Román o tom, co vzejde z jednoho obyčejného rande, jednoho obyčejného přátelství, jedné obyčejné exekuce a z obyčejné touhy po pomstě. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti – útržky z historie německé RAF se mísí se současným českým marazmem, existenciální thriller s milostným příběhem, šedý optimizmus s černou realitou. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.
Myslím, že je to jasný - Hakl není můj šálek čaje. Po tom, co jsem si užíval první půlku O rodičích a dětech a dost se nudil u té druhé, představuje Skutečná událost esenci literárních nešvarů, do kterých se mi už nechce investovat čas.
(Silně) hovorová řeč? OK, stylistický prostředek. Ovšem kdyby to jen k něčemu (při)spělo. Kdysi jsem hrozně rád chodil do hospody a býval takovým tím "pivním intelektuálem". Už tehdy jsem hrozně nesnášel ty klasické štamgast-opilce, co si odchytnou nebohého pivaře (a někdy se pozvou i k celému stolu) a začnou blábolit. A jsou hrozně perzistentní a netýkavý (i když samozřejmě každýmu tykaj). Tak takhle nějak jsem si připdadal při čtení Skutečné události.
Pak jsme tam měli Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). OK, vypravěč chtěl ukázat, že není jen cynický flákač, ale že je taky sečtělý. A pak, v druhém plánu, to souvisí s tím, že na konci novelky nastane ČIN. Hm, myslím, že to bylo dost mimo mísu - srovnávat brblající čecháčky s monstry z RAF.
No a pak tam máme romantický vztah. 50letý český " Bukowski" a 20letá Kája. No, však já to vypravěčovi přeju. Jenže z Bukowskiho aspoň čišeli Beatnici a bylo tam hodně sexu.
Jo, a pak ten závěr. Sice došlo k ČINu, ale potom se srabíkovsky zpochybní vypravěčova identita. Aby si snad někdo nemyslel, že se autor do něčeho připletl.
Takže o čem vlastně byla tahle knížka? Nechci se dopouštět toho, že bych si identifikoval Hakla s vypravěčem. Asi se to dá brát jako taková sociologická sonda do současnosti (celkem hermetické) komunity postarších chlastajících intelektuálů. Je pro to takový hezký termín - bejvalá máňa (jako mánička pro neznalé). Pro mne to bylo záživné asi tak, jako setkání s výše zmíněným hospodským bláboličem.
S Haklem jsem se takto setkala poprvé a musím říci, že jsem z toho na rozpacích. Jako když potkáte škaradého chlapa, ale stejně je v něm něco, co vás přitahuje. Tak se to pokusím nějak sesumírovat:
Nebaví mne ten styl psaní, kurvadrát, ale to je prostě preference. Je to mluva uvěřitelná, a to dokonce takovým způsobem, že byste ji sami přisoudili i samotnému autorovi (ale to nemohu tvrdit jistě, ještě jsme se spolu nikde neopili, nechť to autor bere jako hozenou rukavici.) A děj sám o sobě mi přišel poměrně plochý, nedokázala jsem se do postav vlomit.
Co mne ovšem oslovilo byly některé obraty, kterým se mi ani nechtělo uvěřit, že by se snad v takové knize mohly vyskytnout. To byl asi také důvod, který mne donutil setrvat u knihy (a taky skutečnost, že i návod k pračce mám obsáhlejší.) No a v neposlední řadě mne bavila ta výzva k činu, činu jako krajnímu řešení.
Bavilo mě to, ale celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu jakéhosi provizoria. Jako bych četla jenom takový úvod k něčemu, co teprv přijde, a bude to to pravé, co vlastně od začátku chci číst. Ale ono ne, ta příprava ke skutečnému příběhu trvala až do konce, pak to (lehounce) vygradovalo a konec. Tak nevím, nebylo to špatné, ale ani až tak dobré. Anebo jsem zapomněla, jak Hakl píše a znovu mě to překvapilo...
Navýsost současná věc, což je po několika historických/historizujících textech v poslední době vítaná změna. Fascinuje mě, jak autor dokáže poskládat odstavec, vypointovat dialog a vůbec, jak mu to pálí. Chci si s ním popovídat. A jsem korporátní mrdka. A jdu spát.
Zajímavá knížka, hodně se mi líbí ta zkratkovitost, je to přesně to, co bych chtěla, aby mě obklopovalo. Nicméně, já jsem mladá holka, takže pro mě bylo téměř nemožné ztotožnit se s hlavními postavami a správně porozumět příběhu.
