What do you think?
Rate this book
Koho vypijou lišky
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné?
Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je nedílnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamená. Patologické jevy, jimiž je doma obklopena, v kombinaci se zvláštní výchovou ji uzavírají do nechtěné izolace, propadá se do soukromé beznaděje. Šance na jiný život, která se objeví s příchodem nového spolužáka, jenž se nebojí vzdorovat době a dokáže El pochopit, nemá trvat dlouho…
Kniha Koho vypijou lišky čtenáře citlivě, a především svébytně vpravuje do nelehkého osudu jednoho děvčátka. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě, někdy anekdotou, jindy pointovanou básní v próze, ale vždy přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Každá kapitola je trochu jako fraktál, v detailu vyniká celek. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální literární hrou, díky níž zase jednou záleží na každém slově.
Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je nedílnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamená. Patologické jevy, jimiž je doma obklopena, v kombinaci se zvláštní výchovou ji uzavírají do nechtěné izolace, propadá se do soukromé beznaděje. Šance na jiný život, která se objeví s příchodem nového spolužáka, jenž se nebojí vzdorovat době a dokáže El pochopit, nemá trvat dlouho…
Kniha Koho vypijou lišky čtenáře citlivě, a především svébytně vpravuje do nelehkého osudu jednoho děvčátka. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě, někdy anekdotou, jindy pointovanou básní v próze, ale vždy přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Každá kapitola je trochu jako fraktál, v detailu vyniká celek. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální literární hrou, díky níž zase jednou záleží na každém slově.
- GenresCzech Literature
197 pages, Hardcover
First published January 1, 2013
1 person is currently reading
119 people want to read
About the author
Lidmila Kábrtová
13 books3 followersNarodila se v Náchodě, kde také absolvovala gymnázium. Poté vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a obor marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Externě přispívala například do Mladého světa, Lidové demokracie, Ahoj na sobotu, Deníků a dalších titulů, byla redaktorkou odborného měsíčníku Strategie. Už více než patnáct let pracuje v public relations.
V oblasti beletrie publikuje na webu www.pribehynapadesatslov.cz, je jedním z vítězů literární soutěže Slova ve tmě pořádané při Noci literatury 2012.
V květnu 2013 debutovala knihou Koho vypijou lišky (vyšla v brněnském Hostu).
Je vdaná, s rodinou bydlí nedaleko Nymburka.
Externě přispívala například do Mladého světa, Lidové demokracie, Ahoj na sobotu, Deníků a dalších titulů, byla redaktorkou odborného měsíčníku Strategie. Už více než patnáct let pracuje v public relations.
V oblasti beletrie publikuje na webu www.pribehynapadesatslov.cz, je jedním z vítězů literární soutěže Slova ve tmě pořádané při Noci literatury 2012.
V květnu 2013 debutovala knihou Koho vypijou lišky (vyšla v brněnském Hostu).
Je vdaná, s rodinou bydlí nedaleko Nymburka.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 31 reviews
January 28, 2019
Úžasné, skvělé. Pecka!
February 6, 2022
Kniha složená z příběhů na padesát slov. Může to fungovat? Myslím, že dost dobře. Všechno je jen naznačené, přesto se děj poskládá dohromady v jedno smutné vyprávění.
Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.
Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.
July 7, 2017
Tu dobu znám, byla hnusná, knížka tu dobu popisuje přesně. A padesát slov na příběh mi přijde dobrá a hlavně vzrušující hranice. Kábrtové se to povedlo.
February 7, 2021
Pořád nevím, jak tuto knihu ohodnotit, neboť si myslím, že je to dobrá kniha, zároveň také svou formou netradiční a zábavná, ale také k ní mám nějaké připomínky.
Kniha se skládá z maličkých kapitol, které mají jen 50 slov, sledujeme život malé holčičky El, která dětskýma očima vnímá podivné rodinné zázemí, ale také okolní svět 70. let v Československu.
