Napsat něco o Selským baroku, nebo mu přidělit počet hvězdiček, pro mě není jednoduchý úkol a asi se dopředu vzdávám cíle napsat cokoliv, co by si dělalo ambice na obecnou platnost. Hájíčkův text ve mně rozeznívá tolik osobních strun, že nedokážu být objektivní a oddělit hodnocení textu od hodnocení vlastní vnitřní práce (což samozřejmě pořádně nejde nikdy).
Hájíček zpracovává téma individuálních ponorů do historie. Setkává se tu problematika genealogických průzkumů, lidé rádi ve své minulosti pátrají po předcích v naději, že v sobě objeví kapku modré krve. Jiné zase k zadání zakázky na výlov archivů motivuje snaha dozvědět se něco o domovině, již předci před desítkami let opustili. Zároveň se ale ve své minulosti topí i vypravěč Pavel, ve vzpomínkách uvěznen žije i jeho bratr, stejně tak mistr Karásek. Minulost definuje současný stav věcí, ať už je to minulost, kterou jsme sami prožili, nebo která přežívá ve vzpomínkách jiných či v nehmatatelné atmosféře hřbitovního kvítí. Jediný střípek naděje, že se z osidel osobní historie lze vymanit, představuje mladá dívka v maskáčových bokovkách, potomek starousedlíků, která ovšem o starých křivdách nic neví a žije v blažené izolaci od místní kolektivní paměti. Nicméně ani ona se neubrání magnetizující síle vyprávění o starých časech, z archiváře Pavla vytáhne pár informací o svém dědečkovi, za což mu nakonec chce trochu komický stařík na návsi rozbít hubu.
Selský baroko je příběh vyprávěný rozvláčným, pomalým tempem, bez zásadních dějových zvratů. K důležitým objevům dochází postupně a jakoby mimochodem, když se jednotlivé kousky skládanky po troše váhání spojují k sobě.
V příběhu přitom nechybí klasické stereotypy české vesnice. Pohádka o vesnické krásce, nechtěných dětech, hasičské bály, chlapíci s půllitrem na návsi, vesnické drbny, které vědí všechno a nesnáší všechny, všemi nesnášené.
Trocha smutku z toho, že všechny vsi vypadají tak trochu stejně, že staré zvyky už jsou zaznamenané jen v kronikách, protože je minulý režim vykořenil (přijeďte se podívat do sudet, tam tenhle smutek pocítíte v krystalické podobě), je na druhé straně vyvažován pocitem klidu a míru pramenícím ze stálosti a jistoty známého, z historie místa, kterou můžete cítit, v kontrastu k pražským jezdícím schodům, sklu, hliníku, davům a miminům s obřími hlavami. Tuhle potřebu zakořeněnosti a neměnnosti v sobě nosí i venkovští starousedlíci, proto se na Pavla tolik zlobí, že se podílí na prodeji chalup Pražákům, přestože jsou to často právě přespolní, kdo staré usedlosti rekonstruují s citem a vkusně. Klasický venkovský spor o to, jestli jsou lufťáci přínos, nebo přítěž.
Velkým tématem jsou v Selským baroku procesy se sedláky, které probíhaly v padesátých letech. Zestátňování, pomluvy, udání, pozlátko vesnické povrchní morality.
Selský baroko není kniha o unikátním osudu výjimečného člověka, není dokonce ani knihou o výjimečném prožívání. Badatelů, kteří tak dlouho zkoumají dějiny, až se ztratí ve vlastní časovosti, je spousta, vlastně to tak trochu patří k jejich práci. Síla Selskýho baroka je asi v tom, že je univerzální. V tom zároveň spočívá jeho slabost - nakonec nevíte, co si z něj vlastně máte odnést. Já si z něj odnáším asi o dost víc, než do něj Hájíček vepsal, za což, chudák, vůbec nemůže.
PS: Hájíček občas aspoň pěkně mluví o kytkách a venkovu, přestože ho nijak neidealizuje a rozhodně to není druhej Vilém Mrštík, zaplaťpánbůh. Namátkou: „… touha jako horkost šla od země, brala s sebou chmýří trav, stvoly a vůni bylin.“ (69). „Nadechoval jsem zhluboka chladné září, kouř z chalup." (185) „… hebká samota v krajině.“ (?) Versus Praha: „Jezdil jsem po eskalátorech nahoru a dolů, jako ve snu, v pasti toho umělého světla, barevného, našminkovaného.“
Každopádně jemnou prózu lyrizující venkov v Selským baroku nehledejte. Byli byste zklamaní.