What do you think?
Rate this book
Národní třída
Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi.
"Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej."
"Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej."
148 pages, Hardcover
First published January 1, 2013
7 people are currently reading
248 people want to read
About the author
Jaroslav Rudiš
56 books198 followersVyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina – dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě.
Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG.
Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.
Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.
Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG.
Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.
Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 79 reviews
June 15, 2013
Tenhle tejden byl dost rychlej, a to i v poměru k tomu, co jsem vlastně očekával, a já konečně jedu k rodičům; místo abych seděl na konfeře a poslouchal Adamovo techno a tak čtu _toho novýho Rudiše_ a občas při tom píšu hrozně rychle smsky na telefonu a taky koukám z okna, jedu cajdákem a neznám to tak dobře okolo. Třikrát se otočí Portishead/Third a knížka je za mnou a všichni vlci proběhli kolem a zase se rozhodně neschovám a ani se toho nebojím, jakkoli nejsem poučenej. Venku je slunko, začíná léto a já jedu kolem mostu ve Valmezu jak tam jsou ty smuteční vrby, co si pamatuju z dětství když jsme jeli koupit hrnce, ty bílé obyčejné hrnce s malým barevným vzorem, kousek od mostu v obchodě ve Valmezu a bylo to krásný a bylo mi pět. Usrkávám kolu na který jsem místo něčího jména našel napsané „šéf“ a skrz tenhleten třídní rozdíl, co prej neexistuje, tak nějak vidím sebe jak stojím a nevím na jaký straně, jsem si trochu jistej a trochu ne, ale jde o to přece něco dělat, stát si za svým, rozehrát hru, aby se to stalo, co se stát má a tak nějak chápu, proč ta představa o tom, že by tohle všechno se mnou mělo trvat nějak dlouhodobě není na místě. Mý priority jsou zdálky i zblízka dost ambivalentně přijímaný, zdá se. Projíždím kolem těch valmezskejch vrb, co tam tak stojej a svítí na ně slunko a jsem nazlobenej na recenzi holky, pro kterou je nejdůležitější, že na chvilku chápe tyhlety chlápky ze zaplivaný Severky, kterých je v Česku ještě kdo ví kolik!, a nevšimne si ani, že knížka končí jinak než začíná, hlavně aby lidi kupovali u nás. Všichni jsme jiní a nikdy se nepochopíme, tenhle svět není dobrej, na to je život moc krátkej. Vystoupim ve Valmezu na nádru a napíšu tohle a pak už mi zas jede vlak.
August 11, 2013
Před samotným čtením předcházela ještě rozvaha, zda koupit knihu v papíru nebo v e-booku. Nakonec jsem si řekl, že ji dám přečíst tátovi, r. 1950., aby měl přehled, co píšou současní čeští autoři. Přiznám se, že jsem chvilku váhal a Rudiš mě jako vždycky trochu uvedl do rozpaků a do neklidu, ale proto ho čtu. Vandam mi připomínám mé dětství, mého kamaráda, který jako většina kluků si hrál na Vandamma nebo Bruce Leeho, jo tohle je naše generace. Naštěstí kamarád skončil diametrálně odlišně než Vandam, skončil jako jeho brácha :) Trošku zazlívám Rudišovi pozerství, ale už jen za to, že dovedl ukázat ostré devadesátky a současnou non-stop-herno-barovou atmosféru mu dávám 4. hvězdičky. Pět nedávám totiž nikdy, nebo jen málo kdy.