Co mě na ni zaujalo nejvíce jsou krátké úvodní kapitoly, takové roční souhrny, které autorka vytvořila z nadpisů v dobovém Rudém právu. Slogany typu "Pánské obleky do SSSR" nebo "S tvůrčím elánem do další pětiletky" dokonale charakterizují dobový tisk, potažmo také to, co lidem bylo dennodenně předkládáno. Také jsem několikrát při svém vlastním bádání v tisku z podobných let (věnovala jsem se reflexi oslav MDŽ v letech 1950-1960) myslela na to, že by bylo skvělé tyto absurdity více ukazovat lidem, takže jsem trochu smutná, že mě autorka předběhla.
Problém jsem měla trochu s rozsahem kapitol. Je to rozhodně nevšední nápad, každé slovo musí mít své místo, příběh je díky tomu jen naznačován, což se mi na jednu stranu líbilo, ale na druhou příliš ne, neboť jsem měla pocit, že některé věci by bylo lepší rozpracovat, aby nepůsobily tak zjednodušeně.
Příběh vidíme z pozice malé holky, které rodina neustále něco zakazuje, režimu nerozumí, ale zároveň je jím neustále ovlivňována, sílu vidím právě v tomto vyobrazení každodenního vlivu na každého člověka. Ale jak jsem napsala, nedá se v 50 slovech obsáhnout vše, tudíž pak celý příběh působí poněkud tendenčně, El je totiž z rodiny, která s režimem nesouhlasí, a tak vidíme jen tu špatnou stranu života v 70. letech.
(Knihu budu doporučovat studentům na střední, krátký kapitolky & edukativní příběh & čtivost by se jim totiž mohla líbit!)
Kniha se skládá z maličkých kapitol, které mají jen 50 slov, sledujeme život malé holčičky El, která dětskýma očima vnímá podivné rodinné zázemí, ale také okolní svět 70. let v Československu.
Co mě na ni zaujalo nejvíce jsou krátké úvodní kapitoly, takové roční souhrny, které autorka vytvořila z nadpisů v dobovém Rudém právu. Slogany typu "Pánské obleky do SSSR" nebo "S tvůrčím elánem do další pětiletky" dokonale charakterizují dobový tisk, potažmo také to, co lidem bylo dennodenně předkládáno. Také jsem několikrát při svém vlastním bádání v tisku z podobných let (věnovala jsem se reflexi oslav MDŽ v letech 1950-1960) myslela na to, že by bylo skvělé tyto absurdity více ukazovat lidem, takže jsem trochu smutná, že mě autorka předběhla.
Problém jsem měla trochu s rozsahem kapitol. Je to rozhodně nevšední nápad, každé slovo musí mít své místo, příběh je díky tomu jen naznačován, což se mi na jednu stranu líbilo, ale na druhou příliš ne, neboť jsem měla pocit, že některé věci by bylo lepší rozpracovat, aby nepůsobily tak zjednodušeně.
Příběh vidíme z pozice malé holky, které rodina neustále něco zakazuje, režimu nerozumí, ale zároveň je jím neustále ovlivňována, sílu vidím právě v tomto vyobrazení každodenního vlivu na každého člověka. Ale jak jsem napsala, nedá se v 50 slovech obsáhnout vše, tudíž pak celý příběh působí poněkud tendenčně, El je totiž z rodiny, která s režimem nesouhlasí, a tak vidíme jen tu špatnou stranu života v 70. letech.
(Knihu budu doporučovat studentům na střední, krátký kapitolky & edukativní příběh & čtivost by se jim totiž mohla líbit!)
