Já, Adolf Eichmann...

by Ladislav Mňačko, Josef Novák (Translator)

213 pages, Unknown Binding

First published January 1, 1961

Reviews

[Milan · Rating 4 out of 5]

V knize je docela dost dobové socialistické propagandy, ale celkově pořád stojí za čtení. Není jen o Eichmannovi, ale podává širší pohled na nacistickou rasovou politiku. Eichmann je pro Mňačka ničím nezajímavou ne-osobností, byrokratem, který postrádá svědomí i schopnost myslet a hodnotit vlastní činy. Ničím nevyniká, při pohledu na krev se mu dělá špatně a přesto, že jde o jednoho z hlavních architektů "konečného řešení", nevidí v něm Mňačko - stejně jako Arendtová - nic démonického. Otázka, jak mohla tahle ničím nevynikající ne-osobnost způsobit smrt 6 milionů lidí-osobností, je v pozadí celé knihy. Eichmann ovšem ani dnes před soudem nedohlíží důsledky svých činů: proto může na svou obhajobu hrdě uvádět například to, že jednomu nebo dvěma Židům pomohl a že rakouské Židy nechal vycestovat. Jak toto "nechal vycestovat" vypadalo Mňačko pojednává asi v nejlepší kapitole "Pramice na Dunaji", jejíž název odkazuje na brutální zábavu pohraničních stráží Rakouska, Československa a Maďarska, které týraly zbídačené Židy tím, že je poslali od jedné pohraniční stráže ke druhé. Zbídačené Židy zbavené prostředků dala rakouská služba na pramici na Dunaj a poslali je po proudu. Nikde je nenechali vystoupit. Ti Židé, kteří tuto hrůznou zábavu přežili, vystoupili až v Jugoslávii. Kapitola pojednává o brutální formě nátlaku, kterou Eichmann vyvinul, aby se bohatí Židé rádi vzdali všeho majetku a jako nuzáci - měli-li to "štěstí" - odcestovali. To, že Eichmann je ochoten uvádět svou činnost v Rakousku na svou obhajobu je pro Mňačka dokladem toho, že ani dnes nevidí důsledky svých činů.

Kniha je vhodná jako doplněk a korektiv známé knihy H. Arendtové Eichmann in Jerusalem : A Report on the Banality of Evil. Arendtová se totiž dopouští historického a psychologického omylů, když zlehčuje Eichmannovu ideologickou motivaci a vykresluje ho jako někoho, kdo žádné motivy neměl. Na Eichmannově vlastní iniciativě při deportaci Židů v Maďarsku (která proběhla proti příkazu Himmlera), které se Mňačko podrobně věnuje se ukazuje, že postřehy Arendtové jsou zajímavé konceptuálně a filosoficky, ale Mňačkův Eichmann je v něčem snad i historicky přesnější.

Kniha je zvláště zajímavá množstvím dobových citátů nacistických zločinců a způsobem kladení faktů dohromady. Eichmannův proces je pro Mňačka příležitostí pro kontextualizaci "Endlösung" a také vyřizování si účtu s nacismem ale i slovenským a jakýmkoli jiným fašismem. Jiná rovina knihy je totiž dobová: Mňačko se zostra opírá do politiky Slovenského štátu, do politiky státu Izrael vůči Palestincům, ale především do Hanse Globka, spoluautora a komentátora Norimberských zákonů, který byl po válce klíčovým poradcem a šéfem úřadu Adenauerovy vlády (ve východním Německu později in absentia odsouzen k trestu smrti). Proces podle něj ukázal na pokrytectví západního Německa a Izraele. Jakákoli snaha nedělat z procesu s Eichmannem politický proces je podle něj pokrytecká, když mnozí další nacističtí zločinci v poklidu a beze strachu dožívají a dokonce zastávají významné funkce ve státní správě, vládě a justici. Nebezpečí fašismu podle něho neskončilo s porážkou Německa, ale stejné vzorce je možné vidět dnes i jinde. Socialismus podle něj definitivně vyřešil dobovou otázku tím, že ji převedl na otázku třídní. Jistě je možné některé jeho teze s pobavením přejít, víme-li jakou roli hrál antisemitismus v politických procesech 50. let. Přesto je i takhle rovina knihy zajímavá a zvláště kritika Adenaurerovy vstřícnosti vůči nacistům přesná (dnes například z archivů víme, že Adenauer se opravdu snažil ovlivnit průběh procesu s Eichmannem z obavy, že se pozornost upře i na bývalé velmi významné nacistické zločince v jeho vládě a státní správě, což se pak také stalo).

[Dan · Rating 3 out of 5]

Bola by to výborná reportáž zo súdneho procesu s Eichmannom, bola by to výborná kritika pokrytectva povojnových rokov, bola by to skvelá obžaloba nacizmu a fašizmu, KEBY to nebolo napísané v neslobodnej krajine, keby to neobsahovalo množstvo tendenčných prílepkov (socialistický ľud, len občania ZSSR sú dobrí, a muselo to byť všade zmienené; židia-proletári trpeli viac ako židia-buržoázni) a vyviňovania sa zo zodpovednosti (napr. že NDR sa vysporiadalo z nacistami v plnom rozsahu). O pár rokov neskôr by to isto napísal inak.

[Gabriela · Rating 5 out of 5]

Já, Adolf Eichmann není jen suché vyprávění o Eichmannově životě. Všechno dění kolem Eichmanna je zasazeno do konextu, takže čtenář získává přehled o tom, jak došlo ke "konečnému řešení" a i o dalším dění během války. V knize je např. kapitola věnovaná situaci na Slovensku během 2WW anebo část věnovaná Adenhauerovi. Mňačko navíc knihu prokládá úvahami, citáty samotného Eichmanna i dalších osob a hodně se ve své reportáži samozřejmě věnuje i politice. Autor v několika částech vyjadřuje své sympatie k socialistickému zřízení (byť byl Mňačko v pozdějších letech kritikem), což však u knihy 1961 není žádným překvapením a spíše to podává svědectví o době, v níž reportáž vznikala.
Skvělá kniha.