What do you think?
Rate this book
Ada
Jan Těsnohlídek ml. přichází po sbírkách básní Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) a Rakovina se svou první prózou. Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".
- GenresFictionCzech Literature
72 pages, Paperback
First published January 1, 2012
28 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 11 of 11 reviews
September 25, 2017
Když jsem Těsnohlídka četla poprvé, mrazilo mě po celém těle a při určitých pasážích jsem měla dokonce co dělat, abych se nerozbrečela, jak strašně silný, pravdivý, emotivní a výstižný mi jeho řádky přišly.
Násilí bez předsudků mi přišlo skvělé a neustále se k těmto básním vracím, hlavně v posledních dnech. A Ada, kterou bych označila spíš jako novelu, mi přišla taky skvělá a zhltla jsem jí během jednoho dne cestou metrem. Zatímco Násilí bez předsudků je takovou generační výpovědí, Ada je textem o lásce, o vztahu, o prázdnotě a o tom, jak se neustále točíme v kruzích. Je to příběh o tom, že nejen ženy, ale i muži jsou citliví a dokážou být zoufale zamilovaní.
Ada tedy rozhodně není poslední knihou, kterou jsem si od Jana Těsnohlídka přečetla, jelikož jsem jeho slov plná a tak nějak chci další a další. Snad proto, že jsou tak výstižná a já se v nich tolik nacházím.
Násilí bez předsudků mi přišlo skvělé a neustále se k těmto básním vracím, hlavně v posledních dnech. A Ada, kterou bych označila spíš jako novelu, mi přišla taky skvělá a zhltla jsem jí během jednoho dne cestou metrem. Zatímco Násilí bez předsudků je takovou generační výpovědí, Ada je textem o lásce, o vztahu, o prázdnotě a o tom, jak se neustále točíme v kruzích. Je to příběh o tom, že nejen ženy, ale i muži jsou citliví a dokážou být zoufale zamilovaní.
Ada tedy rozhodně není poslední knihou, kterou jsem si od Jana Těsnohlídka přečetla, jelikož jsem jeho slov plná a tak nějak chci další a další. Snad proto, že jsou tak výstižná a já se v nich tolik nacházím.
October 22, 2019
„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”
Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.
„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“
Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.
„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“
May 26, 2013
V neděli sedím ve Falku a čtu Adu, po dlouhý době, co jsem Těsnohlídka našel díky Vlkům, co čekají venku a prostě se před nima neschovám, a potom, co jsem včera viděl Velkýho Gatsbyho v kině a nebylo to dobrý, a ve Falku sedí spousta lidí a kňučí pes, a myslím při tom čtení na Jitku, která je už skoro rok v Německu a ve středu jsem jí vyzvedl co zbylo z batohu, co jí ukradli před rokem při odjezdu do Německa, a moc toho nezbylo, venku mezitím prší a je tam asi duha, a já sedím ve Falku, piju kafe a zázvorový pivo a nekouřím, jen pořád myslím a čtu dál a ten pes dál kňučí a naříká. Po cestě ven z kavárny je kamarádovi nepříjemný, že si ze všeho dělám legraci, pak si koupím album Purity Ring, co mi doporučí jiný kamarád a Pitchfork mi to schválí jako že jo, že je to dobrý. Pak přijdu domů a v reklamě na Google na DVD filmu Zoufalci napovídač napovídá "jak udržet vztah na dálku" a já vím, že za dva týdny mám státnice a nezvládnu napsat e-mail ani nic pořádného, jakkoli bych chtěl, a že všechny ty dny budou stejný, jenom různě špatný, když se něco pokazí v práci anebo když budu vědět, že bych se mohl učit víc na ty státnice a že ráno sice mám důvod rozhlížet se na přechodu, ale vůbec žádný k tomu, abych lezl ven z postele, když je navíc venku chladno a není ani ta duha a na Vysočině snad dokonce sněží.
February 9, 2022
nikdy nezklame
December 10, 2016
Chápu, proč někdo může Jana Těsnohlídka nesnášet. Páni, protože ukazuje nepopulární obraz citlivého muže. Dámy, protože hovoří tom, jak dokáží ublížit. A kritik, protože JT se ani v básních neskrývá za brajgl z metafor, ani v první próze Ada za rozsochatý narativ. This is a story of boy meets girl.