September 8, 2019
Přestože Koho vypijou lišky působí velmi osvěžujícím dojmem a jednotlivými kapitolami doslova prolétnete, téma i atmosféra jsou velice tíživé. Lidmila excelentně zvládla vytvořit mozaiku malých příběhů, která se splétá v příběh velký, dojemný a extrémně za srdce beroucí. Strohost vyprávění podtrhuje hrozivé dětství malé hrdinky, věty typu: "Ze slov nenávistí se stala ukolébavka" nebo "když se honí, proč má tati v ruce nůž?" díky tomu nezapadnou v záplavě dalšího textu, ale vyzní s plnou silou a zaryjí se do čtenáře hodně hluboko. Nikdy bych nevěřila, že z tak mála slov se dá poskládat tak hutný příběh. Tleskám autorce a po velmi dobré povídkové sbírce Místa ve tmě si ji zařazuji na svůj piedestal skvělých českých prozaiček.
February 8, 2020
Wow. Táto kniha ma dostala.
Je to príbeh opisujúci život mladého dievčaťa El v Československu sedemdesiatych rokov. Okrem pútavého deja, od ktorého sa nedá odtrhnúť robí knihu zaujímavou hlavne to, že každá kapitola má iba 50 slov. Kapitoly dokážu stáť samy o sebe, ale zároveň predstavujú čriepky mozajky vytvárajúce nečakaný celok. Zhltla som ju ako malinu za pár hodín a naozaj mi bolo ľúto, že nie je aspoň dvakrát taká dlhá. Je to kniha, ktorej dej sa vám zaryje do kože a po dočítaní o nej nebudete vedieť prestať premýšľat.
Na to, že sú kapitoly tak krátke, dokonale vyjadrujú hĺbku života a doby.
"Vy jste měli krávy a pole?"
"Měli."
"Kde je to teď?"
"Pryč."
"Vy jste to nechtěli?"
"Chtěli."
Je to príbeh opisujúci život mladého dievčaťa El v Československu sedemdesiatych rokov. Okrem pútavého deja, od ktorého sa nedá odtrhnúť robí knihu zaujímavou hlavne to, že každá kapitola má iba 50 slov. Kapitoly dokážu stáť samy o sebe, ale zároveň predstavujú čriepky mozajky vytvárajúce nečakaný celok. Zhltla som ju ako malinu za pár hodín a naozaj mi bolo ľúto, že nie je aspoň dvakrát taká dlhá. Je to kniha, ktorej dej sa vám zaryje do kože a po dočítaní o nej nebudete vedieť prestať premýšľat.
Na to, že sú kapitoly tak krátke, dokonale vyjadrujú hĺbku života a doby.
"Vy jste měli krávy a pole?"
"Měli."
"Kde je to teď?"
"Pryč."
"Vy jste to nechtěli?"
"Chtěli."
August 1, 2019
I wasn't born yet when communist regime was established in Czechoslovakia but books like this one help me make my opinion about it. Nowadays, there are voices saying that is was not so bad, even that it was good. In my opinion, it must've been horrible, mass of careless bureaucracy, closed minds, stone-cold hearts, suffering, envy, rivality, endless misery. This book showed this misery of communist era. It felt wrong. However, the book itself was okay, I particularly like the idea of short chapters of only 50 words.
September 8, 2020
Forma knihy je naprosto úžasná, alespoň já jsem nic podobného nikdy nečetla. Každá kapitola má "pouze" padesát slov a na takto krátkém formátu se autorce podařilo vykreslit život hlavní hrdinky dokonale. Právě protože je forma tak úsporná a strohá, běhal mi mráz po zádech. Příběh je sám o sobě také silný, ale musím se přiznat, že si knihu asi za pár dní pamatovat nebudu. Dala bych čtyři hvězdičky, ale závěr mě donutil jednu hvězdu ještě ubrat.
February 16, 2022
Naprosto bezkonkurenční skvost české literatury!!! Tohle si představuji jako povinnou školní četbu.
January 12, 2014
KDE RŮŽE NEPOKVETOU
(Nový prostor, č. 420)
Zdá se, že spojení formálního experimentu a tématu traumatizovaného dětství malé holčičky je literární terno – atraktivní téma zasytí čtenáře s tematicky rozjitřenou chutí a formální stránka zase utiší šťouravé intelektuály. Že by trefa do černého?
