný “stav”.
Autorku znám osobně, takže jsem zaujatá, ale snad mi to nebrání sem napsat, že Slečny jsou vážně zajímavá kniha. Nebojte se hlubokých psychologicko-sociologicko-kdovíjakých zamyšlení nad údělem nevdaných žen. Ve Slečnách se na to jde skrze poutavě odvyprávěné životní osudy šesti žen, kdy samotný životní příběh čtete jedním dechem (snad jen jediný mě přílíš nezaujal, protože mi daná žena přišla trochu nudná) a fenomén neprovdanosti se jím vine celkem nenápadně jako jakási podlinka. Autorka se necpe do popředí, vypráví s odstupem a nevnucuje vám svůj pohled. Spíš se poctivě snažil vykreslit životní osud a osobnost každé ze slečen a nechává na vás, jaké závěry si z toho odnesete. I když jsou Slečny prezentovány jako společné dílo spisovatelky Báry a fotografky Dity, pro mě jsou fotky jasně sekundární částí knihy, dokreslují, určitě jsou důležité (a krásné), ale pokud by v knize nebyly, ani tak by pro mě příliš neztratila ze své působivosti.
Všetky slečny majú pár vecí spoločných (a ešte viac rozdielnych). Keď boli malé predstavovali si, že raz nájdu svojho princa na bielom koni, v snoch neboli iné ako rovesníčky. Len sa to tak postupne usadilo. Jedna venovala všetku svoju energiu perzekuovanej cirkvi, iná po nútenej emigrácii hľadaniu si nového miesta. Okrem energie venovanej práci a rodine mali spoločné aj to, že dlho opovrhovali dievčenskou spoločnosťou, ktorá pre nich bola rovná s intrigami a klábosením. Je vlastne veľmi zvláštne čítať príbehy žien, ktoré sú v podstate plné obyčajných detailov, a vy od prvého slova viete, ako ten príbeh skončí. Ružová farba celej knihy ešte tým protikladom zvýrazňuje, že v tejto knihe sa žiadny gýčový happyend nebude konať. Veľmi krásny dokument o dobách, sile vôle a starnutí!