PS: Nevím, jak se to bude číst tátovi, mám strach, že kniha a Rudišovům styl jej odradí, ale za vyzkoušení to stojí :)
PS: Nevím, jak se to bude číst tátovi, mám strach, že kniha a Rudišovům styl jej odradí, ale za vyzkoušení to stojí :)
June 6, 2015
(Jardu Rudiše jsem nikdy nečetl. Věděl jsem o něm jen to, že má rád Německo, že má patku a že nad jeho fotkou masturbuje hodně mladých pseudointelektuálů lomeno pankáčů, kteří si myslí, že pruhované námořnické tričko z Gantu posypané koksem je způsob revolty a vyjádření umělecké duše)
Národní třída sleduje příběh Vandama, kluka, který je přesně tak vypatlaný jako jeho přezdívka. Abych to trochu zjednodušil; celých 150 stran pokrývají jeho hluboké úvahy o jilmu, otcích stavitelích a posilování, přičemž sem tam dokonce prohodí i nějakou tu větu, páč se očividně nějakým zázrakem naučil i mluvit.
Problém, který s knihou mám, začíná a končí právě v postavě Vandama. Ten kluk je vděčným hrdinou, protože to rozhodně není ten typ, jehož největším dobrodružstvím by bylo koupení labradora. Jenže jeho charakter, byť nabízí tolik možností jak exhibovat, je prázdnější než se na první pohled zdá. Je jen skořápkou, kterou jeho vlastní nedomrlost a omezenost (natolik čecháčského původu) vyplnila mongoloidními představami o sobě samém jakožto Posledním římanovi. Je to ale ve finále pouze duševní vata, která se točí kolem jeho existence a která ji dodává falešnou hloubku. Falešnou, protože Vandam je ve skutečnosti prvotřídní debílek, který si pro svoje mrzké hodnoty musí najít opodstatnění a omluvu, což činí nejjednodušší možnou cestou, tolik příhodnou blbcům jako je on. Takže tu máme nacionalismus, Hitlera, římany a jilmy, citlivého kluka, který brání bažinu před nájezdníky z centra.
Problém není v tom, že by na to Rudiš vsadil a očekával, že to dodá jeho postavě patřičnou plastičnost. On to podle všeho musel udělat, protože aby byl Vandam přesným vzorem tradičního českého blba, co sedí celý dny v knajpě a sem tam si v neděli z prdele zahajluje, musí mít tuto nebo podobnou základnu. Problém nastává při otázce: a zajímá mě tenhle člověk vůbec?
Já Vandamovi seru na všechny jeho povídačky o minulosti a bažinách. Jsou to kolovrátkové, potižené ideje skomírající trosky, která nenašla žádné místo ve světě – především proto, že si vytvořil svůj vlastní svět. Ale zpět k té otázce. Ten člověk mě nezajímá, byť je psaní o něm v několika momentech svižné a poeticky upřímné, co se týče dialogů. S takovými lidmi jsem vyrostl. My všichni je známe a víme, že tam kde začíná jejich Ahoj vole, tam končí naše lítost vůči nim. Vandamovy odbočky do minulosti, především k jeho otci a k němu, klukovi co plakal na balkoně mě vyloženě iritovaly – iritovaly, protože se mi snažily vnutit pocit, že ten kluk má nějaký to srdce a že si možná zaslouží i nějakou tu lítost, nebo druhý soud.
Zase: vím, že to není Rudišova chyba. Tihle lidé jsou labilní jedinci. Taky si rádi popláčou. Potají, vedle činek. A pak si dají pivko. Kniha by bez toho nebyla úplná, protože Vandam by nebyl úplný.
Nebyl by totiž úplným obrazem klasického českého pepíka/vylízance, který si myslí, že Vandas je Ježíš a že zelená vyřeší úplně všechno. Ok, chápu, ne každej z nás sere mramor, ale zase se ptám: Má mě tenhle kluk kurva zajímat? Proč by měl? Jak mám ocenit vše v knize, její styl, sem tam dobrou myšlenku, když mi je ten člověk u zadku?
Kdybych v průběhu čtení cítil zhnusení a na konci Vandama bytostně nenáviděl, pak bych zřejmě uznal, že se Rudišovi povedlo napsat skvělé dílo. Jenže já nepocítil vůbec nic. Pocit vzrušení po přečtení jsem měl asi takový, jako kdybych hodinu krájel brambory. Prostě konec, hotovo, ať ten kluk jde se psem do parku nebo zdechne, je mi to putna.
