2✨
Nemůžu říct, že bych na tuhle knížku měla nějaká vysoká očekávání, ale když jsem ji začala číst, tak se mi opravdu líbila. V něčem mi připomínala mou milovanou Anne Jacobs a zpočátku jsem i přemýšlela nad tím, jestli mi ji nepřipomíná až moc, že by to bylo spíše okopírované. Naštěstí ale později, jak se příběh začal více rozvíjet, začal se ubírat jiným směrem.
Líbilo se mi, že šlo poznat, jakou si autorka dala práci s vyhledáváním. Chtěla dodat autentický pocit z devatenáctého století a to se jí povedlo. I všechno ostatní, jako samotné vinařství, válka, válečná zranění, služebnictvo i panstvo bylo skvěle propracované.
Bohužel přibližně po polovině se to začalo lehce lámat. Více a více jsem si začala uvědomovat, jak autorka nedodržuje spisovatelsky známé poučky “show, don't tell" a musela nám dopodrobna vypisovat, jak se která postava cítí a také nám nějakou větou před přímou řečí úplně prozradila, o čem bude postava mluvit. O těch absurdních rozhovorech ani nemluvím. Zprvu jsem to nevnímala, ale později mi to začalo lézt na nervy. Už jsem pár historických románů přečetla, abych věděla, že takhle postavy doopravdy nemluví.
Dále mi vadila lehká nesmyslnost postav. Chápu, že autorka chtěla, abychom nenáviděli Matildu a, že je opravdu rozmazlená, stále jsem si přála, abychom viděli ten důvod, proč ji neměla ráda. Chápu, byla rozmazlená, ale co víc? Taky mě trochu mátlo to, že Irena i Franz se chovali, jak kdyby měli tak po třicítce a přitom v tehdejších poměrech nebyli ani dospělí. Ano, chápu, že tehdy lidé dospívali rychleji, ale ne takhle.
Poslední kapkou pro mě ale byl ten incest. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co mě tady nad tímto tak rozčiluje, i přesto, že jsem četla další dvě knížky, které se incestem zabývaly a myslím, že jsem na to přišla. V Nástrojích smrti bylo od počátku jasné, že Clary a Jace příbuzní nejsou. Ve Stínu větru se sice ukázalo, že Julián a ta dívka (zapomněla jsem její jméno), příbuzní doopravdy byli, ale na tom vztahu bylo něco zvláštního. A taky hned potom, co jejich vztah vyšel na světlo, tak mu byl udán ihned konec. Také se to ale dalo pochopit, protože jim bylo teprve patnáct nebo šestnáct.
Zato tato kniha to prezentovala tak, že Irena a Franz jsou pro sebe dokonale stvoření a spoustu lidí o jejich vztahu věděla. A taky moc dobře víme, že k více než líbání mezi nimi došlo spoustukrát. Moc mi nesedělo, že se Franz nikdy nedozvěděl pravdu o sobě a Ireně, ale to bych zvládla odpustit, protože to má pokračování.
Občas mě také iritovala absolutní nelogičnost rozhodnutí postav. Proč se Irena nerozhodla jít pryč s Pauline, když jí Wilhelm tak týral? Proč Mína Franzovi neřekla aspoň část pravdy o Ireně?
Nechci nikoho přesvědčovat, že je to špatná knížka. Přečtěte si a posuďte sami, nikomu nevnucuju svůj názor.