Nícení

by Ivana Myšková

Reflexe nespokojeného ženského nitra na sebe berou podobu deníkových záznamů, snů, úvah a především dopisů různým adresátům. Experimentální próza je výrazným debutem mladé české autorky.

Genres: Czech Literature

168 pages, Paperback

First published January 1, 2012

About the author

Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. Její prozaický debut byl původně psán jako diplomová práce na akademii. Pracovala pro kulturní pořad Mozaika na Českém rozhlase Vltava; nejprve spolupracovala jako recenzentka, od roku 2007 jako stálá externí spolupracovnice, v letech 2010–2013 pak jako zaměstnankyně rozhlasu.

Reviews

[Renata Connors · Rating 4 out of 5]

Přečetla jsem zhruba polovinu, ale na zbytek mi už nezbývají síly. Absence děje by mi nevadila, ale chybí mi záchytné body, podle kterých se v textu lze orientovat. Úvahy plynou, pocity se na mě valí a já tím vším plavu, chvíli nad a chvíli pod hladinou, a už si nevzpomínám, co jsem četla pět stránek zpátky.

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

Kdybych uměl hrát na něco jiného než na nervy, měl před sebou notový sešit a mrštil bych Nícením do těch not, tak by se mi tato kniha trefila do noty nejen přeneseně.
Málokdy se mi stane, že bych si něco dávkoval, šetřil - ale u Nícení, kvůli stylistickému blahu, jsem to ztrpěl.
Neřekl bych, že styl zas o tolik předhání děj. Ale prostě jo, ten jazyk je neskutečně květnatý, ale vždy důmyslně použitý, nestrojený.

...nezničitelný hrdina za chůze s rozvahou vyndavá projektily ze svého řešetového těla, vytáčí je nasliněnými prsty jako klíšťata...

Taktní a přitom neskutečně elegantní využívání závorek, mimochodem.
Hermína působí jako Rubikova kostka v lidském provedení, ale přes ty všechny uváhy/přemítání/dopisy/blouznění je na 150 stránkách její psychologie popsána tak perfektně, že těžko popsat pár slovy. Rozpolcená? Svobodomyslná? Dobromilná? Decetně slípkovitá? Nic nemění na tom, že její polemizování je brilantním prvkem - proč se snídaně jí ráno? Existuje nepořádek? Co když je to jen nějaký jiný druh pořádku?
Vzpurnost, ale zatlačená pod křehkou skořápkou.
Vztah matky (kajky) a dcera je v knize omílán dokola a perfektně graduje. Přeměna Hermíny v kajku na konci ve scéně s fíkusem byla tak silná, že člověku může být úplně šumák, že kniha nemá žádný zásadní zlomy.
Kolem toho ještě neschopnost odtrhnout se z očekávání, neschopnost strhnout si masku...
A co mě snad nejvíce na srdci hřálo, jsou detaily. Výjevy v mysli - záchrana tonoucího hmyzu a zvěře (Vy si to pletete, kapři tam patří! Inzerát - hledá se veterinář můr), popisy křehkých osob (Ty, co se zastaví uprostřed ulice, aby mohli pozorovat drozda), rezatej hrnec (nebo karafa?) v křoví místo psa, při topení se se nedá okopovát zahrádka či louskat ořechy.
Úseky zpočátku vůbec nepůsobí komplexně, ale postupně se vše nabaluje. Asi se snad můžu i fanfarónsky pochvástat, že tohle je takový to "složitý čtivo". Vytrvat se vyplatí.
(Mimochodem, hned motto z Od agamy po po žraloka ve mně vyvolalo masivní nostalgii.)
A pěkný části na závěr:

A po zádech mi dnes přeběh zlatohlávek. Rány jsou ještě hluboké.
(s. 144)

...hledáš nejtučnější lusky, přesně jako v dětství, vybuchují jako pumy a shodnete se: Ty bunkry tu jsou proti netykavkám. Ve střílně je hnízdo a vás zajímá shodně: Který pták rád zobe netykavky?
A když potkáváte staré vodárny, ty drobné vodní paláce, a křičíte jak malí: „Ty jsou jak hrnce s pokličkou! A taky modrý!"

[Táňa Sedláková · Rating 3 out of 5]

"nevím, kdo jsem, ale trpím, když sem deformován - toť vše." začína sympatickým citátom mne dovtedy neznámeho poľského spisovateľa poviedková a emócmiami preplnená útla knižka. bavilo ma objavovať v jej stopäťdesiatich stránkach nové metafory, hľadať paralely vo svojich aj cudzích domovoch, aj lavírovať na hrane možno trochu prestrelených popisov a humoru vytriskujúceho z nich. na mnohých miestach mi celkom úspešne unikalo, prečo majú tie poviedky denníkovú formu. v skutočnosti som tú knižku ale nečítala nikdy dlhšie ako štyridsať minút, takže som možno ani nechytila niť. ahá! Hermína je morská kajka..

[Memorin · Rating 4 out of 5]

Nícení není knihou, která by měla být přečtena najednou. Spíš si ji dávkovat před spaním pro surealistické sny plné kajek. Nebo najednou, ale bude se vám z toho točit hlava pomerančovou vůní.
Obešla bych se bez dopisů Jakubovi, naopak scény s Elvírou byly super (Elvíra pro mě asi už navždycky bude oživlá figurína secesní dámy z filmu Kačenka a strašidla).