Na jednu stranu je to chyba Rudiše, protože mi až moc násilně celou dobu cpe do hlavy, jak moc je ten kluk živý a mrtvý zároveň, což často činí velmi pozérskou a vynucenou hrou s jazykem, kdy napodobuje uvažování titulního blba. Už mi není šestnáct let, abych v těch větách hledal nějaký hlubší moudra. Nejsou tam, stejně jako nejsou ve Vandamovi.
Všichni chodíme do IKEA, vy pankáči.
Nicméně chápu, že v rámci jakési uvěřitelnosti primitivity musel podřídit formu obsahu. Další důvod, proč jsem necítil nic, byl ale daleko horší. A to ten, že jsem ve Vandamovi nespatřil žádnou nestvůru. Byl t prostě jen blbec, blbec tak běžného typu v této republice, že už nedokáže šokovat či něčím překvapit (nedej bože zhnusit).
Ovšem pokud byl toto Rudišův plán (popsat imbecila = po přečtení necítím nic = uvědomím si, jak moc je špatná společnost a moje morálka, protože nic necítím), pak se mu povedl. Teď mě omluvte, jdu si namazat chleba s paštikou.
Národní třída sleduje příběh Vandama, kluka, který je přesně tak vypatlaný jako jeho přezdívka. Abych to trochu zjednodušil; celých 150 stran pokrývají jeho hluboké úvahy o jilmu, otcích stavitelích a posilování, přičemž sem tam dokonce prohodí i nějakou tu větu, páč se očividně nějakým zázrakem naučil i mluvit.
Problém, který s knihou mám, začíná a končí právě v postavě Vandama. Ten kluk je vděčným hrdinou, protože to rozhodně není ten typ, jehož největším dobrodružstvím by bylo koupení labradora. Jenže jeho charakter, byť nabízí tolik možností jak exhibovat, je prázdnější než se na první pohled zdá. Je jen skořápkou, kterou jeho vlastní nedomrlost a omezenost (natolik čecháčského původu) vyplnila mongoloidními představami o sobě samém jakožto Posledním římanovi. Je to ale ve finále pouze duševní vata, která se točí kolem jeho existence a která ji dodává falešnou hloubku. Falešnou, protože Vandam je ve skutečnosti prvotřídní debílek, který si pro svoje mrzké hodnoty musí najít opodstatnění a omluvu, což činí nejjednodušší možnou cestou, tolik příhodnou blbcům jako je on. Takže tu máme nacionalismus, Hitlera, římany a jilmy, citlivého kluka, který brání bažinu před nájezdníky z centra.
Problém není v tom, že by na to Rudiš vsadil a očekával, že to dodá jeho postavě patřičnou plastičnost. On to podle všeho musel udělat, protože aby byl Vandam přesným vzorem tradičního českého blba, co sedí celý dny v knajpě a sem tam si v neděli z prdele zahajluje, musí mít tuto nebo podobnou základnu. Problém nastává při otázce: a zajímá mě tenhle člověk vůbec?
Já Vandamovi seru na všechny jeho povídačky o minulosti a bažinách. Jsou to kolovrátkové, potižené ideje skomírající trosky, která nenašla žádné místo ve světě – především proto, že si vytvořil svůj vlastní svět. Ale zpět k té otázce. Ten člověk mě nezajímá, byť je psaní o něm v několika momentech svižné a poeticky upřímné, co se týče dialogů. S takovými lidmi jsem vyrostl. My všichni je známe a víme, že tam kde začíná jejich Ahoj vole, tam končí naše lítost vůči nim. Vandamovy odbočky do minulosti, především k jeho otci a k němu, klukovi co plakal na balkoně mě vyloženě iritovaly – iritovaly, protože se mi snažily vnutit pocit, že ten kluk má nějaký to srdce a že si možná zaslouží i nějakou tu lítost, nebo druhý soud.