Debutantka Lidmila Kábrtová má očividně zálibu ve vypointované stručnosti. Napsala několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro Český rozhlas a materiál pro svou knihu Koho vypijou lišky částečně publikovala na webu příběhynapadesátslov.cz. I proto se dá říci, že si své umění zkratky již nějakou dobu pěstuje.
Hned na úvod, v jakémsi prologu, Kábrtová čtenáře nenechává na pochybách a hlásá, že se v knize pracuje s historickým materiálem, dobovými titulky a odkazy na společenské, politické a kulturní události let 1970–1983. Snaha o absolutní transparentnost záměru a dobového zasazení je milá, ale poněkud zbytečná. Kniha svou formou připomíná deníkové zápisky, které jsou vždy ohraničeny rokem. Odkazy na dobu normalizace (fronta na banány, rekreace ROH, výlet do Prahy se svačinou v podobě řízků) jsou tedy více než patrné.
Na důležitý věci ti stačí pár slov
Jednotlivé zápisky mají formálně velmi úzce vymezený prostor – tvoří je pouze padesát slov. Ano, i autorka této recenze to může potvrdit, protože pochopitelně (jako jistě mnoho dalších) neodolala a několik jich přepočítala. I přesto jsou obsahově bohaté. Nevypráví sice celý děj, ale jen výseky skutečnosti, které umně a velmi výstižně celý příběh spojují dohromady. Nezabíhejme však až do rovin mnohovrstevnatosti, lépe se hodí příměr skládanky.
Jednotlivé roky jsou odděleny originálními dobovými titulky z Rudého práva. Stejně tak se děje i u roku 2011. Ve výsledku těžko říct, které vyznívají bizarněji. „Rychlý a levný velkovýkrm. Socialismus je pochodeň nepřemožitelné energie.“ „Vánoční novinka: přejetí plyšáci i s vnitřnostmi. USA úspěšně testovaly hypersonickou bombu.“
Nic pořádnýho neumíš!
Tematicky se v knize objevují tři hlavní roviny – každodenní výjevy (život na vesnici, škola, návštěvy); život v době komunismu; a rodinné scény ze života malé El. Její „mami“, jak jí říká, se musela provdat za jejího „tatiho“, aby nedělala ostudu. Jenže tati je násilný ochlasta, který pro napřaženou ruku nejde daleko. V manželských povinnostech v tomto svazku slovo „povinnost“ dostává svému významu – a z jedné takové se narodila i El. Přímou úměrou, jako se stupňuje extrémnost vztahu mezi rodiči, se ochlazuje vztah mezi mami a El. Mami, i po rozvodu s tatim, vidí El pouze jako ztělesnění svého životního neúspěchu
„‚Zničilas mi celej život. (…) Zmetku, kdybych tě neměla, bylo by mi líp.‘ Co provedla, že se mami zlobí? Přece má samé jedničky. A pochvalu od soudružky učitelky.“ Kvůli mami, která ji strašně obléká a je k ní přehnaně kritická, nalézá útočiště v knihách a jejich fiktivních světech, což ji v očích přihlouplých spolužáků ještě více asocializuje: „Jseš divná. Furt čteš.“
Příběh citlivé a introvertní El je bezútěšný. Autorka jí postupně odebírá i ty poslední sebemenší záchvěvy štěstí. Jako by jí nebylo souzeno být šťastná. Ke konci knihy se tyto životní ťafky začínají až předvídatelně kumulovat – El najde kotě, děda ho utopí; umírá děda; mami ji bije; její jediný kamarád emigruje; nedostane se na školu – až se chce čtenáři vykřiknout: ano, vím, osud po ní šlape stejně jako její matka! Skoro to vypadá, že se autorka formálním experimentem natolik vyčerpala, že v tematickém celku sáhla po spisovatelsky až moc snadném řešení, které se samo nabízelo. Jen jestli toho životního neštěstí není pro jeden třináctiletý život a dvousetstránkovou knihu až nějak moc.
