Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur

by Miroslav Bárta, Martin Kovář

Genres: Sociology, History, Archaeology

814 pages, Hardcover

First published January 1, 2011

About the author

Miroslav Bárta graduated in Egyptology and Prehistoric and Early Historic Archaeology at Charles University in Prague. Ph.D. studies in Prague and Hamburg. In 2002 habilitation in Egyptology and since 2009 professor of Egyptology. Main fields of research: archeology and history of the third and second millenia B.C., landscape archeology in antiquity, rise and fall of complex societies, interdisciplinary research, archaeological background of the Old Testament. Since 1991 excavating in Egypt, 2003-2008 research of the Western Desert, since 2009 working also in Sudan. In 2002 led the first detailed satelite mapping of the pyramid fields of Abusir, Saqqara and Dahshur. 2003-2004 teaching at UPenn, Philadelphia, PA.

Miroslav Bárta vystudoval egyptologii a pravěkou a raně středověkou archeologii na Univerzitě Karlově v Praze. Po studiu egyptologie v Hamburku v r. 1997 obhájil doktorát, v r. 2002 se habilitoval pro obor egyptologie, v r. 2009 jmenován profesorem pro obor egyptologie. Mezi hlavní oblasti jeho vědeckého zájmu patří archeologie a historie 3. a 2. tis. př. Kr. Intenzivně se zabývá vztahem člověka a krajiny ve starověku, vývojem a kolapsem komplexních společností, koordinuje interdisciplinární výzkumy Českého egyptologického ústavu a zabývá se též archeologickým a kulturně-historickým pozadím Starého Zákona. Od r. 2009 začal s výzkumy i v Súdánu. Kromě archeologické činnosti v Egyptě (od r. 1991) vedl první detailní satelitní mapování pyramidových polí provedené v letech 2002–2003, od r. 2003 vede výzkumy v egyptské Západní poušti a od r. 2005 je zástupcem vedoucího výzkumu lokality Abúsír. Od r. 1998 přednáší na FF UK v Praze, v letech 2003–2004 působil jako profesor egyptologie na University of Pennsylvania (PA, USA).
M. Bárta je členem Mezinárodní egyptologické asociace, členem správní rady Aigyptos Foundation, Bratislava a členem redakční rady časopisu Památky Archeologické.

Reviews

[Jan · Rating 4 out of 5]

Téma kolapsu společnosti je v posledních letech díky probíhající ekonomické krizi hojně diskutováno jak na laické úrovni, do níž je možné zpravidla počítat i obecnou žurnalistiku, tak i po odborné stránce. V případě studia kolapsů jako společenskovědního problému ale nejde o čistě konjunkturalistické téma - výzkum zániku a proměny minulých civilizací a kultur tvoří integrální součást zejména archeologického a historického bádání a je tedy na co navazovat. Až do vydání knihy Josepha Taintera The Collapse of Complex Societies v roce 1988 (česky Kolapsy složitých společností, Dokořán 2009) však byly obvykle rozebírány jednotlivé příčiny konkrétních případů zániku konkrétních společností. Tainterova teorie, která popisuje kolaps jako náhlou ztrátu komplexity, na níž se podílejí jak vnitřní dynamika společnosti, tak i vnější příčiny, které mohou představovat pověstnou „poslední kapku“, se oproti tomu snažila poskytnout obecný model kolapsu a neopomíjela ani potenciál navazujícího adaptivního rozvoje, který je předchozím snížením komplexity podmíněn.

V českém prostředí téma společenských kolapsů v návaznosti na Taintera v posledních letech významně pootevřeli Miroslav Bárta a Petr Pokorný knihou Něco překrásného se končí: Kolapsy v přírodě a společnosti (Dokořán, 2008), nešlo ale o jediný text týkající se tohoto problému - související otázky byly diskutovány jak v dalších, již specializovanějších pracích těchto autorů (např. Miroslav Bárta et al.: Ostrovy zapomnění. El-Héz a české výzkumy v západní egyptské poušti. Dokořán, 2009), tak i jinde - zde můžeme zmínit například esejistickou tvorbu Václava Cílka. Výrazný nárůst zájmu o tuto tematiku v posledních letech pak vedl Miroslava Bártu a Martina Kováře k pokusu sestavit multioborový sborník (či kolektivní monografii), který by byl věnovaný sociálním kolapsům a který by obsahoval příspěvky nejen historiků a archeologů, ale sociologů, ekonomů, přírodovědců a zástupců dalších relevantních vědních disciplín. Výsledkem je recenzovaná publikace.