Zase: vím, že to není Rudišova chyba. Tihle lidé jsou labilní jedinci. Taky si rádi popláčou. Potají, vedle činek. A pak si dají pivko. Kniha by bez toho nebyla úplná, protože Vandam by nebyl úplný.
Nebyl by totiž úplným obrazem klasického českého pepíka/vylízance, který si myslí, že Vandas je Ježíš a že zelená vyřeší úplně všechno. Ok, chápu, ne každej z nás sere mramor, ale zase se ptám: Má mě tenhle kluk kurva zajímat? Proč by měl? Jak mám ocenit vše v knize, její styl, sem tam dobrou myšlenku, když mi je ten člověk u zadku?
Kdybych v průběhu čtení cítil zhnusení a na konci Vandama bytostně nenáviděl, pak bych zřejmě uznal, že se Rudišovi povedlo napsat skvělé dílo. Jenže já nepocítil vůbec nic. Pocit vzrušení po přečtení jsem měl asi takový, jako kdybych hodinu krájel brambory. Prostě konec, hotovo, ať ten kluk jde se psem do parku nebo zdechne, je mi to putna.
Na jednu stranu je to chyba Rudiše, protože mi až moc násilně celou dobu cpe do hlavy, jak moc je ten kluk živý a mrtvý zároveň, což často činí velmi pozérskou a vynucenou hrou s jazykem, kdy napodobuje uvažování titulního blba. Už mi není šestnáct let, abych v těch větách hledal nějaký hlubší moudra. Nejsou tam, stejně jako nejsou ve Vandamovi.
Všichni chodíme do IKEA, vy pankáči.
Nicméně chápu, že v rámci jakési uvěřitelnosti primitivity musel podřídit formu obsahu. Další důvod, proč jsem necítil nic, byl ale daleko horší. A to ten, že jsem ve Vandamovi nespatřil žádnou nestvůru. Byl t prostě jen blbec, blbec tak běžného typu v této republice, že už nedokáže šokovat či něčím překvapit (nedej bože zhnusit).
Ovšem pokud byl toto Rudišův plán (popsat imbecila = po přečtení necítím nic = uvědomím si, jak moc je špatná společnost a moje morálka, protože nic necítím), pak se mu povedl. Teď mě omluvte, jdu si namazat chleba s paštikou.
September 1, 2016
Postmoderní manifest rádoby uvědomělého čecháčka, co je poučen o životě. A je to cajk. Jako trochu míň cajk je to v pasáži se vztahem na jednu noc, tam je to spíše taková divadelní aktovka, ale jinak je to cajk. Hodně cajk je to v hrátkách s češtinou, větnou stavbou, rytmem apod. A úplně nejvíc moc cajk je to v audio verzi, protože lepší „hlasový výkon“ jsem na poli tuzemských audioknih ještě neslyšel. Je to jedna z těch výjimek, kdy hercův přednes povyšuje text o úroveň výše.
March 15, 2024
Velmi ma samu prekvapilo, ako mi Vandama nebolo luto. V urcitej fazy zivota uz musime prestat obvinovat zo zpackaneho zivota ostatnych a postavit sa sebe samemu celom. Ale na zaver... ked spomenul mamu, ma to zlomilo. V tych poslednych vetach....
Ja Rudisove knihy naozaj mozem.
Ja Rudisove knihy naozaj mozem.
June 6, 2016
Bum. Petarda między oczy. Siadasz, dwie godziny, książka skończona. A po drodze wkurw przegranego Czecha, który utknął w przeszłości, na wszystko, na rzeczywistość, na transformację, na kapitalizm, na swoich, na obcych, na kobiety, na mężczyzn i półmężczyzn, na polityków, na kraj i na stereotypy o nim. Czeski humor. Wszyscy przecież kochają czeski humor. Mało do śmiechu, dużo do smutku. Są motywy, które sami znamy stąd: blokowisko, speluna, agresja, brak perspektyw, silny facet, sfrustrowany patriotyzm, bezczynność i rozgoryczenie, z których kiełkuje faszyzm. I takie, które są czeskie: ich historia, ich Aksamitna Rewolucja, ich mentalność, ich stereotyp miękkiego łagodnego pepika, który zawsze jest tak pół na pół. Dobra, szybka lektura, w sam raz jako przeciwwaga po książce, którą czytało się w sumie osiem miesięcy. Zasuwa jak seria z karabinu maszynowego, a tłumaczenie Katarzyny Dudzic-Grabińskiej ma rytm, ma frazę i ma pazur.
