Toute la journée, Raoul masse de femmes riches aux chairs flasques... Le soir, il rentre chez lui pour retrouver Véronique qu'il ne supporte plus. Il en a assez de ses caprices et de son argent. Il veut qu'elle le laisse tranquille, qu'elle meure, qu'elle lui lègue sa fortune qu'il puisse enfin réaliser ses rêves ! Il a bien essayé de se débarrasser d'elle mais tout ce qu'il y a gagné, c'est une menace de divorce. Raoul découvre alors qu'il vient de faire un gros héritage... Malheureusement, sa joie est de courte durée : un coup de téléphone lui apprend que sa femme a été victime d'un terrible accident de voiture près d'Amboise. Éperdu, Raoul se précipite. Mais qui est cette femme qui gît sur ce lit d'hôpital, entre la vie et la mort ?
Pierre Boileau and Pierre Ayraud (aka Thomas Narcejac) were French authors who specialized in police stories. They collaborated as "Boileau-Narcejac," with plots from Boileau. Narcejac provided most of the atmosphere and characterisations in each novel.
Each of them were highly successful alone before beginning their work together. The Prix du Roman d'Aventures, one of the most important literary awards in France, is given each year to the author of the best example of detective fiction in the world. Boileau won it in 1938 for Le Repos de Bacchus. Narcejac received it for La Mort est du Voyage in 1948. They met at the 1948 awards dinner.
While most of their works stand alone, they also wrote the "Sans Atout" series for young readers.
(Recenze na příběhy Dohrát až do konce, Operace Petrklíč a V kleštích)
Tři příběhy, tři skvělé nápady umlácené hysterickým zpracováním. Ve své době (a ve Francii) tohle spojení autorů, kdy jeden přinášel do knih zápletku a druhý emoce, fungovalo – ale z dnešního hlediska by se měla ta emoční část příběhu okamžitě utratit. (Ostatně, to většinou udělali i filmaři, kteří vzali nápady a vystavěli kolem nich bytelnější příběh.)
Zase, na druhou stranu, pak bychom měli tři skvělé povídky a ne tři romány.
U prvního příběhu (Dohrát až do konce) nechci moc prozrazovat (to si nechám až na Rudou žeň), ale strukturou a zvratem je rozhodně nejlepší. Příběh se točí kolem chudáka manžela, který najednou zdědí peníze a hledá způsob, jak se o ně nemuset dělit se svou ženou (kterou se navíc nedávno pokusil neúspěšně zabít). Čtenář už před sebou jasně vidí cestu, kterou se autor vydá – ale místo toho přijde radikální zvrat a místo vraha je najednou hrdina detektivem.
Tohle je opravdu překvapivý a dobrý úhyb, ale je to utopené v kňourání a fňukání. Sice by se mělo hrdinovi fandit, ale jak se chová čím dál odpudivěji, takže člověk neví, jestli mu přát, aby odhalil, o co vlastně jde, nebo aby ho rozjezdil bagr.
Druhý příběh (Operace Petrklíč) zase připomíná Elmore Leonarda… kdyby měl Elmore Leonard hodně plačtivou opici. Sledujeme mocí posedlého novináře a jeho nešťastnou ženu, pak je tu skupina levicových bojovníků, kteří ho chtějí unést, a ve finále je tu bývalý milenec té ženy. Tady je hlavně zajímavé, jak u nás mohla vyjít v osmdesátých letech kniha, ve které jsou levicoví teroristé za přihlouplé padouchy. A pak samozřejmě, jak do sebe linie zapadnou tím nejzákeřnějším způsobem a manželka novináře (další z postav, které by člověk nejradši umlátil záchodovou štětkou) se prodírá dálniční kolonou s mrtvolou v kufru. Výborný motiv, bohužel zdaleka tak nevytěžený, jak by si zasloužil.
A do třetice je tu příběh na oblíbené téma téhle dvojice, záměny osob (V kleštích). Nevlastní sestra se začne vydávat za svou mrtvou ségru, aby zdědila majetek po umírajícím otci. Do toho jí dokopal její vyčůranější manžel (nyní švagr), aniž by si uvědomil jednu zásadní věc. Mrtvá sestra už vdaná byla, jen to před všemi tajila. A jakmile její manžel zjistí, o co jde, je rozhodnutý mít na dědictví (a na živé sestře), svůj podíl. Hrdinka měl dost problémů s jedním manželem - a teď má dva.
Když jsem četl tyhle knížky, měl jsem z toho jediný pocit – sakra, to jsou skvělý nápady, jak rád bych si to přečetl v podání nějakého dobrého autora. Ale zase musím uznat, tu celkovou nelítostnost, s jakými se s postavami pracuje. Autoři neváhají jakoukoliv postavu bez nějakých obezliček krouhnout, nebo nechat hlavního antagonistu vstoupit do děje teprve v polovině příběhu. K tomu si taky coby plus připočtěte krátkost jednotlivých knih, která mají obvykle něco kolem 120 stránek, což je fakt tak rozměr rodokapsu. Ony tam samotné finále jsou branné velmi hopem – často jen na dvou stránkách je přejdeme od zločinu k zatčení a odsouzení a ještě občas i k nějakému finálnímu zvratu.
Zpočátku jsem u čtení spíš trpěl, ale postupně jsem si zvykl na tyhle výhřezy emocí a dokázal si užívat i ten příběh zalitý pod tím. A buď jsem si zvykal, nebo se začali tvůrci krotit, takže s V kleštích jsem byl už vyloženě spokojený.
Еще в детстве читал этот роман и хорошо его запомнил, интересно стало его оценить сейчас, ожидая разочарование, но, к удивлению, сейчас он читается также отлично. Интересная история, в меру описаний и раскрытие персонажей, ничего не затянуто. Претензии у меня только к концовке, я бы ее сделал неопределенной, незаконченной, кстати именно так я ее и запомнил.
Читать стоит тем, кто любит качественные детективы с пыльных полок своих родителей.