Většina z celkem třiceti příspěvků obsažených v knize je řazena chronologicky, na začátku jsou doplněny obecným úvodem z pera Miroslava Bárty, který je věnován obecné definici kolapsu a jeho charakteristickým rysům, a na konci studiemi zaměřenými přírodovědně.

Na Bártův úvod navazuje oddíl sestavený z příspěvků z oboru archeologie; zastoupeni jsou Jiří Svoboda (Komplexnost lovců-sběračů a komplexnost moravského gravettienu), Jan Turek (Poháry místo monumentů. Tradice a změny v společnosti a v kosmologii evropských zemědělců ve 3. tisíciletí před Kristem), Alžběta Danielisová („A pak se potichu vytratili…“ Zánik keltské civilizace v Čechách z pohledu archeologie), Jiří Militký (Nejstarší středoevropské mince - vzestup a pád keltské civilizace ve střední Evropě z pohledu numismatiky) a Evžen Neustupný (Pulzování archeologických kultur). Obecně je možné říci, že texty v této kapitole jsou přínosné zejména tím, že shrnují aktuální stav poznání témat, která byla v minulosti vykládána jinak, přičemž tento starší výklad má dosud značnou setrvačnost - týká se to zejména příspěvků Turka, který u proměn eneolitických kultur v souladu s novějším poznáním akcentuje význam změn v symbolických systémech a obecně celospolečensky uznávané ideologii, a Danielisové, která hledá vnitřní, zejména ekonomické příčiny a projevy zhroucení keltského osídlení v českých zemích. Neustupného teoretičtěji zaměřený text rovněž zdůraznuje roli symbolických systémů a upozorňuje, že rozsáhlou změnu společnosti může přivodit i vznik nového zásadního symbolického prvku nebo proměna významu prvku existujícího. V archeologických pramenech je možné proměny tohoto typu pozorovat jako pulzování mezi rozvolněným a uniformním projevem archeologických kultur, kdy je starší, již diverzifikovaný symbolický systém nahrazen novou, symbolicky zatím jasně a jednotně provázanou ideologií.

Problematika starověkých civilizací je pokryta texty Petra Charváta (Každý konec je nový začátek: transformace sumerské společnosti na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l.), Jiřího Janáka (Achnaton - filozof na trůné nebo tyran?), pozoruhodnou studií Jakuba Maršálka Jednota a rozpady starověké Číny, která se zabývá komplexní dynamikou vztahů jednotlivých čínských států a jejich (nejen) politické kultury přibližně od roku 2000 př. n. l. do přelomu letopočtu, a prací Jiřího Musila Krize a úpadek římské říše.

Středověk a raný novověk zastupují studie Michala Lutovského (Vzestup a pád „říše českých Boleslavů“), Petra Čorneje (Husitství: katastrofa, neb východisko z pozdně středověké krize?), Markéty Křížové (Kolaps indiánských říší?), Josefa Opatrného o španělském koloniálním impériu (Dlouhá cesta ke kolapsu. Konec říše, nad níž nezapadalo slunce) a Jaroslava Pánka (Bílá hora a černý pád stavovského státu). Je možné říci, že i témata historicky natolik vytěžovaná, jako jsou některá z výše nastíněných, se podařilo autorům prezentovat prostřednictvím společného tématu „kolapsu“ poměrně inovativně, moderně a zajímavě.
Na tento oddíl pak plynule navazuje trochu nevyvážená sekce věnovaná novověku a nejnovější době. Její první polovinu představují historicky analytické příspěvky psané v obdobném duchu, jako v kapitole předchozí (Eduard Gombár - Zánik osmanského impéria, Robert Kvaček - Pád Rakousko-Uherska a vznik Československa, Ondřej Houska - Uspořádání odsouzené k zániku? Mýty a skutečnosti o kolapsu versailleského mírového systému, Martin Kovář - Smutný kolaps v pravý čas. Pád, který zachránil Británii). Text Jana Rychlíka Rozdělení Československa (1989-1992) je podrobnou kronikou popisovaných událostí s menším důrazem na teoreticko-analytický přístup, téma dějin 20. století pak uzavírá studie Michala Pullmana Úpadek a pád komunistických režimů ve střední a (jiho)východní Evropě. Následující texty, které reflektují nejnovější dějiny a současnost, trochu trpí nevyhnutelným handicapem, který je způsoben malým odstupem od popisovaných událostí. Příspěvek Jiřího Ellingera Spojené státy americké po 11. září 2001. Počátek úpadku amerického „impéria“? se s tímto problémem vyrovnává poměrně úspěšně tím, že se věnuje rozboru současných politologických a prognostických názorů na budoucí vývoj postavení Spojených států. Mojmír Hampl (Současná světová krize. Normální cyklus nebo náznak kolapsu?) zase představuje na příkladu aktuální finanční krize model distribučních koalic v pojetí Mancura Olsona. Za nejproblematičtější příspěvek knihy považuji text Miroslava Ševčíka a Michaely Ševčíkové Hrozba pro současnost i pro budoucnost: kolapsy veřejných rozpočtů na pokraji nového tisíciletí, který proti sobě v poněkud alarmistickém duchu staví idealizované (a ideologizované) koncepty (pozitivního) kapitalismu a (negativního) socialismu a má místy spíše charakter přednášky na sjezdu politické strany.