April 27, 2014
Vandam je borec, kterého možná někdy potkáte v nějakém pajzlu a který je po třech pivech naštvaný na celý svět a je to ochotný vyprávět komukoliv, kdo mu připálí další cígo. Normálně bych ho přehlédla, ale ve formě audioknihy byl dost cajk.
Do ticha, které občas ruší zapraskání tabáku a vyfukovaný dým, vám svůj příběh vypráví Vandam v podání vynikajícího Hynka Čermáka. Právě on vcelku zdlouhavý a trochu nudný příběh pozvedává úplně na jinou úroveň. Najednou to není jen knížka plná prázdných žvástů, není to ani monotónně namluvené audio, kde skoro slyšíte obracení stránek, je to jako sedět v zakouřené hospodě u politého stolu a poslouchat stále se opakující pravdy místního štamgasta.
A Vandam těch pravd má na rozdávání víc než dost. Byl to totiž on, kdo na Národní třídě dal tenkrát první ránu (alespoň podle něj). Je to jeho zásadní přínos demokracii, spravedlnosti a slušnosti. A tak může být sám sobě hrdinou a plivat na ten bordel, co tu po revoluci politici natropili, má na to prostě právo. Primitivní problémy vychlastaného chlapa tak občas protkne i nějaká ta hlubší myšlenka.
Podobnou chválu jako Hynkovi Čermákovi však nemohu přiznat Kristýně Frejové, která propůjčila svůj hlas servírce ze Severky. Ačkoliv herečka věkově svému knižnímu protějšku odpovídá, hlas i podání má až příliš mladé, nevinné, plytké a tak nějak bez chrapotu zkušeností. Zvukově tak audioknihu táhne hlavně představitel hlavní role. Jeho interpretace neruší a za slovy tak jasně vidíte rozložitou Vandamovu postavu a dokonce tušíte i ty jemné změny ve výrazu tváře.
Knihu Jaroslava Rudiše jsem dopředu nečetla, udělali to za mě jiní a názory se různí. Zatímco Tereza Pecková na blogu Neoluxoru pěla chválu, náš Lukáš dal stěží 40 %. A já jsem možná někde uprostřed. To ale právě díky audioknize, která z holého textu prakticky o ničem vykřesala atmosféru, ve které se můžete do sytosti vyválet. Atmosféru, která vás nejdřív naladí přívětivým stylem prostých existencí, postupně graduje k agresivitě až nakonec skončí u trosky choulící se v koutě. Všechny tyto polohy si spolu s Vandamem prožijete... pokud ho budete poslouchat.
Do ticha, které občas ruší zapraskání tabáku a vyfukovaný dým, vám svůj příběh vypráví Vandam v podání vynikajícího Hynka Čermáka. Právě on vcelku zdlouhavý a trochu nudný příběh pozvedává úplně na jinou úroveň. Najednou to není jen knížka plná prázdných žvástů, není to ani monotónně namluvené audio, kde skoro slyšíte obracení stránek, je to jako sedět v zakouřené hospodě u politého stolu a poslouchat stále se opakující pravdy místního štamgasta.
A Vandam těch pravd má na rozdávání víc než dost. Byl to totiž on, kdo na Národní třídě dal tenkrát první ránu (alespoň podle něj). Je to jeho zásadní přínos demokracii, spravedlnosti a slušnosti. A tak může být sám sobě hrdinou a plivat na ten bordel, co tu po revoluci politici natropili, má na to prostě právo. Primitivní problémy vychlastaného chlapa tak občas protkne i nějaká ta hlubší myšlenka.
