Asanace: Hra o pěti jednáních

by Václav Havel

Skupina architektů připravuje demolici středověkého malebného městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště pro dva tisíce obyvatel. Na půdorysu historie komunistického Československa hra zobrazuje devastaci nejen krajiny a městské zástavby, ale i tvořivé svobodné duše. Mocní v rámci společenského zřízení slibují svobodu, aby ji vzápětí popřeli – následkem je deziluze, přežívání nebo smrt.

Genres: Classics, Drama, Fiction, Plays, Czech Literature

97 pages, Paperback

Published January 1, 1990

About the author

Václav Havel was a Czech playwright, essayist, poet, dissident and politician. He was the tenth and last President of Czechoslovakia (1989–92) and the first President of the Czech Republic (1993–2003). He wrote over twenty plays and numerous non-fiction works, translated internationally. He received the US Presidential Medal of Freedom, the Philadelphia Liberty Medal, the Order of Canada, the freedom medal of the Four Freedoms Award, and the Ambassador of Conscience Award. He was also voted 4th in Prospect Magazine's 2005 global poll of the world's top 100 intellectuals. He was a founding signatory of the Prague Declaration on European Conscience and Communism.

Beginning in the 1960s, his work turned to focus on the politics of Czechoslovakia. After the Prague Spring, he became increasingly active. In 1977, his involvement with the human rights manifesto 'Charter 77' brought him international fame as the leader of the opposition in Czechoslovakia; it also led to his imprisonment. The 1989 "Velvet Revolution" launched Havel into the presidency. In this role he led Czechoslovakia and later the Czech Republic to multi-party democracy. His thirteen years in office saw radical change in his nation, including its split with Slovakia, which Havel opposed, its accession into NATO and start of the negotiations for membership in the European Union, which was attained in 2004.

Reviews

[Martin Kollouch · Rating 5 out of 5]

Když si vzpomenu, jak jste se ještě včera všichni předháněli v přísahách, že se už nikdy nepodřídíte a sami sobě nezpronevěříte, že poslušnost už nikdy nesmí vítězit nad pravdou a blbost nad svobodou - a tak dále a tak dále! A stačí jedno mávnutí proutku - a všechno je zapomenuto a vy tu stojíte jako opaření - hlavy prázdné a kalhoty plné - a jediné, na co se zmůžete, jsou spekulace, jak tím vším zase probruslit! Je tohle normální? Je to tak všude? Je člověk skutečně jen onuce? Jsem blázen já- anebo vy? (s.71)

[V · Rating 4 out of 5]

Havel - mistr metafor. Nebo prostě jen psal o náladě ve společnosti? Věřím, že lidé se tak opravdu chovali. Co víc - oni (my) se tak chovají i dnes, a to už tu dávno nemá komunistická strana hlavní slovo. Je to děsivé, jak aktuální mi to celé připadá. Možná nejsem až takový sluníčkář, možná jsem vlastně docela ustrašená. Bojím se vlivu Ruska, nárůstu populismu, který těží ze zášti a vzájemné nedůvěřivosti, netolerance a z hamižnosti. Bojím se o demokracii - bojím se o směřování Česka. Ale to už s touhle hrou asi tolik nesouvisí.

[Klára · Rating 4 out of 5]

Oh to be an architect

[Ondřej Puczok · Rating 4 out of 5]

Pro mě úplně první čtení tvorby Václava Havla, tedy v hodnocení spíše půlhvězdičku přidávám*. Líbila se mi civilnost, jasné směřování a zároveň přesné cílení scénáře (jde o divadelní hru). A to, že symboly jsou tady viditelné a jasné. Když se mluví o feudálech na hradě, kteří kdysi vládli podhradí a uzurpovali ho, následuje o pár stránek dál jasná ukázka toho, že i současné směřování obce a její budoucnost je plánována z uzavřeného hradu (a tajemníkem/feudálem Myšákem/Husákem s pomocí inspekce/inkvizice). Kde ti nepohodlní končí v hladomorně a kde věty jako "pokrok s lidskou tváří" nebo "Ať zhyne asanace! Sláva životu!" odkazují na československou komunistickou minulost** nebo snad i konkrétněji na proměny společnosti okolo roku 1968***. Takový "kapesní experiment", kde roky jsou dny a měsíce hodiny.

Na druhou stranu si nechám chvíli na přemýšlení o tom, že i Havel používá v tuzemské tvorbě donekonečna zdůrazňované téma lidských vztahů - nešťastných/neopětovaných/zašmodrchaných/v trojúhelnících atd. (a pro mě proto v tomto pojetí téma někdy až otravné). A to, jak moc to celé hře ve výsledku ne/pomohlo. Na druhou stranu to ale zapadá do konceptu "Pražské jaro v kostce", kde samozřejmě velké dějinné události ovlivňují i jednotlivé lidské životy. A zároveň by mě ještě zajímala ne/účelnost toho, že členové milostného trojúhelníků jsou pojmenováni jen křestním jménem a zbytek příjmením/funkcí (i když ani to vlastně neodpovídá stoprocentně). A to, proč autor používá cíleně černochů - byli v českých podmínkách vůbec podle autorova přání v divadle obsazeni? Podle dohledatelných záznamů minulých provedení si myslím, že ne...

* Nemám tak teď s čím srovnávat - snad jen s povedenějším nedávno čteným divadelním scénářem v knize Drak. Tu stejně jako Asanaci doporučuji - obojí se zabývá otázkami totality a jejími proměnami.
** V době psaní scénáře v roce 1987 stále až příliš přítomnou.
*** "Nepoznal okamžik, kdy se svoboda mění v anarchii. (...) A tak se stalo že dobrý úmysl posílit autonomii (...), více přihlížet k mínění lidí (...) se v hysterické atmosféře neregulované diskuse zvrhl v pravý opak: šířil se zmatek a nakonec se tu přestalo pracovat vůbec."