Poslední kapitolou knihy je oddíl nazvaný Člověk a přírodní prostředí. Jeho první příspěvek Kolapsy vs. přírodní katastrofy (Jan Kozák) je koncepčně poněkud nevyvážený, neboť kombinuje dosti obecnou teoretickou úvodní část s delším a v řadě ohledů podnětným rozborem zobrazování přírodních katastrof od 13. do 19. století. Vzhledem k pojetí publikace by možná bylo vhodnější zmiňovaný teoretický úvod pojmout jako samostatný a trochu detailnější příspěvek. Nejde ale o zásadní problém. Text Petra Pokorného Česká krajina a kolapsy částečně navazuje na archeologickou kapitolu knihy a zabývá se kolísáním pravěkého až raně středověkého osídlení Čech a jeho odrazem v palynologických pramenech. Pavla Státníková se v příspěvku Praha, Pražané a vltavské povodně věnuje historickým povodním na Vltavě a tomu, jak na ně společnost bezprostředně reagovala, zejména způsobu organizace záchranných a preventivních prací. Antropogenně podmíněné erozní procesy srovnává Lenka Lisá v článku O kolapsech skrytých pod povrchem krajiny. Publikaci pak uzavírají příspěvky Václava Cílka Suroviny a konec světa - od kolapsu k regenraci a Vladimír Brůny, Kateřiny Křovákové a Petera Chrastiny Paměť mostecké krajiny - delete a restart.

Celkově je možné knihu sestavenou Miroslavem Bártou a Martinem Kovářem jako zajímavý multidisciplinární příspěvek k problematice, která je v posledních letech v sociálních vědách hojně diskutována. Její široký tematický záběr zaručuje, že i čtenář, který se jedním ze zastoupených oborů zabývá, zde najde informace dokreslující věci jemu známé z jiného úhlu pohledu. Snaha oslovit široké spektrum autorů s sebou samozřejmě vždy nese i riziko roztříštěnosti, přebujelosti a nevyváženosti, dá se ale říci, že se editorům podařilo vypořádat se s tímto problémem poměrně dobře. Cesty civilizací a kultur tak představují záslužný počin, který se může v našem jazykovém prostředí stát jednou ze základních publikací na téma civilizačních kolapsů.

(psáno pro časopis Historická sociologie)

[Robert Drozda · Rating 3 out of 5]

A do čtvrtice na podobné téma. Třicet esejů, od neolitu po současnost. Některá témata už autoři lépe či alespoň šířeji podali v předchozích "kolapsarech" :), ale většina pro mě byla nová a osvěživě "jiná", než jak jsou většinou podávána v učebnicích. Sumer, starověká Čína, počátky přemyslovského státu za Boleslavů, husitství, osmanské imperium... tyhle příspěvky asi nejsilnější nebo pro mě nejpřínosnější. Asi nelze vystačit s Parkinsonovským "rozrůstání plodí složitost a složitost zánik", ale pro většinu příběhů vzestupu pádu, proměny a... zas dokola lze i přes rozdílný pohled a vědeckou disciplínu autorů, přes rozsah mnoha tisíců let a samozřejmě přes zcela odlišné kultury jichž se "kolaps" týkal, najít hodně až překvapivě společných prvků. Ta horší zpráva je, že všechny z nich, prakticky bez výjimky platí i pro současnou kulturu naši. Ta lepší, že kolaps není nic definitivního a často místo konce znamená spíš začátek.