Podobnou chválu jako Hynkovi Čermákovi však nemohu přiznat Kristýně Frejové, která propůjčila svůj hlas servírce ze Severky. Ačkoliv herečka věkově svému knižnímu protějšku odpovídá, hlas i podání má až příliš mladé, nevinné, plytké a tak nějak bez chrapotu zkušeností. Zvukově tak audioknihu táhne hlavně představitel hlavní role. Jeho interpretace neruší a za slovy tak jasně vidíte rozložitou Vandamovu postavu a dokonce tušíte i ty jemné změny ve výrazu tváře.
Knihu Jaroslava Rudiše jsem dopředu nečetla, udělali to za mě jiní a názory se různí. Zatímco Tereza Pecková na blogu Neoluxoru pěla chválu, náš Lukáš dal stěží 40 %. A já jsem možná někde uprostřed. To ale právě díky audioknize, která z holého textu prakticky o ničem vykřesala atmosféru, ve které se můžete do sytosti vyválet. Atmosféru, která vás nejdřív naladí přívětivým stylem prostých existencí, postupně graduje k agresivitě až nakonec skončí u trosky choulící se v koutě. Všechny tyto polohy si spolu s Vandamem prožijete... pokud ho budete poslouchat.
June 16, 2013
Vynikající novela o Vandamovi — posledním Římanovi, kterýmu zachrání život Adolf Hitler.
Jeho život je dost cajk, cajk, cajk!!!
Jeho je život je taky pěkně na píču.
Knihu Národní třída přečtete za 2-3 hodinky na jeden nádech, tohle Jaroslav Rudiš umí dokonale.
Vandam Vás veme, zmačká, poučí o životě a vyhodí do koše. Po přečtení budete sedět s oteřenou pusou — je to síla a je to cajk, cajk, cajk!
Jeho život je dost cajk, cajk, cajk!!!
Jeho je život je taky pěkně na píču.
Knihu Národní třída přečtete za 2-3 hodinky na jeden nádech, tohle Jaroslav Rudiš umí dokonale.
Vandam Vás veme, zmačká, poučí o životě a vyhodí do koše. Po přečtení budete sedět s oteřenou pusou — je to síla a je to cajk, cajk, cajk!
May 6, 2016
„Aleja Narodowa” to książka dynamiczna, brutalna, po której czytelnik czuje się jak po biegu z przeszkodami. Na szczęście sprinterskim, ledwie 160-stronicowym. Taki jednorazowy strzał, na raz, do refleksji. Szybkiej, ale konkretnej. Rudiš w swojej najnowszej książce nie szczędzi nikogo, a jego bohater, skupiający w sobie fobie, obawy, nadzieje, uprzedzenia i rozerwanie narodowe Czechów, po trupach dąży do celu. Tylko pozostaje pytanie. Jakiego?
April 1, 2025
Robię akurat powtórkę z Rudiša i to szczególnie udane opowiadanie. Momentami przegadane, ale słucha się tego chłopa, cierpi z nim i ma wyrzuty, że czemu cierpię z takim podłym facetem. Jest tu jak w soczewce skupiona bezradność, pragnienie wielkości, kompleksy i niskość. Zrobiło wrażenie za pierwszym razem, robi też za drugim.
November 21, 2013
Blbost (původně mě napadala jiná slova, která se sem moc nehodí), ale dobře zpracovaná.
July 26, 2013
Zpráva o český povaze, silnej příběh, zajímavá poetika.