Jan Těsnohlídek je ročník 87, je z městysu Krucemburk a je držitelem cen Ortenovy Kutné Hory nebo Hořovic Václava Hraběte. Nyní v první ze soutěží porotcuje a v civilu po Sokolovsko-Pincovsku prostřídal řadu zaměstnání. Vydal básnická díla „Násilí bez předsudků“ (2009), „Rakovina“ (2011), „Ještě je co ztratit“ (2013) a nyní křtí „Hlavně zachraň sebe“ (2016); dále vlastní nakladatelství JT’s publishers. Ada (2012) je novela o 62 stránkách. Autor strávil léta v Krakově, který je také jedno z míst, okolo kterých se příběh točí.
Ada pojednává o ostrovech dobra v beznaději stejně jako Tři kamarádi. Beznaději současna, doby, kdy nám nebylo lépe. Louie CK říká, že žijeme v technologicky nejvyspělejší době, a přesto jsou lidé nešťastni. Může dílo napovědět proč?
Možná. Je to příběh o setkání dvou lidí, o jejich sbližování a snaze překonat snad nepřekonatelné bariéry zrazenosti, cynismu a strachu, stejně jako dálku z Prahy do Krakova. Vedle toho nabízí sondu a pár pohledů, které intelektuálovi nejsou cizí.
Pohled na peníze: Vypravěč, který si s kamarádkou „vybral obory k ničemu (…) nemá šanci dostat někdy práci, za kterou by měl tolik peněz, aby mohl zaplatit sny (…) Posrali jsme si život.“ (9), sleduje jak Ada, do které je zamilovaný, „od devíti do půl šestý bude dělat práci, která ji unavuje, (…) která jí bere většinu času života“ (19), ale také oceňuje, jak padesátníci, „kterejch životy se počítaj na auta, na byty, na vydělaný peníze“ (42) už nemají nárok na to být s dvacítkami, které se fotí se svými životními láskami. V tom je všechno v pořádku. A čtenář ví, že je.
Jindy pohled na padlé – metaře a bezdomovce, předávající si pracovní vesty a cigarety. Zaplivaný bar s hracími automaty s patrony prohrávajícími své výplaty. Kdy takhle vypadá peklo…
Je tu však jeden zásadní pohled, který autor mrazivě vystihuje, těsně spojený s hlavním příběhem. Černá hlubina a marasmus, který spolu se všemi citáty, fotkami s zamilovanými nápisy, pickuperskými a redpillerskými blitky, články o „úžasném singles životě“ a dalšími artefakty kolem cítíme; někdo míň, někdo víc, každý osobně.
Pohled na svět vztahů, ze kterého jako by nešlo odejít bez brutálních šrámů, jako když je dobytek povinně cejchován. Pohledu na svět odcizení: styl v knize je hrubý, přímý, jednoznačný, neztrácí se v balzakovských popisech, ale mluví jednoduše, sprostě, běžně jen proto, aby v jasných detailech připomněl čtenáři každodenní nepatření pociťované těmi, kdo milují a těmi, co už ne. Toto je hlavní téma a podtext, červená nit…
Vypravěč tedy nemá a netouží po penězích, ale může dát Adě alespoň – hlavně? – sebe. Ačkoli vidí možnost „zabít se cestou do práce aspoň pětkrát“, jeho nadějí tak neskončit je Ada. Ona ale odmítá a zpočátku jen snáší. Na barových tazích s hrdinou čteme, že i Ada vyšla ze světa vztahů zdrcená, neochotná dát šanci, protože vypravěč stejně najde lepší a mladší. Ten však tyto její stavy snáší ve vším zamilování, kterého je ještě schopen; hovoří o tom jako o sázce všeho, all in. Zásadní je epizoda, kdy zjistí, že Ada skutečně byla jednou s někým šťastná, postihuje toxické vztahy dneška:
„Myslím na to, že to není fér. Na to, že všichni, kdo byli s Adou přede mnou, měli Adu mladší, která udělala všechno na světě, aby byli šťastný, aby jim bylo s Adou dobře. Ada se dřív snažila. Ada dělala věci, který dělaj mladý holky pro svoje kluky, který snad ani nevěděj, co dostávaj (…) dělala věci, který už nikdy dělat nebude, protože už pro nikoho nikdy nic neudělá…“ (56)
Ale – před koncem novely jako by i ona okolní beznaděj mizela a na chvilku vypravěč změnil jazyk na jemný a citlivý, když popisuje, jak jsou s Adou spolu. Oproti jiným Těsnohlídkům dokonce cítíme šanci na šťastný závěr. Není to tak. Přichází neobjasněný pád, konec, a my se můžeme ptát, zda po skončení příběhu nevznikla mužská obdoba Ady. Další z nich, na které jednou někdo narazí, bude mu ublíženo a bude další Adou či Adamem, podobně jako okolí ničící a sebereplikující nanoboti v gray goo scénáři.
