This is a reproduction of a book published before 1923. This book may have occasional imperfections such as missing or blurred pages, poor pictures, errant marks, etc. that were either part of the original artifact, or were introduced by the scanning process. We believe this work is culturally important, and despite the imperfections, have elected to bring it back into print as part of our continuing commitment to the preservation of printed works worldwide. We appreciate your understanding of the imperfections in the preservation process, and hope you enjoy this valuable book.
Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdávání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas..."
Sice bych ráda řekla, že jsem Šrámkovi rozuměla, ale asi jsem na poezii fakt dřevo. Místy to bylo pěkné a tak dvě-tři básně se mi i líbily, ale u zbytku Splavu jsem bohužel usla.