October 3, 2024
Jaroslav Rudiš beschreibt (größtenteils aus Ich-Perspektive) die Geschichte von Vandam, einem Schläger und Säufer, der sich für den Auslöser der Samtenen Revolution und letzten Römer hält. Dieser sitzt am liebsten mit seinen Jungs in der Severka, der Stammkneipe in der Prager Nordstadt. Kommen ungebetene Gäste, erteilt Vandam ihnen eine Lektion, zeigt ihnen wie das Leben läuft. Kurz zusammengefasst ist das Buch Vandams persönliche Ode an die Gewalt. Rudiš richtet damit den Blick auf diejenigen, die nicht vom Systemwechsel hin zur Demokratie profitierten bzw. auf der Strecke blieben. Ich verstehe sein Ansinnen, der Roman hat bei mir jedoch keinen Eindruck hinterlassen.
June 29, 2016
„Nationalstrasse“ ist die Geschichte eines realen (Anti-)Helden. Rudiš` 192-seitige Erzählung ist geprägt von Gewalt, Alkohol und sozialen Problemen. Vadams Bericht zeugt von einem bewegten Leben: Gescheiterte Existenzen, unerfüllte Träume nach der politischen Wende, außeinander gebrochene Familien und eine gewalttätige Polizeimacht bestimmen die Handlung. In dem Roman bestärkt Vandam, der selber als Polizist durch den ersten Schlag die Revolution 1989 auslöste, seinen Sohn darin, immer an die Stärke der Faust zu glauben, denn „der Krieg ist immer und überall, auch in Zeiten des Friedens“. Es ist ein Appell gegen die Vernunft und gegen die Zurückhaltung. Hinter jeder Ecke lauert der Feind, den man niederstrecken und verprügeln muss, damit das Blut fließt, das wie „süß-salzige Marmelade“ schmeckt.
Rudiš` Roman ist schnell gelesen. Die Figuren werden durch ihre simple Darstellung zu Stereotypen. Auch Hauptfigur Vandam ist ein Protagonist, den man sich, trotz mangelnder Beschreibung, bildhaft vorstellen kann. Er sei kein Nazi, sondern ein Römer im modernen Europa, behauptet er, dennoch sitzt er gedanklich in fleckigem Unterhemd mit hellgrüner Bomberjacke vor mir, eine Zigarette im Mund, die Bierdose in den tätowierten Händen und mit rasierter Glatze – das Klischeebild eines alternden rechten Schlägers, das vielleicht gerade deshalb so unangenehm real erscheint. Auch die Plattenbau-Umgebung zwischen Wald und Stadt am Rande Prags ist ein düsterer Schauplatz, den es wohl in jeder Großstadt gibt. Hier trifft man sich in der Kneipe um die Ecke, wo man den Feierabend verbringt.
Fazit: Vandams Fall vom Polizisten zum alkoholabhängigen Lackierer wird auf den wenigen Seiten sehr lebendig dargestellt. Er ist ein Wendeverlierer – als einstigen Auslöser der Revolution trifft ihn der Absturz besonders hart. Rudiš skizziert in „Nationalstrasse“ ein tristes Leben am Rande der Gesellschaft. Von der großen Euphoriewelle 1989 haben die tschechischen Protagonisten nichts mehr. Sie alle waren dabei und setzten sich für die Freiheit ein, sie alle haben eine ganz persönliche Wendegeschichte zu erzählen, doch jetzt ist nichts mehr von der Umbruchsstimmung übrig. „Nationalstrasse“ ist nicht unbedingt ein Roman, der Spaß macht, er zeigt jedoch sehr anschaulich die Trostlosigkeit , die das Leben von Vandam und seiner Umgebung prägt. Ich gebe ihm 3 von 5 Sternen.
Rudiš` Roman ist schnell gelesen. Die Figuren werden durch ihre simple Darstellung zu Stereotypen. Auch Hauptfigur Vandam ist ein Protagonist, den man sich, trotz mangelnder Beschreibung, bildhaft vorstellen kann. Er sei kein Nazi, sondern ein Römer im modernen Europa, behauptet er, dennoch sitzt er gedanklich in fleckigem Unterhemd mit hellgrüner Bomberjacke vor mir, eine Zigarette im Mund, die Bierdose in den tätowierten Händen und mit rasierter Glatze – das Klischeebild eines alternden rechten Schlägers, das vielleicht gerade deshalb so unangenehm real erscheint. Auch die Plattenbau-Umgebung zwischen Wald und Stadt am Rande Prags ist ein düsterer Schauplatz, den es wohl in jeder Großstadt gibt. Hier trifft man sich in der Kneipe um die Ecke, wo man den Feierabend verbringt.