Síla díla není jen v jednoduchém jazyce a v detailech momentů, které leckdo zná. Je to také v popsání něčeho každodenního, co je složité pojmenovat a mnohý okolo toho krouží jako kolem šedé zóny v mysli, něčeho, co bych měl vědět, ale nemohu se tam dostat. Popisuje chybění a odcizený pocit patřit někam, k někomu, čímž nabízí jeden z důvodů, proč v technologicky vyspělém městě může existovat neštěstí.
Je to obraz, kdy je vypravěč konečně s Adou a popisuje, že teď by mohl zemřít, protože zažil to nejlepší, v kontrastu s obrazem muže na přechodu, který „vypadá, že si vybírá, pod který auto skočí (…) I on možná někdy někoho miloval (…) teď takhle žije, protože se chce zničit (…) Vidím sebe, než jsem potkal Adu.“ (20), který to explikuje nejvíce: hodnotu lidské blízkosti, té reálné a osobní, kterou žádné množství lajků, snapchatů a umělých sociálních sítí nenahradí.
Jasných pět hvězd.
Jan Těsnohlídek je ročník 87, je z městysu Krucemburk a je držitelem cen Ortenovy Kutné Hory nebo Hořovic Václava Hraběte. Nyní v první ze soutěží porotcuje a v civilu po Sokolovsko-Pincovsku prostřídal řadu zaměstnání. Vydal básnická díla „Násilí bez předsudků“ (2009), „Rakovina“ (2011), „Ještě je co ztratit“ (2013) a nyní křtí „Hlavně zachraň sebe“ (2016); dále vlastní nakladatelství JT’s publishers. Ada (2012) je novela o 62 stránkách. Autor strávil léta v Krakově, který je také jedno z míst, okolo kterých se příběh točí.
Ada pojednává o ostrovech dobra v beznaději stejně jako Tři kamarádi. Beznaději současna, doby, kdy nám nebylo lépe. Louie CK říká, že žijeme v technologicky nejvyspělejší době, a přesto jsou lidé nešťastni. Může dílo napovědět proč?
Možná. Je to příběh o setkání dvou lidí, o jejich sbližování a snaze překonat snad nepřekonatelné bariéry zrazenosti, cynismu a strachu, stejně jako dálku z Prahy do Krakova. Vedle toho nabízí sondu a pár pohledů, které intelektuálovi nejsou cizí.
Pohled na peníze: Vypravěč, který si s kamarádkou „vybral obory k ničemu (…) nemá šanci dostat někdy práci, za kterou by měl tolik peněz, aby mohl zaplatit sny (…) Posrali jsme si život.“ (9), sleduje jak Ada, do které je zamilovaný, „od devíti do půl šestý bude dělat práci, která ji unavuje, (…) která jí bere většinu času života“ (19), ale také oceňuje, jak padesátníci, „kterejch životy se počítaj na auta, na byty, na vydělaný peníze“ (42) už nemají nárok na to být s dvacítkami, které se fotí se svými životními láskami. V tom je všechno v pořádku. A čtenář ví, že je.
Jindy pohled na padlé – metaře a bezdomovce, předávající si pracovní vesty a cigarety. Zaplivaný bar s hracími automaty s patrony prohrávajícími své výplaty. Kdy takhle vypadá peklo…
Je tu však jeden zásadní pohled, který autor mrazivě vystihuje, těsně spojený s hlavním příběhem. Černá hlubina a marasmus, který spolu se všemi citáty, fotkami s zamilovanými nápisy, pickuperskými a redpillerskými blitky, články o „úžasném singles životě“ a dalšími artefakty kolem cítíme; někdo míň, někdo víc, každý osobně.