(Nový prostor, č. 420)
Zdá se, že spojení formálního experimentu a tématu traumatizovaného dětství malé holčičky je literární terno – atraktivní téma zasytí čtenáře s tematicky rozjitřenou chutí a formální stránka zase utiší šťouravé intelektuály. Že by trefa do černého?
Debutantka Lidmila Kábrtová má očividně zálibu ve vypointované stručnosti. Napsala několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro Český rozhlas a materiál pro svou knihu Koho vypijou lišky částečně publikovala na webu příběhynapadesátslov.cz. I proto se dá říci, že si své umění zkratky již nějakou dobu pěstuje.
Hned na úvod, v jakémsi prologu, Kábrtová čtenáře nenechává na pochybách a hlásá, že se v knize pracuje s historickým materiálem, dobovými titulky a odkazy na společenské, politické a kulturní události let 1970–1983. Snaha o absolutní transparentnost záměru a dobového zasazení je milá, ale poněkud zbytečná. Kniha svou formou připomíná deníkové zápisky, které jsou vždy ohraničeny rokem. Odkazy na dobu normalizace (fronta na banány, rekreace ROH, výlet do Prahy se svačinou v podobě řízků) jsou tedy více než patrné.
Na důležitý věci ti stačí pár slov
Jednotlivé zápisky mají formálně velmi úzce vymezený prostor – tvoří je pouze padesát slov. Ano, i autorka této recenze to může potvrdit, protože pochopitelně (jako jistě mnoho dalších) neodolala a několik jich přepočítala. I přesto jsou obsahově bohaté. Nevypráví sice celý děj, ale jen výseky skutečnosti, které umně a velmi výstižně celý příběh spojují dohromady. Nezabíhejme však až do rovin mnohovrstevnatosti, lépe se hodí příměr skládanky.
Jednotlivé roky jsou odděleny originálními dobovými titulky z Rudého práva. Stejně tak se děje i u roku 2011. Ve výsledku těžko říct, které vyznívají bizarněji. „Rychlý a levný velkovýkrm. Socialismus je pochodeň nepřemožitelné energie.“ „Vánoční novinka: přejetí plyšáci i s vnitřnostmi. USA úspěšně testovaly hypersonickou bombu.“
Nic pořádnýho neumíš!
Tematicky se v knize objevují tři hlavní roviny – každodenní výjevy (život na vesnici, škola, návštěvy); život v době komunismu; a rodinné scény ze života malé El. Její „mami“, jak jí říká, se musela provdat za jejího „tatiho“, aby nedělala ostudu. Jenže tati je násilný ochlasta, který pro napřaženou ruku nejde daleko. V manželských povinnostech v tomto svazku slovo „povinnost“ dostává svému významu – a z jedné takové se narodila i El. Přímou úměrou, jako se stupňuje extrémnost vztahu mezi rodiči, se ochlazuje vztah mezi mami a El. Mami, i po rozvodu s tatim, vidí El pouze jako ztělesnění svého životního neúspěchu
„‚Zničilas mi celej život. (…) Zmetku, kdybych tě neměla, bylo by mi líp.‘ Co provedla, že se mami zlobí? Přece má samé jedničky. A pochvalu od soudružky učitelky.“ Kvůli mami, která ji strašně obléká a je k ní přehnaně kritická, nalézá útočiště v knihách a jejich fiktivních světech, což ji v očích přihlouplých spolužáků ještě více asocializuje: „Jseš divná. Furt čteš.“
Příběh citlivé a introvertní El je bezútěšný. Autorka jí postupně odebírá i ty poslední sebemenší záchvěvy štěstí. Jako by jí nebylo souzeno být šťastná. Ke konci knihy se tyto životní ťafky začínají až předvídatelně kumulovat – El najde kotě, děda ho utopí; umírá děda; mami ji bije; její jediný kamarád emigruje; nedostane se na školu – až se chce čtenáři vykřiknout: ano, vím, osud po ní šlape stejně jako její matka! Skoro to vypadá, že se autorka formálním experimentem natolik vyčerpala, že v tematickém celku sáhla po spisovatelsky až moc snadném řešení, které se samo nabízelo. Jen jestli toho životního neštěstí není pro jeden třináctiletý život a dvousetstránkovou knihu až nějak moc.