Na Hakla musí být člověk odpovídajícím způsobem naladěn. Já asi nebyla. Nebo ne celou dobu. Při čtení jsem procházela fázemi, kdy mi to připadalo naprosto dokonalé, perfektně trefené a aktuální. Taková výpověď o generaci. Nebo o několika generacích. Napadl mě příměr k filmovým Samotářům, kde taky hraje velkou roli Praha, marné osudy lidí a jejich prázdné životy, co moc nikam nevedou a nic neznamenají. Pak se to ale celé otočilo a mně najednou způsob a styl Haklova vyprávění vadil. Podobně, jako když jsem četla O rodičích a dětech. Tam jsem si ale postupně zvykla, protože mi přišlo, že to dává smysl. Asi o něco víc než tady. Možná mě trochu zklamalo, že má Hakl jen tuhle jednu rovinu. Stylově mi to zkrátka přišlo moc a zbytečně podobné, stejné proudy dialogů a hovorových obratů, v kterých se snadno ztrácíte. Ale pak najednou hrozně moc dávají smysl a vy víte, proč to tak napsal… nějak se nedovedu rozhodnout, jak tu knížku hodnotit :) Asi tři a půl.
Třetí kniha od Hakla, další WTF. Je přízračné i příznačné, že tuhle chtěně "nekomerční" knihu i další propadáky - nebo jak by to formulovala nějaká rázovitá postavička od Hakla, stejně jde jen, kurvadrát, o vobyčejný a v lepších knihkupectvích knižní vazbou opatřený mrdky s trochou zaumnejch vět, hospodskejch dialogů, postmileneckého žvástu a sociální kritiky říznuté meditací nad německou Frakcí Rudé armády- Alza v minulých letech přihazovala ve "free" balíčku k opulentnímu vánočnímu nákupu.
Já mám Hakla ráda. Hlavně to, jak dokáže navodit dojem, že vypravěč je totožný s autorem a navíc, že je to nějaký váš známý: kamarád kamaráda, internetový spoludiskutér, dávný spolužák, soused z dětství. Zajímá vás, co prožívá, co píše, co si myslí. Asi nejmíň reálné je to při popisování "činu", ale stejně: četlo se mi to dobře. Nejspíš čas na víc Haklů...
4/5. V slovenskem prevodu Pravi dogodek, je (avtobiografska) zgodba v rahlo nenavadni naraciji o še bolj nenavadno običajnem češkem pisatelju srednjih let, ki "pisuni" kratke zgodbe, dolgčas preganja z igranjem videoigric, hodi z pol mlajšim dekletom, skrola po wikipediji o RAF, nemški teroristični skupini. Preverja življenje in ne leporeči za uredništva, saj bralca o res Pravem dogodku v svojem življenju spretno vleče za nos.
nevšiml jem si, že bychom používali tolik vulgarosmů v běžné řeči. Argot připouštím pro dokreslení prostředí, pro charakerizaci postav a to pouze po kapkách. Banalita předstírá mýty, neznalost historie je pozoruhodná. Převažuje bloudění, zmatek, klopýtání.
Můj první Hakl – a líbil se mi, moc. Obyčejné lidské psaní na první pohled, jeden by řekl, a hrdina, jakým možná budu za dvacet let či spíše deset – ale znovu, bylo to hlubší, než by se mohlo zdát, a některé momenty byly nadčasové a otázky nezodpověditelné.
-----
Ke mně se mají jen obvyklí staří emigranti. Světoběžníci s pohaslým pohledem. Osmašedesátníci. Vane z nich specifický smutek, zvláštní vysušený klid. Táhne z nich bílé víno, samota, nenaplněnost. Prosí, abych jim popsal, jak moc to teď u nás doma stojí za hovno. Říkám, co chtějí slyšet – rezignace, stagnace, rozklad, nulové etické mantinely, volný exekuční lov. Sítem prošla desetina obyvatel. Třesou se štěstím, dětinsky se radují. Hehé! Hó! Křivda z nich čiší jako smrt. Vyměňujeme si kontakty.
Nic o ní nevím. Přesto mezi námi drnčí mnohonásobně zrychlený, maximálně zjednodušený, zazipovaný vztah. Dálkový záchvat přízně. Zbavený dětí, hádek, splátek. Trápení se vyleje do kláves jako žluklý terpentýn. Pak už většinou není jak navázat. Druhá možnost je jít na kafe. Vidět proti sobě sedět nijak zvlášť přitažlivého dvojníka, jemuž žití vytetovalo na hubu archiv průserů, křivd, křiváren, zklamání, planých vášní. Bytost, která ode mě chce to samé, co já od ní – vysvobození. Což je z podstaty nemožné.
Objímám ji, nejklidnější z klidných. „Já mám pro tebe, člověče, v míše nebo kde tolik lásky,“ říká oznamovacím tónem bytu za mými zády. „Zkusim tě s ní vobčas zásobovat, aby ses necejtil bejt na suchu.“ „Na suchu jsem byl, než jsem tě poznal. Nepotřebuju doplňovat pohonný hmoty, připadám si spíš jako tanker.“ „Tanker rovná se frajer?“ „Ne, to je zařízení, který doplní palivo a pak se vodpoutá.“ „Paliva jsem plná, takže se prosimtě nevodpoutávej.“ „Problém je v tom, že jsem si zvyk bejt sám.“ „Nebyls v životě sám ani čtvrt roku.“ „Sám nebo s někym, kdo mě má na háku.“ ...