Pohled na svět vztahů, ze kterého jako by nešlo odejít bez brutálních šrámů, jako když je dobytek povinně cejchován. Pohledu na svět odcizení: styl v knize je hrubý, přímý, jednoznačný, neztrácí se v balzakovských popisech, ale mluví jednoduše, sprostě, běžně jen proto, aby v jasných detailech připomněl čtenáři každodenní nepatření pociťované těmi, kdo milují a těmi, co už ne. Toto je hlavní téma a podtext, červená nit…
Vypravěč tedy nemá a netouží po penězích, ale může dát Adě alespoň – hlavně? – sebe. Ačkoli vidí možnost „zabít se cestou do práce aspoň pětkrát“, jeho nadějí tak neskončit je Ada. Ona ale odmítá a zpočátku jen snáší. Na barových tazích s hrdinou čteme, že i Ada vyšla ze světa vztahů zdrcená, neochotná dát šanci, protože vypravěč stejně najde lepší a mladší. Ten však tyto její stavy snáší ve vším zamilování, kterého je ještě schopen; hovoří o tom jako o sázce všeho, all in. Zásadní je epizoda, kdy zjistí, že Ada skutečně byla jednou s někým šťastná, postihuje toxické vztahy dneška:
„Myslím na to, že to není fér. Na to, že všichni, kdo byli s Adou přede mnou, měli Adu mladší, která udělala všechno na světě, aby byli šťastný, aby jim bylo s Adou dobře. Ada se dřív snažila. Ada dělala věci, který dělaj mladý holky pro svoje kluky, který snad ani nevěděj, co dostávaj (…) dělala věci, který už nikdy dělat nebude, protože už pro nikoho nikdy nic neudělá…“ (56)
Ale – před koncem novely jako by i ona okolní beznaděj mizela a na chvilku vypravěč změnil jazyk na jemný a citlivý, když popisuje, jak jsou s Adou spolu. Oproti jiným Těsnohlídkům dokonce cítíme šanci na šťastný závěr. Není to tak. Přichází neobjasněný pád, konec, a my se můžeme ptát, zda po skončení příběhu nevznikla mužská obdoba Ady. Další z nich, na které jednou někdo narazí, bude mu ublíženo a bude další Adou či Adamem, podobně jako okolí ničící a sebereplikující nanoboti v gray goo scénáři.
Síla díla není jen v jednoduchém jazyce a v detailech momentů, které leckdo zná. Je to také v popsání něčeho každodenního, co je složité pojmenovat a mnohý okolo toho krouží jako kolem šedé zóny v mysli, něčeho, co bych měl vědět, ale nemohu se tam dostat. Popisuje chybění a odcizený pocit patřit někam, k někomu, čímž nabízí jeden z důvodů, proč v technologicky vyspělém městě může existovat neštěstí.
Je to obraz, kdy je vypravěč konečně s Adou a popisuje, že teď by mohl zemřít, protože zažil to nejlepší, v kontrastu s obrazem muže na přechodu, který „vypadá, že si vybírá, pod který auto skočí (…) I on možná někdy někoho miloval (…) teď takhle žije, protože se chce zničit (…) Vidím sebe, než jsem potkal Adu.“ (20), který to explikuje nejvíce: hodnotu lidské blízkosti, té reálné a osobní, kterou žádné množství lajků, snapchatů a umělých sociálních sítí nenahradí.
Jasných pět hvězd.
November 16, 2023
nooo, to bylo slabší
January 9, 2025
Kniha která sedí občas jak guláš v kocovině
February 1, 2015
Asi jako většina návštěvníků koncertu Umakartu, prvně jsem se setkal s autorem literárního úvodu a závěru jejich druhého alba; teď, když jsem dočetl polský příběh i poslední básně, mám chuť s ním někdy zajít na pivo. Myslím, že bychom našli něco společného. Jako všichni ztracenci, kteří věří více svým snům než šedivé realitě a jejím možnostem. Jako všichni zaklínači lásky, kteří si přejí, aby to byl poslední pokus, poslední souboj, po něm už nic dalšího nepřišlo, aby to bylo všechno nebo nic – a přestože člověk chce ono nehmatatelné všechno a dělá pro něj, co může, nakonec přichází nic, se kterým ale podvědomě dopředu počítal. Oddalování konců, větrné mlýny lákající na souboj, nepochopení jako základní stavební kámen a rezignace jako jediné možné řešení. Tohle nám jde; kluci z Vysočiny.
-----
Půl osmý ráno. Přijíždím do Prahy. Počasí jako na jaře. Konec podzimu, ale počasí jako na jaře. Bezdomovci se dělej s metařema o snídani a cigára. Nikdo neví, kdo bude mít reflexní vestu zítra.
Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.
Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.
-----
Půl osmý ráno. Přijíždím do Prahy. Počasí jako na jaře. Konec podzimu, ale počasí jako na jaře. Bezdomovci se dělej s metařema o snídani a cigára. Nikdo neví, kdo bude mít reflexní vestu zítra.
Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.
Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.
December 31, 2017
"Když mluvím, Ada říká, že moc mluvím. Nemluvím a Ada se ptá, proč nemluvím, ptá se, jestli si už nemáme co říct. [...] Řeknu Adě, že ji miluju, a ona říká, že ví, že ji miluju, že jí to říkám pořád [...]. Dny se ztrácej jak ponožky v pračce.
This entire review has been hidden because of spoilers.
October 22, 2013
Strohé, silné, spíš novela než román.
May 14, 2019
Překotně plynoucí, přímé, výstižné a moc, moc dobré.
Displaying 1 - 11 of 11 reviews