Od FRÁŇI ŠRÁMKA jsem v minulosti četl román STŘÍBRNÝ VÍTR, která se mi líbila, a proto jsem se rozhodnul, že si přečtu drama MĚSÍC NAD ŘEKOU. Autor vzpomíná na mládí, kniha má 3 dějství. Po letech se setkávají spolužáci z gymnázia – JAN HLUBINA a JOSEF ROŠKOT a zároveň se spolu seznamují jejich děti – VILLY ROŠKOT a SLÁVKA HLUBINOVÁ.
Vzpomínám si, když o této knize vyprávěla profesorka na průmyslovce. Říkala něco v tom smyslu, že si je vědoma, že většinou dnešní studenty tako kniha příliš neosloví a já bych se přikláněl k jejímu názoru. Samozřejmě knihu a divadelní představení oslovilo mladé lidi v době vzniku této knihy a pozdější generace, ale možná mladí čtenáři v současnosti neocení tuto knihu a možná se ani do knihy nezačtou. Myslím si, že pokud bych tuto knihu četl během studentských let, tak bych patrně dal nižší hodnocení než nyní a tato kniha by mi nepřidala úplně zajímavá. Mám pocit, že jsem si knihu vybral ve správný čas a dokážu ji rozhodně lépe ohodnotit, než by tomu bylo v minulosti, s větším nadhledem a pochopením.
V knize se řeší otázka mládí a stáří, konflikt mezi generacemi, zamyšlení nad mládím, určitě se v knize objevují prvky impresionismu (hlučící řeka s měsícem, zvonění zvonů). Hra působila na mě humorně, ale zároveň i smutně. Hra se mi celkově líbila, i když bych řekl, že se mi více líbil Stříbrný vítr. Vzpomínám si, že jsem v minulosti viděl část filmu Měsíc nad řekou, ale bylo to už před mnoha lety, ale některé dialogy jsem si při čtení připomněl. Kniho hodnotím na 80 %.
Četl jsem vydání od Československého spisovatele z roku 1967 a kniha je pěkně zpracovaná. V kapitole TROJÍ ZASTEVENÍ se dozvíme názory různých českých spisovatelů a herců na dílo Měsíc nad řekou, podíváme se do zákulisí divadelních představení a také filmu, který byl natočen. Velmi pěkná byla kapitola VZPOMÍNKA V MOLL, kterou napsala Olga Scheinpflugová (manželka Karla Čapka), ve které vyjadřovala názor na Fráňu Šrámka, jeho tvorbu a osobu. Součástí knihy jsou také černobílé fotografie.
Fráňa Šrámek byl skromným člověkem, spíše samotářským, pokud měl nějaké připomínky ke hře Měsíc nad řekou, tak je vyslovoval opatrně a s pokorou. Přátelil se s Karlem Čapkem a jeho ženou Olgou Scheinpflugovou.
Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a záleží na všech čtenářích, včetně mladé generace, jestli se pustí do této knihy. Je mi jasné, že jsou mnohem lákavější knihy a ke knize se tak dostanou studenti buď v hodinách literatury při čtení ukázky nebo při zpracování Čtenářského deníku, kdy si knihou vyberou k maturitní četbě, pokud se nachází v seznamu školy. A možná leckterý mladý čtenář si vybere tuto knihu dobrovolně a bude se chtít do knihy začíst a vyzkoušet ji. Kniha má poměrně nízké hodnocení v databázi knih a myslím si, že by bylo chybou, pokud by se někdo do této knihy nutil. Tato kniha se nebude líbit všem čtenářům a je to v naprostém pořádku. Ke knize se čtenář může dostat v kterémkoliv věku a může knihu kdykoliv vyzkoušet a vytvořit si vlastní názor.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
SLÁVKA: Nudili bychom se, kdybychom viděli jeden do druhého, jak do své kapsy.
HLUBINA: Ničeho nelituji. Pochopil jsem. Po této zemi se má chodit, ne tam po oněch oblacích lítat! Se svou maličkou mírou se spokojit… a ještě za ni poděkovat!
HLUBINA: Víš mami, to už je tak, mládí nikdy nepřipustí, že by bylo něco nad jeho barevná, ztřeštěná slovíčka…že… že se vlastní jádro života vylupuje, až když už dávno barevným slovíčkům došel dech.. Neboť s bláhovým mládím už je to právě tak, vzdává se až po mnoha prohraných bitvách.
VILLY: Ano, ano, na všechny zvony světa. Ne, nevidím již šedivě! Tak se tam ty hvězdy například rozsadily po nebi, jak slečinky v sále, chtěl bych odstrčit loktem měsíc a vyzvati k tanci z hvězd tu nejkrásnější, chtěl bych –
SLÁVKA: Všechny zvony světa prý vyzvánějí… ale ty je už pojednou neslyšíš. Mohla bys skočit kamsi po hlavě… neskočíš. A tu tedy víš, že jsi na druhém břehu –
Václav Krška píše: „Šrámek žije a bude žít! Neboť silné básnické dílo nehovoří jen k jedné generaci, která vyrůstá a žije s tvůrčí současností básníka. Naopak, dorůstá a zraje pro příští generace jako klasický odkaz, jako obraz minulosti, jako zrcadlo nastavené budoucím, a co více, svou básnickou hodnotou stává se pokrokovým a bojovným dílem i pro generaci nejmladší.
Dnes již asi málokdo dokáže napsat dílo tak čisté a současně tak prostoduché (v tom nejlepším slova smyslu), a přitom s velmi jednoduchou zápletkou, která velmi dobře funguje. Spíš než o dílo impresionistické jde však dle mého o ryzí poetismus. Reakce na něj bývají pesimistické, a to z jednoho prostého důvodu, že nepředpokládáme milencův návrat za milenkou - ten si však lze při troše optimismu lehce domyslet, zvlášť když v závěru Roškot Slávku líbá na čelo; není proto třeba hned propadat depresím, skepsi nebo ztrátě naděje. Zajímavé na tomto textu rovněž je, že mimo český kontext je v podstatě hra nesrozumitelná a vlastně zřejmě i nepřeložitelná či neadaptovatelná - to z ní alespoň v českých šířkách dělá plnohodnotné dílo a dnes již spadá do pokladů české národní dramatiky. A rozhodně ani dnes nepůsobí zastarale, byť je občas užito archaismů. Zároveň i při jejím čtení proběhla jistá očista (záměrně zde neužívám cizího slova "katarze"), která vrcholí v touze po spálení románu a odtrhnutí lístku z kalendáře, přičemž to nepůsobí přehnaně dramaticky.
Šrámka a jeho nekonečné mladí miluji z celého srdce a jakožto mladý člověk jsem okouzlen historickou stálostí jeho představ – sám jsem se nalézal v naivním Villym, ve vztazích komedie jsem viděl nejčistší maloměstskou idylu míru a neuspěchaného milování, s níž se setkávám stále, sedmdesát let po autorově smrti. Číst Měsíc nad řekou bylo jako snít nejmilejší ze snů; nechtěl jsem se probudit do světa, kde neslyším brumlání splavu a skrz noční vánek mě nesleduje lyrická luna, toužil jsem stát v té místnosti či na prknech divadla a žít Šrámkova slova tak, jak ona žila ve mně.