Kdo jste neviděl film Baader Meinhof Komplex a nebo nemáte načteno o RAF, tak se místy nebudete chytat. Docela dobře vystihl slang. I když mi lezl na nervy obrat: „kouřil jednu od druhé“. Znám spíš: „kouřil jednu za druhou“ nebo „připaloval jednu od druhé“ Nebylo to špatné, ale podle ohlasů jsem čekal víc. Na druhou stranu se to rychle čte.
----citace---- Tereziánští dělostřelci jistě taky nepěstovali salonní konverzaci, jenže ty jsem neviděl a neslyšel.
Vyhodí, ale přátelsky. Udělá velký upřímný ustaraný voči a řekne: Prosimtě, mám tady takovou věc, jo. Zavři dveře, prosimtě. Na – vem si, skvělý višně v čokoládě, to ty nežereš, viď. Wolfgang se rozhod snížit stavy, musim se s tebou rozloučit.
Jedu do práce. Eskalátor metra polyká příšery v různých stádiích odsávání vůle...
Vyměnil jsem zbytek volnosti za automat na kolu, bagety, saláty a rozinkový šneky na chodbě. Ty šneci jsou ovšem skvělý: vláčný, plný pudingu, takový venku nekoupíš...
Obwohl es schon etwas Arbeit war, “Acht Tage bis Montag” zu lesen, gefiel mir die unkonventionelle Art des Erzählers im Nachhinein doch recht gut. Emil Hakl sprengt die Grenzen des klassischen Romans, wie sein Protagonist die gesellschaftlichen Konventionen überwinden möchte.
Er erzählt in einem sehr reduzierten Sprachstil, was die Orientierung bisweilen etwas erschwert.
Nichtsdestotrotz ist es ein schönes Buch, das sich bei mir jedoch erst einmal etwas setzen muss, bevor ich die eigentliche Kunst darin erkennen konnte. Einzig das Ende war mir etwas zu schwach.
Těžko hodnotit, protože jsem některý části prostě asi nepochopila, ale je to můj první přečtenej Hakl tak uvidím, jak to bude příště. Občas jsem se ztrácela v přeskakování témat, těch je možná na takhle útlou knížku až moc. Ale četlo se mi to fakt dobře a to, co jsem pochopila je vážně skutečná událost. A skvělá. No, ještě si to rozmyslím. P.S. Knížka je fakt krásně graficky zpracovaná, to jo!
EDIT: Nakonec asi tři a půl... Protože ten RAF jsem fakt podcenila a nenačetla
Zajímáva knížka o mužském světě. Používání sprostých slov mně vůbec nevadilo, i když je knížka jimi hodně protkaná, asi proto , že pracuju mezi muži. V jedné recenzi píšou, že "Skutečná událost je ta nejlepší kniha o vyhořelém mužském světě." Myslím, že to je výstižné, dnes a denně se setkávám s podobnými postoji, navíc mi přišla knížka hodně upřímná, sice to není vrcholné dílo, ale za tu upřímnost dávám hvězdičku navíc.
Přesně v duchu dvou hvězd "it was ok." Formu má Hakl vychytanou, napsané to je dobře. Ale téma...intelektuální odpor vůči běžnému světu, běžným lidem, korporacím a politickému systému je už únavné klišé. Čekal bych něco víc než jen knihu plnou toho, jak je svět hrozný, hlavní postava není ani nějakým obecnějším archetypem dobou znuděného člověka. Jako psychologická novela to taky úplně nefunguje. Od literou oceněného díla jsem čekal víc.
Jedno z největších překvapení tohohle roku. Vůbec jsem nečekala, že mě to bude takhle bavit. Možná jsem něco málo nepochopila úplně, ale co jsem pochopila, to se mi líbilo. Přečetla jsem to v podstatě najednou, to už o něčem svědčí. Nejvíc mě bavila první čtvrtina. Určitě to nebude poslední Hakl, kterého si přečtu.
Jsem rozpolcen. Příběh se mi líbil, Doom i Wolfa miluji ale kniha je dosti, ne snad depresivní spíše mysantropická a post no future. Zkratkový výkřik: "je to Na cestě pro generaci mediálních mrdek" by asi nebylo to správné zhodnocení. Post post post moderní román zasvěcení? Není to jen další prázdný tag na FB zdi?
Zvláštní knížka. Na Hakla se to čte dobře a byly tam místa, kterými jsem byl nadšený. A byly tam jiná místa, kdy jsem se ptal, proč tohle zadarmo a dobrovolně podstupuju. Čekal jsem, jaký k tomu vymyslí závěr - nevymyslel.
Dlouho dobu jsem se tím prodírala, jako dobrodruh s tupou šavlí hustou džunglí, aby mě zasáhl konec. Poslední stránky mi sice otočili vnímání románu o 180° ale pozdě. Za to, že mě to i na začátku a na konci párkrát přeci jen zaujalo, abych to nepřeskočila, dávám 3*.
Z celý knihy mě nejvíc zaujala věta o kladení povolený padesátnický cejchy na plochý břicho dvacítky. V podstatě o ničem, ale dobře se to četlo... jo a taky tam byla nějaká kritika postmoderní společnosti. Nějaká určitě jo. Doufám, že až mi bude padesát, bude v mým psaní víc vášně...