[Petra · Rating 4 out of 5]

A bujný fíkus bujně rostl až ke stropu. A pak už nemohl dál – byl tam ten strop.
„Musíme ho ufiknout,“ řekl Předobraz.
„Musíme udělat díru do stropu,“ řekla Hermína.

-- úvodní odstavec skvěle vystihuje odlišný pohled na svět Hermíny a její matky (Předobrazu), jenž se prolíná celou knihou. Hlavní témata: sebeobětování, láska a její podoby…
Poměrně jednoduchý příběh (psaný částečně formou dopisů), který přesto vyžaduje neustálou pozornost čtenáře. Vytříbený jazykový styl, který je radost číst.

[Lenka · Rating 4 out of 5]

Mladá zmatená žena. Neúspěšná, křehká, ve svém světě. Kniha plná krásných slov, co už jste dlouho neslyšeli. Jak silně mnou některé popisy rezonovaly. Situace, za které se stydíme, tak o nich nemluvíme, pak je někdo napíše a vám se uleví, že v tom nejste sami. Forma dopisů tomu pomáhá držet tvar. Kajky. Nesplněná přání rodičů. Tajemství. Stárnutí. Láska. Podvolení se i vzdor. Nervozita. Ach jak moc. A přece i klid a úleva. A hledání a čekání na něco (někoho), co se pak zboří jak domeček z karet. Ale všední starosti zůstáváj.

[Kristýna · Rating 5 out of 5]

Po tom co jsem dočetla, jsem se chtě nechtě vrátila na začátek první kapitoly a došlo mi, že bych to musela začít číst znova. Takže co nejdřív odhodit a co nejdál. Ihned vrátit do knihovny. Nejlépe ještě teď. Abych se tomu štěstí ubránila. Totiž, kdybych začala číst znova, to bych si musela dělat i poznámky. Citáty, úryvky, každou chvíli by končily na papíře. A síla jejich s nimi by ulpívala jako šťáva z pomeranče na obličeji paní ve vlaku. Lepilo by to. Ale já se zrovna teď umazat nemůžu, ale jednou se k tomu Nícení vrátím a pak se budu patlat a patlat...

[zachodsracky · Rating 5 out of 5]

MEGA DOBRY I LOVED IT SO MUCH

[Jan Holan · Rating 4 out of 5]

Příjemně nekonečný proud myšlenek. Někdy se k tomu vrátím a mám pocit, že na podruhé by to mohlo být ještě lepší.

[AngryKarl · Rating 4 out of 5]

Obtížnost vzdoru vůči vlastní povaze a společenskému předurčení je přímo úměrná tlaku okolí, zejména tomu nejbližšímu. Bližní přece zklamat nemůžeme!

Jak je těžké beze zbytku naplnit přání a šablony našich životodárců, našich Předobrazů, těch kteří do nás vkládají naděje vlastních zkrachovalých cílů. Přitom sami nedokonalí, protože žít znamená dělat chyby.

A my, celé první dějství života do paměti vtiskován Předobraz jako všemocné trestající božstvo, v druhém zápasíme s přirozenou touhou vnuknuté šablony zreplikovat stejně jako naše těla replikují získanou DNA. Vždyť už známe jejich výsledek, nač se pouštět do neznáma!

A tak vzdorujeme a plníme zároveň. Taková rozpolcenost někoho zlomí, přesto každé malé vítězství znamená posun, byť v rámci mantinelů nastavených předchozí generací. A svým posunem vymezí mantinely generace následující.

[Eliska · Rating 3 out of 5]

Myšlenky a pocity o vztazích a ze vztahů, které autorka valí na čtenáře sice možná vybroušeným jazykem, ale velmi nesouvisle, nebo pokud budu přemýšlet jako autorka, tak možná souvisle, ale neuspořádaně ... Tento text podle mě postrádá naléhavost nebo něco, co by mě, jako čtenáře připoutalo či zaujalo. Celé mi to vlastně přišlo jako snaha o co nejdokonalejší práci se slovy při zprostředkování myšlenek mladé naivní hrdinky, která není schopna žádného rozhodnutí a která se hledá a nenachází. Navíc se mi to nečetlo dobře. Netěšilo mě to.

[Ivana · Rating 5 out of 5]

Nícení ako umenšovanie, nie podnecovanie.
Pod-nícení k zamysleniu nad mierou starostlivosti a súcitu. (Taká postmoderná netrpělivost srdce od Zweiga.)
"Neutíkám už ke smyšlenkám, snům a fantaziím, ale ke skutečnosti! K něčemu, co bylo, co se stalo, co existovalo a dosud existuje, k tomu, co bylo zřetelné, určité, hmatatelné, k větám, co byly vyřčeny, pohybům, co byly vykonány, k tvářím a krajinám, co byly spatřeny." s. 25

[Petra Lazárková · Rating 4 out of 5]

Poté, co jsem Ianu viděla naživo číst, dala mi další impulz se touhle změtí prokousat. Jsem za to ráda...