Var

by Saša Stojanović

Četvorica jevanđelista, uz pomoć Marije Magdalene i Jude, pokušavaju da dokuče istinu o događajima na kosovskom ratištu godine 1999. Tragajući za ratnom pričom, ispredenom oko Čarlija – piščevog alter ega i junaka romana Krvoslednici i Manchester City Blues – "istražitelji" će i u sebi prepoznati ravnodušnost, strah, spremnost da se "hrabro" zabije glava u pesak i odsustvo hrabrosti da se istina prikaže onakvom kakva zaista jeste- gola, sama i "zavarena" na stub sramote! Uprkos dobrim namerama – onim istim kojima je popločan put do pakla – "nosioci blagovesti" skoro neprimetno dovode čitaoca pred težak i večit izbor između opojne arome laži i gorkog ukusa istine.Ispričan kroz glasove tridesetak likova – čije se ispovesti "lepe" jedna na drugu – i zadržavajući prividno linearni tok naracije, ovaj roman pripoveda žestoku, i u isto vreme dirljivu priču o hrabrosti i časti, gluposti i mržnji. . .Ali i o ljubavi, pre svega.

261 pages, Paperback

First published January 1, 2008

Reviews

[Saša Stojanović · Rating 5 out of 5]

Stojanović, Saša: Svár
Autor článku: Jan M. Heller - 4.11.2012
ISBN: 978-80-7272-235-8

књиге : Srbsko /

recenze
beletrie zahraniční
Změnit font

Kdo z toho všeho nezcvoknul, ten není normální
Saša Stojanović: Svár. Přel. Jan Doležal. Dauphin, Praha – Podlesí, 2010/2011, 384 s.

Pod názvem Svár se skrývá válečná próza srbského autora Saši Stojanoviće, který události války v Kosovu v roce 1999 zná z vlastní zkušenosti. Nebývá zvykem v recenzi přehnaně zdůrazňovat biografické souvislosti, ale v případě Sváru se snad vyplatí na ně upozornit.

Svár je komponován jako soubor šesti zhruba stejně dlouhých (s výjimkou posledního z nich) oddílů, které rámuje perspektiva jednoho z evangelistů. Šesti proto, že vedle čtyř autorů kanonických novozákonních evangelií zde dostali prostor ještě Jidáš a Marie z Magdaly, jejichž jmény jsou zaštítěna další dvě skutečně existující starověká apokryfní evangelia. Evangelisté se vydávají na Balkán, aby zde svému zaměstnavateli, Bohu Otci, podali zprávu o válce v Kosovu. Každý z oddílů se tak člení na několik kapitol, pojatých jako výpověď, zpráva či konfese, kterou těmto biblickým poutníkům podávají jednotliví účastníci války. V první řadě tu je Čárlí, vystudovaný veterinář, který ve válce plní úlohu vojenského lékaře, postava, která nese autorovy výrazně autobiografické rysy. Dalšími jsou třeba feťák, jenž řízením zákonitostí, jaké mohu fungovat jen u armády, přijde k funkci kurýra, cikánská prostitutka nebo velitel, který z válečného běsnění prostě a jednoduše zešílí. Celkem je těchto „respondentů“ několik desítek a výsledkem je volně řazený sled subjektivních pohledů, skládajících se v barvitý a plastický obraz postupně stále děsivější a neuvěřitelnější válečné apokalypsy.

Mnohé z těchto postav procházejí jednotlivými oddíly a kapitolami, nasvícené pokaždé z jiného úhlu pohledu. Identifikovat je však není vždy snadné, protože v proudu vyprávění, který se valí se strhující rychlostí, se lovit jednotlivé indicie povede spíš náhodně. Na vině není jen „interviewové“ tempo výpovědí jednotlivých protagonistů. Je obdivuhodné, kolik expresivity se dá vecpat do textu, aniž by se stal pro čtenáře k omrzení přetíženým anebo nesrozumitelným. Který jiný autor by to dokázal? Snad Céline, Stojanovićův přiznaný inspirační vzor, ovšem inspirační ne v tom smyslu, že by Stojanović chtěl psát jako Céline, ale že Stojanović stejně jako Céline píše tak, jak píše život. Jakými prostředky tedy akcentuje, řečeno odtažitě, pragmatickou složku významu textu? Na motivické úrovni se vše točí okolo tří hlavních tematických okruhů, které odpovídají palivu, jež pohání vpřed jak samotné válečné dění, tak životy jím klopýtajících postav: násilí, agresivita a sex. Ty první dva jsou nesporné, bez nich by válka nebyla válka, ale hra na válku, a Stojanović dává moc dobře najevo, že si rozhodně hrát nehodlá. Ten další je, dovolíme si interpretovat, buď symptom zoufalé touhy po záchytném bodě v podobě přirozeného projevu lidství, nebo plní funkci pojistného ventilu pro zoufalství a frustrace; platí to do té míry, pokud se neprovozuje rovnou z hladu za peníze. Kdybychom za každou cenu hledali něco, co by se o těchto spojeních dalo říct hezkého, tak snad jen to, že jsou „spontánní“. S láskou to moc společného nemá. Ani s milováním.

