Přesně jedna z těch knížek, o kterých nám se zápalem vyprávěla moje milovaná (ne, to není ironie :)) češtinářka, jedna z těch mnoha, které bychom si měli přečíst, a taky knížka, jejíž vyprávění děje bylo doprovázeno salvami smíchu od mých fakt - omezených? - spolužáků...Dva lidi, co se do sebe zamilujou za války v Paříži, rozhodnou se spolu vyspat, než bude muset kluk odejít na frontu, ale kvůli nešťastné nehodě, která je oba pohřbí zaživa, to nestihnou? No vážně, kterýmu puberťákovi by to nevystačilo na posměšky až do zvonění, za předpokladu, že aspoň poslouchal. Co to prej sakra je za knížku?
No...pro mě po přečtení skoro srdeční knížka. Knížečka. Sotva 100 stráneček, na kterých je VŠECHNO. Knihy, vyprávějící o období světových válek, jsem nikdy nevyhledávala, ale ani se jich nestranila, konec konců, koho hodiny literatury zajímají, nevyhne se jim. Ty války tu prostě byly, a tím pádem jim patří nemalé, i když smutné, místo v dějinách literatury. Někdo se s tematikou vypořádá několikasetstránkovým románem, někdo své pocity vměstná do zdánlivě nicneříkající poezie, která toho však skrývá spoustu a spoustu, pan Rolland zachytil atmosféru čtyři roky trvající první světové války do útlého příběhu o lásce.
A právě takové popisy lásky moje duše ve všech podobných příbězích přímo hltá, a ne, fakt by se sem do té věty nehodila jiná fráze, protože tak to prostě cítím. Přemýšlím o způsobu, jakým mladí lidé tenkrát přemýšleli, o jejich možnostech, o tom, jak jim muselo být...a nechci, aby to teď vyznělo nějak sadisticky nebo krutě, ale přemýšlím o tom ráda. Na druhou stranu jsou to pro mě náměty skoro posvátné, jsem dost citově založený člověk, a proto, i když mi to jindy problémy nedělá, mám teď potíž se kloudně vyjádřit.
A proto už radši jen zbývá dodat, za co šla dolů ta hvězdička z plného počtu - za závěr. I když v tom vidím symboliku osudu, který vždy přichází tak znenadání, jen občas se sebemenším varováním předem, tak zničující a neodvratný, stejně bych si ten závěr přála maličko rozvinutější...
A PS, proč jsem se k Petru a Lucii dostala až teď? I když byla literatura můj oblíbený předmět, rozhodně jsem nebyla ten šprt, který by hned po zadání běžel do knihovny a četl vše, o čem byla řeč, jen proto, aby se tím potom mohl chlubit. U spousty knih jsem si v duchu poznamenala, že si je potom někdy přečtu, až budu "moct" a ne "muset", až si ke mě najdou samy cestu. Petr a Lucie si ke mně našli cestu včera v antikvariátu u zastávky metra Staroměstská, a já toho vážně nelituju. :)