Glavni junak, notorični brezposelnež, mrtvohladno secira – še preden obglavi! – prav vse, kar se znajde na njegovi poti: svojo drago, ki je, nezanemarljivo, humanitarna delavka; njenega sodelavca in njene starše; najboljšega družinskega prijatelja, ki je tudi intimni prijatelj, a le z drugo polovico družine (glavni junak je notorični brezposelnež, a nikakor notorični peder); diplomatsko plodne Habsburžane; bivšega sošolca, nekdanjega arestanta in zdaj uspešnega biokmeta; zavod za nezaposlovanje, new age, dnevno politiko, celo knjigo, ki ima, sumljivo, nekaj s smrekami in lesom nasploh, pa še kaj. Vsi ti pojavi so napleteni v kronologijo enega samega dne, seveda ne kakršnegakoli, ampak dne, ko sta se z njegovo drago razšla. Povod za nekaj tako drastičnega je lahko le nekaj tako banalnega, kot je smrdljiva, zdrizasta stvar z eksotičnim imenom: raclette. Pripovedovalec se pri vsem tem na politično korektnost niti malo ne ozira, ravno nasprotno. Ali pač? Zdi se, da je v svojem nesramno duhovitem razlaganju sveta tako dosledno politično nekorekten, da postaja pravzaprav že – korekten.
Raclette je o týpkovi, kterej jen seděl nezaměstnanej doma a kouřil a nasával, zatímco jeho buchtička dělala super džob pro nějakou charitu. Jinými slovy: ideální vztah. Bohužel, ženy po nás požadují víc než jen chodit kadit na záchod, takže jsem hned z kraje věděl, že se takováhle snová partnerská konstelace rozpadne dřív než by jeden řekl pomejebartošová. A taky že jo. Škoda, že nedokážu takhle předpovídat budoucnost i v Tipsportu.
No a tahle knížka je o tom, jak to jde všechno poslední den do kopru, což není tak lákavý jak to zní a to ze dvou důvodů, které jsem zevrubně zanalyzoval. 1. buchtička není doma, tudíž nedochází k přímé konfrontaci 2. Borut Golob to vše napsal stylem, kterej je velmi otravnej (ve větší dávce než 20 stran). Občas z toho vykoukne naprosto trefná a břitká sarkastická mačeta, ale po většinu času to spíš působí, jako by chtěl Palahniuk napsat esej o manuálu na sušičku. Ještě jsem to chtěl rozebrat, ale dal jsem si teď omylem panáka, kafe, jogurt a rohlík s Vysočinou, takže opět moje kariéra literárního kritika musí ustoupit záchodu.
Imamo veliko različnih vzrokov da izberemo kakšno knjigo. Eden izmed teh vzrokov je tudi rit na naslovnici! Lepo je nekaj takega imet v rokah. Lepo je da te takšna stvarca malo zamoti. Lepo je da se še enkrat ozreš ko jo izpustiš. Lepo je ko dobiš nekaj novega in zadovoljivega. Lepo je ko te popelje v neko drugo stanje. Lepo je lepo. Da ne bo pomote, sej sem jo prebral ...
Celá kniha je jako sbírka facebokovych statusů člověka, který má velmi specifický humor a nekonvenční pohled na svět. Pokud dokážete svět brát s nadhledem, budete se jako já smát nahlas skoro u každého odstavce.
Jelikož jsem na půl vlk a na půl Švýcar, tak mám raclette velmi rád. Proto jsem se těšil, že budu mít rád touto knihu. Bohužel ale kniha smrdí daleko víc než onen zmíněný sejra a tak jen 4/10.
Raclette je příběhem jednoho dne jednoho nezaměstnaného pana, jehož pracující buchtička je vzhledově někde mezi 7 až 10/10. Mentálně někde na 3/10, ale to je jen můj subjektivní názor na ženy pracující pro neziskovky, které jsou vyšinutý do indických ezo-hovadin. Zpátky k tomu dni - nejedná se o ledajaký den, jedná se o poslední den jejich vztahu! Kterej skončí tak, že pán nekoupí buchtičce raclette. To je, co? Když se tak kniha jmenuje, tak to není spoiler.
Hlavní hrdina je bohužel otravnej kokot a jelikož se vyskytuje v 90% děje, tak se jeho otravné kokotství bohužel line celou knihou. Zbytek zaplňuje jeho šiblá buchtička, která tomu taky teda moc nepřidává.
Bez ohledu na to, jak mám ráda Větrné mlýny (jak pro výběr titulů k vydání, tak pro příjemné zpracování knih jako takových), tohle byl pro mě prostě téměř nestravitelný text. Připadalo mi to jako náhodné věty bez hlubší myšlenky. Pár dobrých odstavců přidává hvězdičky, nad 2/5 ale nejdu.