Miloš Doležal s nelítostnou dokumentární pečlivostí vypráví příběh, který dokáže otřást i otrlým čtenářem. Příběh o tom, jak si pracující lid v roce 1950 ke druhému výročí svého vítězství nadělil bestiální vraždu nevinného venkovského kněze.
Komunistický režim v Československu ve svém zakladatelském období zničil životy tisíců lidí, násilná smrt Josefa Toufara se této běžné represi nicméně vymyká. Spolčení, které se na vraždě aktivně podílelo, totiž v tomto případě procházelo všemi patry mocenského aparátu, od násilníků z StB, kteří Toufara ubili k smrti (Mácha, Zikmund), přes krajské aparátčíky, kteří žádali "orgány z Prahy" o zásah proti reakčnímu kléru (Konopka, Sláma), až ke špičkám ÚV KSČ (Závodský, Čepička, Gottwald), kteří po bijcích s pendreky vyžadovali "dosáhnout doznání za každou cenu". Nepominutelná je i role těch, kteří o oběti vraždy posmrtně šířili propagandistické lži (Freiman, Hodač) a kteří po léta trápili jeho pozůstalé zatajováním jeho smrti. Ze všech Toufarových vrahů nakonec stanul v porevoluční době před soudem pouze Mácha, a vyvázl s bagatelním trestem.
Doležalova kniha je silná a nadčasová. Jejím obecným tématem je dramatický střet mezi myšlenkovým světem jednotlivce, prostého, nekonfliktního, ale pevného ve svých postojích na straně jedné a brutální mocí, zavilou, nenávistnou, oportunistickou a byrokraticky lhostejnou vůči čemukoliv lidskému, na straně druhé. Tento leitmotiv v knize ožívá jaksi nenápadně, plíživě, od bezmála idylicky starosvětské expozice až po dusivé a děsivé finále. Pro tuto dramatickou kvalitu knihu ocení čtenář nezávisle na svém vyznání nebo politických názorech.