První věty knihy:
"Říká se o nich, že jsou krutější než kterýkoliv jiný národ.
Říká se o nich, že jim nenávistí k elfům, lidem trpaslíkům a všem ostatním tvorům zčernala krev v žilách a sluneční svit odhaluje tuto černou nenávist i v jejich očích.
Říká se o nich, že celou svou existenci zasvětili smrti a umění.
Říká se o nich, že vládnou černou magií.
Říká se o nich, že jsou nesmrtelní..." (str. 12)
Heitz se vrací ke svým alfům, znovu nás zve do svého světa Ishím Voróo a navazuje na Spravedlivý hněv. Alfové, rasa hrdých, nelítostných bytostí, ve své eleganci a aroganci podobným bohům, se rozhodli dobýt Skrytou zem a vyhladit své nenáviděné bratříčky elfy, kteří tam žijí. V prvním díle alfové dokázali (násilím) získat na svou stranu divoké rasy a získat si pomoc mocného démona, s obrovskou armádou pak prorazila nedobytnou Kamennou bránu, která chránila Skrytou zem před všemi nebezpečími, které by ze severu přicházelo. A nyní se alfové chystají dobýt celou Skrytou zem. V čele armády stojí nostàrojové Camphalor a Sinthoras, dva rozdílní alfové, kteří k sobě přes počáteční nevraživost vypěstovali přátelství.
Jenže kdyby vše bylo jednoduché, nebyly by to dobré legendy. Co pro nás Heitz ušil?
Alfové pomalu obsazují část Skryté země. Chtějí vyhladit nenáviděné elfy, vydobýt si v bitvách respekt. Ale možná tentokrát byli alfové až příliš arogantní. Chtějí dobýt svět, ale co se mezitím děje v Dsôn Faïmonu?
Dsôn Faïmon. Hlavní město. Černé srdce. (str. 260)
Před čím smekám je autorovo umění psát, dokáže zacházet se slovy s jemností a obratností. Píše legendu, píše báseň, píše obyčejnou hloupou situaci "ze života" a přesto je to stejně čtivé, přesto to svým způsobem strhuje. Emotivní situace jsou jedny z nejlepších částí knihy.
Stejně tak smekám před propracovaností postav. Ve všech směrech. Různorodost, vykreslení, zacházení s nimi... slovy autora postavy opravdu ožívají, dokáží získat charakter a vy si ani neuvědomíte chvíli, kdy je začnete brát jako opravdové. Strašně si cením toho, jak nádherně dokázal vylíčit tlak na psychiku a dopady tragédií, které jeho postavy pomalu měnily. Vážím si toho, jak se jeho postavy vyvíjely, chovaly se opravdově a nebyly to jen ploché charaktery. Příběh navíc nevidíme jen ze strany alfů, ale také ze strany napadeného Skrytého království, díky magusům, elfům i obyčejným lidem. Skvěle to příběh doplňuje.
Sinthoras rád stojí v centru dění a potřebuje, aby mu druzí věnovali pozornost. Caphalor je klidnější, chmurnější, uzavřenější alf, jehož smrt připravila o radost ze života. – Carmondaj (str. 56)
Své staré postavy, Caphalora a Sinthorase, podal Heitz zase skvěle, jejich charaktery se prohlubují a dokreslují do posledních detailů. U toho však autor nezůstal. Představoval nám nové postavy, což příběh skvěle oživilo. Zmíním třeba Carmondaje, Mistra obrazu i slova, který má popsat celé tažení do Tark Draanu, který vlastně naše Legendy alfů sepisuje. Ocitnout se v hlavě alfího umělce je... zajímavý zážitek. Nebo Poloténa, alfa, který je zahořklý žalem, a pro svou pomstu udělá cokoliv. Nové postavy, a přesto podané skvěle.
Zamotanost, propracovanost, promyšlenost, to knize rozhodně nechybí, ukazuje se, že skoro nic není takové, jaké se zdá a kdo ví, kdo vlastně tahá ve světě alfů doopravdy za nitky? Autor prostě umí psát. Po technické stránce mu nelze nic vytknout. A pokud mi sem tam něco nesedí, není to ani proto, že je chyba v knize. Spíše proto, že jsem měla špatnou náladu. Protože Spalující nenávist je úchvatné dílko, od obálky po obsah.
Carmondaje fascinovalo, jak silnou pohnutkou může být nenasytnost a chtivost. Podle toho lze snadno rozeznat rozdíly. Nižší duchové umírají kvůli klenotům a bohatství, naproti tomu vyšší zabíjejí ve jménu principu. (str. 18)
Vznešení, nádherní, krutí. Tentokrát alfové ale poznají na vlastní kůži, co to znamená být lovnou. I na ně sáhne ruka smrti, a to v takové míře, že to nikdo nečekal. Vše se hroutí, něco nového však i vzniká. Autor dokázal vykreslit fascinující rasu, která nám toho v malých střípcích říká strašně mnoho, rasu, která je svým způsobem jedinečná a ohromující. Popsání národů a jejich zvyků, stejně jako postavy, stejně jako styl psaní a stejně jako děj, to vše je zvládnuté bravurně a já můžu jen zatleskat Heitzovu umění. Kniha má vše, od bojů po intriky, až k lásce a přátelství. Heitz je skvělý spisovatel a jeho Legendy alfů jsou slibně vyvíjející se sérií. Pokud vám klasická fantasy alespoň vzdáleně něco říká, určitě se nebojte po Alfech sáhnout. Jsou to skvělá dílka.