Přestože je jeho jazyk náročný a obtížně proniknutelný, Saša Stojanović necílí na efekt; v rozbíjení větné stavby, v proměnách subjektů nebo v podobných hrách se nevyžívá. Přesto je tu ještě jeden rys, který svědčí o rafinovaném autorském gestu. Je to intertextualita. Svár je plný přímých i skrytých citací a aluzí na klasická i moderní díla světové literatury: vedle zmíněného Nového zákona namátkou faustovský mýtus, Thomas Mann, Luigi Pirandello, Shakespeare. Nevnímat a nenacházet tyto paralely není při četbě na škodu, ale když se je najít podaří, je to vysoká přidaná hodnota.

Zvolená kompozice sledu epizod, stojících víceméně na stejné úrovni a s oslabenými vazbami na časové kontinuum a kauzální logiku, neodpovídá všeobecně přijímané charakteristice románu jakožto žánru, kterou je lineární vývoj. Svár se z tohoto hlediska spíše řadí do tradice těch válečných próz, na jejímž počátku stojí Oheň Henriho Barbusse. Dá-li se přesto mluvit o nějaké vůdčí kompoziční linii, lze ji vidět nejspíš asi v přeskupení emocionální úměry: jednoduše řečeno, s přibývajícími stránkami a stupňujícími se šílenostmi jsme svědky vnitřní proměny postav, při níž ubývá cynismu a přibývá patosu. Nad cynismem, vulgaritami a agresivitou, kterými se navenek válečníci obrňují (a zevnitř navíc otupujícím účinkem chlastu, kterého tu taky tečou hektolitry), postupně začíná získávat převahu zoufalství a bezmoc, kdy se z vojáků, kteří mají zabíjet, najednou bezděčně stávají ti ubrečení kluci, vyplašení tátové od dětí nebo venkovští troubové, kterými byli před válkou a kteří až do poslední chvíle nevěřili, že něco jako válka by se jich mohlo týkat. Tady někde by se dal hledat přesah titulního motivu: autorovi nejde v prvním plánu o znesvářené kosovské Srby a Albánce, ale o svár v lidském nitru, svár mezi pociťovanou potřebou zachovávat celistvost vnějšího obranného krunýře, ať už na sebe bere jakoukoli podobu, a bezmocí pramenící z vnitřního pocitu vlastní křehkosti a zranitelnosti. Saša Stojanović si vzal na pomoc evangelisty, aby napsal podobenství o člověku ve válce. Román velmi nehumánní, ale velmi lidský.



© Jan M. Heller



Hlasovalo 14 čtenářů.
Hodnocení knihy:
12345

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.
Související články:

Stojanović, Saša: Svár (in Zarez) (recenze)
Stojanović, Saša: Svár (ukázka)
Stojanović, Saša (rozhovor)



Hodnocení knihy od čtenářů: 83%
Zhlédnuto: 838x

Katalogy:

Souborný katalog NKP
Google Books


Koupit knihu:
Koupit knihu na Kosmas.cz

Štítky k článku
novinky 2011, obecné dějiny, překlad, román/novela, válka,

Stojanović, Saša: Svár (in Zarez)
Autor článku: Jan Doležal - 25.3.2011
ISBN: 978-80-7272-235-8

књиге : Srbsko /

recenze
beletrie zahraniční
Změnit font

Saša Stojanović: Var, Beograd, Albatros Plus 2008, 261 stran
Saša Stojanović: Svár. přel. Jan Doležal. Praha, Dauphin, 2011, 384 stran