September 23, 2017
Páni, tohle se mi moc líbilo. Tak málo slov, ale tolik se v nich skrývá. Krása.
October 27, 2021
Mám ráda metafory, mám ráda lyriku, mám ráda zvířecí symboly, provázanost textu s titulkem, vypointovanost děje na malém prostoru... to vše mě tu ještě potěšilo o to víc, že se to autorce dobře zdařilo vtěsnat do prózy,i když formálně nezvyklé. Moc pěkný počin. Příběh působí velmi autenticky. Troufala bych si hádat, že jsou v něm autobiografické prvky, a pokud ne, tak klobouk dolů před tím, jaký prožitek ve mně autorka dokázala svou poetickou prózou, složenou ze stovky malých textů, vyvolat.
Obálka od Martina Peciny je kromě slibného titulu knihy tím, co mě připoutalo hned od první chvíle. Na omak jako starý sešit z brněnských papíren, vlisované řádky, jako vklepané psacím strojem, stará fotografie křehké dívenky jako ve vzpomínce, vynořující se z obláčku rozpitého inkoustu... kniha se povedla...
Obálka od Martina Peciny je kromě slibného titulu knihy tím, co mě připoutalo hned od první chvíle. Na omak jako starý sešit z brněnských papíren, vlisované řádky, jako vklepané psacím strojem, stará fotografie křehké dívenky jako ve vzpomínce, vynořující se z obláčku rozpitého inkoustu... kniha se povedla...
April 28, 2023
Původně jsem si chtěla přečíst pár stránek, abych nebyla na semináři nepřipravená, jenomže se nedalo přestat. Místy humorné, odlehčené, jindy zase děsivě hluboké a sypající sůl do ran. Mrazilo mě z toho ještě týden. Obdivuju autorčinu schopnost vecpat tolik emocí do 50 slov.
Příběh nám vypráví malá El, která to nemá vůbec jednoduché v rodině. Tatínek alkoholik a maminka, která se snaží být mámou, ale spíše je pouze matkou, protože si sama v sobě nese trauma. A dědeček, který se snaží El alespoň nějak zachránit ve světě dospělých. Přesto postava dědečka také vyznívá jaksi nuceně, možná pocit viny, za zkažený život své dcery a vnučky? To můžeme pouze tušit. Pomocí slov umí Kábrtová přesně zamířit a dotknout se palčivých témat.
Příběh nám vypráví malá El, která to nemá vůbec jednoduché v rodině. Tatínek alkoholik a maminka, která se snaží být mámou, ale spíše je pouze matkou, protože si sama v sobě nese trauma. A dědeček, který se snaží El alespoň nějak zachránit ve světě dospělých. Přesto postava dědečka také vyznívá jaksi nuceně, možná pocit viny, za zkažený život své dcery a vnučky? To můžeme pouze tušit. Pomocí slov umí Kábrtová přesně zamířit a dotknout se palčivých témat.
August 18, 2024
Forma z této knihy dělá neobvyklou čtenářskou zkušenost. Líbí se mi, jak ty malé příběhy o padesáti slovech fungují samy o sobě. Každý je důsledně vypointovaný a společně dobře fungují.
Nicméně přemýšlím, co dalšího kniha nabízí a čím jiným se odlišuje od mnoha jiných reflektujících stejné období. A bohužel mě nic víc nenapadá. Nebo už jsem prostě z reflexí totatlitní zkušenosti v současné české literatuře unavený.
Za přečtení to ale stálo, to zas jo.
