Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.
Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?
Zvláštní a mrazivý zážitek v černo-šedém světě. Přečíst si za nějaký čas knihu podruhé se mi jeví jako nezbytnost... a pak? Pak budu váš "Průvodce". Do té doby ale... na viděnou v Dormě.
Všechno jako bych v té knize už jednou někde četl, bohužel většinou lépe. Postavy nejsou vesměs dobře a uvěřitelně vykresleny, jednají spíše vůlí spisovatele, než logikou příběhu a charakteru. Spisovatel se dopouští i logických nesmyslů, kde postava Marty si na jedné straně nepamatuje z dětství názvy hub, květin, ale o stranu dále si přesně vzpomíná na pohřební rituály. Ve snaze o květnatý jazyk se pak autor dopouští až kýčovitých obratů "... a odešel do noci.". Aby mě kniha více zaujala, musela by mít silnější téma, myšlenku, nebo by musela být napínavější, více strhující, mít větší spád.
Výborná atmosféra a příběh, který člověka nutí klást si znepokojivé otázky, které by z hlavy raději vymazal. Konec, který není až tak dobrý, jak by si čtenář možná přál, ale o to je reálnější. Prostě distopie, jak má být (i když nejsem odborník na sci-fi). Psané hezkým jazykem, moc dobře se mi to četlo.
Žádná odpověď vám nebude stačit. Záblesk naděje skrze melancholickou dystopickou depresi. Vystopujete v tom mnohé vlivy od autorových Pout, přes Orwella až po McCarthyho. Ovšem především je to samo o sobě to nejlepší co (nejen?) v tuzemsku vzniklo za hodně let. Jednou z toho bude film z ranku nadčasově výjimečných... A přesně taková je již ostatně i tato (budoucí?) předloha.