Válka. O válce psal Josip Mlakić. I Vladimir Kecmanović. Jeho zdařilý román Top je bio vreo (Dělo bylo žhavé, 2008) je napsán z perspektivy dítěte a odehrává se v Sarajevu. Robert Medjurečan se zabýval následky války v románu Prodajem odličja, prvi vlasnik (Prodávám vyznamenání, jako nová, 2008), v knize výrazně válečné, kde válka sice tvoří jen pozadí příběhu, ale její vnímání je velmi palčivé a naléhavé. Válku popisoval i Krleža, ale většinou z nemocnice, kdy už je po všem, nebo ze cvičiště, kdy všechno teprve začíná. Vybavují se mi další: Céline, Cendrars Hassel, Hemingway, Mailer… I Hegel, uf, ale to už je válka pojmů. Shakespeare: Jindřich IV., Falstaff běží po bojišti, chce si zachránit holý život. Wellesovy Půlnoční zvony. Welles běží po bojišti. Sádlo se mu třese. Tehdy už to s něčím přeháněl (alkohol, drogy, smutek?) a nebyl tak energický jako ve Skvělých Ambersonech. Válka je samozřejmě velké svinstvo.

Saša Stojanović je redaktor časopisu Think Tank, autor románů Krvoslednici (Barváři, 2003) a Manchester City Blues (2006), organizátor jednoho literárního, jednoho hudebního a jednoho filmového festivalu. Byl ve vězení i ve válce. Jeho poslední román Var (Svár, 2008) byl přeložen do češtiny a překládá se do polštiny a řečtiny. V současnosti píše scénář k filmu podle tohoto románu a chystá knihu esejů.

Svár se odehrává v Kosovu. Třicet postav vypráví svoje „story“ čtveřici evangelistů plus Jidášovi a Marii Magdalské. Soustřeďují se na jeden okamžik ze svých životů. Okamžik, kdy byly vytrženy z každodenní rutiny. Defilují zde válečníci i jejich nevěrné manželky, důstojníci, jimž jejich vojáci dávají místo cigaret jointy (a pak tráví noc na skříni), i alkoholici, jejichž posláním je vypít co nejvíc bas čehokoli. Román je koncipován tak, že Stojanovićovi hrdinové vyprávějí zmíněným biblickým postavám, jak se octli v situaci, na kterou právě vzpomínají. Sestaven je z šesti knih, v kterých se informuje o šesti rovinách hrůz, do formy jakéhosi katalogu, resp. encyklopedie jednotlivých osudů, vyprávěné individualizovaným, gramatikou nespoutaným jazykem.

V porovnání s předchozími dvěma romány se Stojanović vzdálil od pro něj typického erudovaného zpracování námětu a více akcentuje narativní složku díla; tváří v tvář válce jsou úctyhodné znalosti historie vedlejší a autorovi vypravěči je nepotřebují. Všechny dřívější pochybnosti o oficiálním obrazu minulosti jsou zde rozmetány zločineckou politikou, ekonomickým úpadkem a nakonec brutální konfrontací s válkou.

Svár není literární mainstream. Stojanović je živelný a nekompromisní spisovatel, kterého zdobí bohatý slovník a schopnost různých tónin. Jeho knihy představují jinou literaturu než tu realistickou. Otázky reality ale autora velmi zajímají a nutí ho uvažovat o možnostech literárního zobrazení. Sekvence třiceti příběhů rámovaných andělskou evangelijní zvídavostí, tj. obrovským přáním konečně zjistit, proč se na Balkáně zase válčí, je zpracována dokumentárně a literárně přesvědčivěji, než je standard válečného žánru exjugoslávských literatur. Jedná se o zákopovou, hustou knihu, v níž Stojanovićovi svědci stojí ve frontě a slabikují své zpovědi o marné snaze uniknout děsivé mele. Proto se oddávají všelijakým neřestem, jak se sluší na úsvit Soudného dne. Jako u Hieronyma Bosche v jakési svaté a strašně sprosté vřavě zároveň. Svatost lze pocítit na jatkách i na záchodě, tam má váhu, jakou nezíská v sebevětším kostele. Myslím, že se o tom Saša Stojanović přesvědčil na vlastní oči. A pak vytvořil toto plátno, fresku o utrpení, v němž nepoznáš přítele, nýbrž – spisovatele.

© Dario Grgić
překlad © Jan Doležal