Deníkové zápisy scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935 - 1989) zahrnují kontinuálně období od jeho gymnaziálních studií na počátku padesátých let až po první roky normalizace. Představují několik tisíc stran svědectví o době, lidech, umění a především o samotném autorovi, jehož život se v době nástupu mladé kinematografie šedesátých let odvíjel po dráze uměleckého vzestupu, pookupační deziluze a strmého lidského pádu. Právě na tuto vrcholnou etapu Juráčkova života se soustřeďuje svazek zahrnující závěrečnou třetinu z řady třiatřiceti deníkových sešitů, který edičně připravil Jan Lukeš. Svazek obsahuje pět obrazových a textových příloh, černobílý fotografický doprovod v textu a v samostatné křídové příloze s komentovaným soupisem, filmografii Pavla Juráčka, soupis zkratek, značek a názvů, životopisný doslov a ediční komentář editora, rejstřík jmen a rejstřík filmů. V anketě Lidových novin byl Deník vyhlášen Knihou roku 2003 a získal Magnesii Literu 2004 za nakladatelský čin.
Smutné svědectví. Bláznova kronika. Deník bičovaný psychohygienickou obsesí, literární azyl "prokletého" scénáristy, dramaturga a režiséra. Pečlivě uspořádaný seznam splínů, depresí, vzteku, kocovin, bolestí, nářků, žárlivosti, podrážděnosti, lenosti i umanutosti. Fenmetrazin, alkohol, bdělé snění. Ačkoliv Juráček opakovaně do deníku přísahá, že s tím vyléváním sentimentu přestane, můžeme víceméně souvisle sledovat proud patnácti let jeho života a nedat mu za pravdu. Jeho deník je výsostně literárním dílem, který krom "beatnické autobiografie" obsahuje nespočetnou řadu bystrých a přesných postřehů a úvah. Kniha je jedinečným dobovým dokumentem o šedesátých letech, československém filmovém zázraku, pražském jaru i nastupující normalizaci. Juráčkova hypersenzitivita je dokonalým barometrem jedné dějinné epochy, která mu bohužel zlomila vaz. Přes všechen zmařený (komunistická zlovůle) i promarněný (sebedestrukce) talent je psaní pro Juráčka poslední nadějí, jedinou zbývající cestou k tvůrčí svobodě, o jejíž nezničitelné síle podává jeho deník nejlepší důkaz.
Denníky som čítala na preskáčku asi rok. Vynikajúce pasáže striedala bolestínska nuda... desiatky strán za sebou. To A predsa - celé dokopy (a s pokračovaním v (nie iba) memoár-románe Dani Horákovej) dávalo akýsi pocit, že toto stojí za tie hodiny. Reálne postavy, svet, ktorý poznám z iných kníh... také to plynutie... dobré to je!
Tak tohle bylo opravdu těžké čtení. Ve skutečnosti se jedná o palubní deník neřízené střely, u které byla zahájena sebestrukce tím nejbolestivějším způsobem a tudíž klade na případného čtenáře velké nároky na odhodlání a sebezapření. Tolik fňukání se vám nepovede vstřebat ani při náhodné návštěvě Facebooku Andreje Babiše. Kdo nezačne po dočtení téhle knihy nekontrolovatelně nenávidět novou českou vlnu, má u mne pivo.
Zároveň je ovšem Juráček velmi bystrý pozorovatel dění a trefný glosátor, čimž se jeho postřehy stávají cenným zdrojem pro studium doby.
Obdivuji Jan Lukeše, že se do toho pustil a že dokázal zpracovat tuny papírové deprese důstojným způsobem.
Mimořádně nádherné a hluboké, voyeurské čtení a náhled do srdce a duše mladého člověka ve složité době a v obtížných životních situacích... Ale pozor, čtení je to neveselé, těžké a depresivní... mimořádně depresivní... Varoval jsem vás...
Po pol roku sa mi konečne (s menšími pauzami, čítal som medzitým aj iné knihy) podarilo dočítať masívny epos, ktorým je zbierka denníkov Pavla Juráčka, z rokov 1959-1974. Asi iba malému množstvu literárnych diel, s ktorými som mal čo dočinenia, by som dal nálepku „lifechanging“ s takou naliehavosťou ako tomuto. Osobné, intímne zápisky jednej z najvýznamnejších osobností československého filmu sú tu zaznamenané s takým autorským talentom, že čitateľ veľmi ľahko zabudne, že nejde o fikciu/beletriu, ale reálne dobové záznamy človeka, ktorý sa na svojom tvorcovskom vrchole, ale aj v najhorších chvíľach svojho osobného dna, zveroval v prvom rade prázdnemu papieru zápisníka, ktorý následne vyšiel knižne vďaka pomoci jeho syna Mareka. Vyše tisíc stranová kniha sa tým pádom stáva stále aktuálnou výpoveďou osobnou, historicky-politickou (najmä o búrlivom období šesťdesiatych rokov a následnej ruskej okupácii) ako i umeleckou (o fenoméne generácie umelcov československej novej vlny/československého filmového zázraku). Myslím, že pre každého mladého umelca ide o must-read záležitosť, v ktorej nečítame iba o Juráčkovi, ale v širšom význame o ľudskom údele, spoločnosti, ako i o nás samých. Dráždivý, intímny, depresívny, voyeursky masterpiece.
Je to sice fňukal, prokrastinér a bejvalej komouš a žít v jeho blízkosti bych určitě nechtěl. Ale upřímnost jeho deníkových zápisů je obdivuhodná. Má navíc postřeh a obrovskou schopnost zhodnotit precizně situaci. I typograficky jde o dílo pětihvězdičkové.
Ťažký neurotik, z feministickej perspektivy v podstate neznesiteľné. Cesky disent bol, holt, žalostne patriarchálny. Občas úprimne zraniteľné - na to úplne stačí skrátená verzia na českom rozhlase
Samozřejmě jsem nepřečetl celý Juráčkův deník, poslouchal jsem rozhlasovou adaptaci, což také byl zřejmě jen výběr. K Juráčkovi jsem se tak vrátil po letech. Zpočátku mě opět fascinovalo jeho vnímání světa, různé postřehy ze společnosti, milostná dramata, život na FAMU a hlavně hloubavý a bravurní styl, kterým dokázal zachytit, co se děje v mladém člověku, jeho radosti i starosti i ducha celé doby. Daleko víc než v mých dvaceti - a možná jsem se k tomu tehdy jen nepročetl - mě však zarazily temné tóny: podivné nevěry, střídání partnerek jdoucí až k vědomému ubližování druhým, neschopnost vést vyrovnaný vztah. A pak nárazová, vyčerpávající práce, celé noci bez spánku, chlast a fermetrazin, halucinace... A pak šedesátý osmý a následné vyhození z Barrandova - koho by to nezlomilo. Jenže asi nešlo jen o tohle. Rozbitý osobní život, nikdy neexistující tvůrčí disciplína, chlast a neschopnost psát bez drog, to vše pád dokonalo. Možná sáhnu po Daně Horákové, abych si doplnil obrázek ještě z druhé strany...
This entire review has been hidden because of spoilers.