Nicméně přemýšlím, co dalšího kniha nabízí a čím jiným se odlišuje od mnoha jiných reflektujících stejné období. A bohužel mě nic víc nenapadá. Nebo už jsem prostě z reflexí totatlitní zkušenosti v současné české literatuře unavený.
Za přečtení to ale stálo, to zas jo.
January 27, 2019
50 slov může být někdy až moc ... takovou rodinu asi nikdo nechce. Sice jsem o trošku mladší než El, ale spoustu věcí si živě pamatuji, na některé jsem už málem zapomněla - vajíčka balená do novin a schovávání pytlíků od mouky či cukru nebo vitacit. Velmi zajímavé vyprávění, občas vtipné, častěji trpké a hořké - rychle přečteno, ale rezonuje i za pár dnů ...
June 19, 2019
Jsem nadšená! Atmosférická kniha, kterou bych doporučila úplně všem. Po přečtení každé krátké kapitoly jsem se musela zamyslet. Kniha v sobě nese určité zoufalství a hloubku. Titulky z Rudého práva příběh perfektně doplňovaly. Jazykový experiment se mimořádně vydařil. Další současná česká autorka, která si mě získala.
August 24, 2019
Zajímavý počin, na každé stránce je střípek ze života dívky El, zformulovaný vždy do padesáti slov, o to silnější se zdá a je cítit, že každé slovo je pečlivě volené a na každém záleží. Dohromady dá tato mozaika vznik obrazu prvních asi 13 let Elina života. Na mě osobně její osud dolehl velmi silně, i přes (a nebo právě kvůli?) autorčin minimalismus.
April 26, 2020
Příběh sám o sobě není až tak unikátní, knížka je zajímavá hlavně úsporným způsobem vyprávění. Dotýká se pouze špičky životní cesty hlavní hrdinky. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to podněcuje k domýšlení, nebo vytáčí svojí povrchností.
August 9, 2020
Docela se mi líbil způsob formy textu - krátké kapitoly o 50 slovech. Celkově byl příběh docela dost depresivní. Zkrátka příběh o nefunkční rodině v nefunkční době. Úvody do jednotlivých let formou titulků z Rudého práva byly též zajímavé a dle mého názoru měly představovit náladu doby.
June 22, 2019
kapitoly o padesáti slovech, růst a dospívání dívky od pěti do třinácti let.
ve stručnosti je nadhled, v nadhledu zkušenost, ve zkušenosti hloubka
ve stručnosti je nadhled, v nadhledu zkušenost, ve zkušenosti hloubka
October 15, 2020
50 slov v každé kapitole stačí na to, aby měl čtenář docela silný zážitek. Doporučuji.
June 27, 2023
3.5 ⭐
October 5, 2021
Byla jsem prostě nadšená https://milyctenarskydenicku.blogspot...
September 11, 2013
"Pani, nemůžem přijet, když vám nic neproved."
"Křičí, že mě zabije," mami mluví do sluchátka ve veřejné telefonní stanici nahlas, aby ji příslušník na druhém konci linky slyšel.
"Víte, v kolika rodinách na sobe tohle lidi řvou?"
Malá El vyrůstá v podobné době jako moje maminka a je trochu jiná než její spolužáci. Miluje čtení, miluje své sny a možná miluje Jindru, na jehož zvonek jednou zazvoní naposledy… Koho vypijou lišky je syrová knížka, která bez okolků popisuje absurdity minulého režimu očima dětí, to vše v mantinelech dobových titulků Rudého práva.
"Mami, proč jsou Rusáci svině, když tenhle pán je hodnej?"
"Křičí, že mě zabije," mami mluví do sluchátka ve veřejné telefonní stanici nahlas, aby ji příslušník na druhém konci linky slyšel.
"Víte, v kolika rodinách na sobe tohle lidi řvou?"
