Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let, začíná zpověď starého muže. Vypravěč příběhu je jako Cháron, jako námořní kapitán, který viděl tonoucí, umírající i ty, které moře záměrně vyvrhlo, přestože se urputně bránili. Jeho manévrovacím prostorem je kamrlík – vrátnice nemocnice, kde strávil celý svůj dospělý život. Jeho vzpomínky však neznají místo ani čas, rozprostírají se přes celé století; před jeho očima defilují dějiny jako dlouhý zrezivělý vlak. Petr Ramon je očitý svědek. A sběratel předmětů. Na vršek registrační skříně ukládá věci, které někdo ztratil, někde zapomněl. Stačí je zahlédnout, stačí se dotknout – každá drobnost iniciuje vyprávění, nastaví stav mysli, vstoupíme do děje spolu s ní. Nejprve je tu válka a zlaté vlasy Věry Mossesové; pak přestoupíme do doby, kdy ještě nebylo možné na krutost zapomenout, a pak k časům, kdy bolest náhle ustoupila jak horečka. Léta sedmdesátá, léta devadesátá. Před našima očima metastázuje kaleidoskop ženských postav. Některé mají děti. A musí se jich nedobrovolně vzdát. Některé nemůžou mít děti, a trpí. A některé je jednoduše mají. Desítky let procházejí kolem vrátnice, kolem strážce brány, různé ženy a zanechávají stopu, znak. Na konci milénia, u konce s dějinami, se film zpomaluje a krouží zpět. Petr Ramon začíná mluvit sám o sobě. A o své matce. A o Emilovi. Poslední slova tisíciletí, nový příběh.
Útlá, ale hutná knížka. Každý z těch příběhů by vydal snad i na román. Zajímavé kompoziční pojítko, dle mého soudu možná zbytečně překombinované. Rozhodně ale stojí za přečtení, ať už člověk je matka, nebo není ;) http://www.laniusminor.cz/single-post...
Na tuto knihu jsem narazila náhodou, a to díky Čtenářskému klubu ČBDB, kde byla kniha bonusovou pro tento měsíc. Abych pravdu řekla, sama bych po knize asi nesáhla, ale o mnohé bych přišla. Titul vypráví osmdesátiletý muž, který přes šedesát let pracuje jako vrátný v nemocnici. Je pozorovatelem životních osudů. Kniha se skládá z několika příběhů o ženách, s nimiž se vypravěč setkal a měl možnost sledovat jejich osudy. Některé příběhy jsou veselé, jiné jsou ale poměrně smutné a těžké. Úvod k jednotlivým příběhům je poměrně zvláštní, představuje se tam sám vypravěč, nechá čtenáře nahlédnout do prostoru své vrátnice, kde má starou kartotéku, na niž odkládá zapomenuté či ztracené věci. Tyto věci má pak spojené s jejich majitelkami, jejichž příběh poutavou formou zprostředkovává. V jednotlivých příbězích se střídají dva typy vypravěče, nejen ich-forma, jež zastupuje staříka z vrátnice, ale i er-forma, jež nezúčastněně zprostředkovává pohled přímo očima dané ženy. Hlavním tématem je žena jako matka. Na toto téma je nahlíženo očima muže vypravěče a muže autora, což skýtá velice zajímavý příběh. Jedná se o dvacátý druhý svazek České řady od nakladatelství Odeon. Mohu vřele doporučit všem čtenářům, kteří mají rádi originální příběhy z pera českých autorů.
K této knize jsem se dostala díky Čtenářskému klubu, sama bych po ní asi nesáhla. Jedná se bezpochyby o zajímavé čtení se silnými příběhy, ale osobně mě příliš neoslovilo. Spíš to jen potvrdilo, že by to nebyla kniha, kterou bych si sama vybrala.
Z prvních pár stran knížky jsem byla nadšená, pak nadšení postupně upadalo. Nesedělo mi propojení jednotlivých příběhů a už vůbec jsem nemohla věřit tomu, že vypravěčem je nevzdělaný vrátný. Ten by takové slovní obraty nikdy nepoužil. U některých příběhů mi bylo líto, že dostaly prostor jen na pár stránkách, zasloužily by si samostatnou knihu.