Malá El vyrůstá v podobné době jako moje maminka a je trochu jiná než její spolužáci. Miluje čtení, miluje své sny a možná miluje Jindru, na jehož zvonek jednou zazvoní naposledy… Koho vypijou lišky je syrová knížka, která bez okolků popisuje absurdity minulého režimu očima dětí, to vše v mantinelech dobových titulků Rudého práva.
"Mami, proč jsou Rusáci svině, když tenhle pán je hodnej?"
April 11, 2022
Tato knížka mě zaujala na stories u cestina na pohodu. Půjčila jsem si ji tedy v knihovně a mile mě překvapila! Každá kapitolka obsahuje pouze 50 slov. Není to málo? Není. Hodně se toho totiž dá vyčíst i mezi řádky. Kniha vypráví silný příběh malé El, jejíž rodiče nemají zrovna dobré vztahy. K tomu na vás dýchne atmosféra 70. let a retro věci jako Vitacit, fronty na banány nebo vzácnost Coca Coly. Vsuvky tvoří články z Rudého práva, které mě osobně při čtení rušily a nebavily mě. Za to strhávám hvězdičku, jinak doporučuju knížku zkusit! Forma je velice zajímavá a autorka se s ní poprala skvěle.
January 3, 2019
Za dobu, co jsem měla knížku půjčenou z knihovny, jsem ji přečetla dvakrát, čímž se kvalifikovala na koupi.
U experimentů s formou mám obvykle problém, že z toho čiší snaha uspokojit intelektuály, případně literární pozéry, co se za intelektuály vydávají, aneb „je jedno, že to skoro nikdo nepochopí, hlavně, když se v pár recenzích objeví slovní spojení jako ‚odvážná a originální forma‘ a hipsteři si to k latéčku otevřou v kavárně“. Tady ne.
Nacpat do padesáti slov příběh i emoce a přitom se vyhnout patosu, je umění.
U experimentů s formou mám obvykle problém, že z toho čiší snaha uspokojit intelektuály, případně literární pozéry, co se za intelektuály vydávají, aneb „je jedno, že to skoro nikdo nepochopí, hlavně, když se v pár recenzích objeví slovní spojení jako ‚odvážná a originální forma‘ a hipsteři si to k latéčku otevřou v kavárně“. Tady ne.
Nacpat do padesáti slov příběh i emoce a přitom se vyhnout patosu, je umění.
December 18, 2014
Výseky žité zkušenosti na padesát slov, ohraničené pouze letopočtem a titulky z dobových novin. Opravdu výborný nápad, který vybízí čtenáře k domýšlení, ačkoli kontext zde má poměrně jasné kontury.
Osekej text až na kost a ponech jej tak.
Pro příště ubrat na patosu!
Ach ty lišky, lišky mi nedají spát.
Osekej text až na kost a ponech jej tak.
Pro příště ubrat na patosu!
Ach ty lišky, lišky mi nedají spát.
August 7, 2023
Pro někoho je padesát slov určitě příliš a pro někoho žalostně málo.
V téhle knize bylo padesát slov tak akorát.
Neuvěřitelná práce s textem.
Takhle vystihnout atmosféru a trefně všechno popsat v padesáti slovech dokáže jen mimořádný autor.
Přečteno jedním dechem za pár desítek minut.
Přesto uvízne v paměti.
Děkuji. ❤️
V téhle knize bylo padesát slov tak akorát.
Neuvěřitelná práce s textem.
Takhle vystihnout atmosféru a trefně všechno popsat v padesáti slovech dokáže jen mimořádný autor.
Přečteno jedním dechem za pár desítek minut.
Přesto uvízne v paměti.
Děkuji. ❤️
May 11, 2016
Plynutí textu poněkud narušují přehledy novinových titulků z Rudého práva (ani nemají padesát slov!) I do textu pronikly nějaké ty provařené dobové rekvizity, ale i tak na mě tahle kniha složená z úsporných dobře vypointovaných epizod docela zapůsobila.
Displaying 1 - 30 of 31 reviews