Fazit: Vandams Fall vom Polizisten zum alkoholabhängigen Lackierer wird auf den wenigen Seiten sehr lebendig dargestellt. Er ist ein Wendeverlierer – als einstigen Auslöser der Revolution trifft ihn der Absturz besonders hart. Rudiš skizziert in „Nationalstrasse“ ein tristes Leben am Rande der Gesellschaft. Von der großen Euphoriewelle 1989 haben die tschechischen Protagonisten nichts mehr. Sie alle waren dabei und setzten sich für die Freiheit ein, sie alle haben eine ganz persönliche Wendegeschichte zu erzählen, doch jetzt ist nichts mehr von der Umbruchsstimmung übrig. „Nationalstrasse“ ist nicht unbedingt ein Roman, der Spaß macht, er zeigt jedoch sehr anschaulich die Trostlosigkeit , die das Leben von Vandam und seiner Umgebung prägt. Ich gebe ihm 3 von 5 Sternen.
June 22, 2013
Ak by som toto prečítala na jeden dych, tak by som si asi rovno išla sadnúť pod jilm a vykašľala sa na všetky pravdoláskovén dobré snahy.
Bolo teplo v autobuse, ktorý hodinu meškal a plánovane mal ísť 4 a pol hodiny domov. Stiesnené nohy a tlačiaci sa ľudia nastupujúci zadnými dvermi.
Vandam nie je vandal a na Národnej triede boli v 1989 všetci, aj tí, ktorí vtedy ešte neboli. A ako píše už roky Eriksen, nikdy nie je neskoro si vymyslieť vlastnú hrdinskú minulosť.
Nemyslím, že som pochopila ľudí, ktorí opakujú, že naozaj nie sú náckovia, len nemajú radi tých (celý zoznam), keď robia bordel. Ale bolo to ako použitie psychickej sondy v Nadaci, náhľad na nejaké impulzy a nervové vzruchy nejakého z možných existujúcich ľudí.
Jedného v takých, ktorí bordel v sebe vyrovnávajú klikmi, sedmi-ľahmi a ľavými hákmi. Ontologickú istotu im zabezpečujú železné zákony akcie a reakcie - ľavý hák - krv, rozdrvený nos - chuť sladkoslanej marmelády, dones žene kytku - odpustí ti, kúp jej šaty - zostane.
Dočítala som skoro ráno vonku v záhrade, lebo sa nedalo spať.
Bolo teplo v autobuse, ktorý hodinu meškal a plánovane mal ísť 4 a pol hodiny domov. Stiesnené nohy a tlačiaci sa ľudia nastupujúci zadnými dvermi.
Vandam nie je vandal a na Národnej triede boli v 1989 všetci, aj tí, ktorí vtedy ešte neboli. A ako píše už roky Eriksen, nikdy nie je neskoro si vymyslieť vlastnú hrdinskú minulosť.
Nemyslím, že som pochopila ľudí, ktorí opakujú, že naozaj nie sú náckovia, len nemajú radi tých (celý zoznam), keď robia bordel. Ale bolo to ako použitie psychickej sondy v Nadaci, náhľad na nejaké impulzy a nervové vzruchy nejakého z možných existujúcich ľudí.
Jedného v takých, ktorí bordel v sebe vyrovnávajú klikmi, sedmi-ľahmi a ľavými hákmi. Ontologickú istotu im zabezpečujú železné zákony akcie a reakcie - ľavý hák - krv, rozdrvený nos - chuť sladkoslanej marmelády, dones žene kytku - odpustí ti, kúp jej šaty - zostane.
Dočítala som skoro ráno vonku v záhrade, lebo sa nedalo spať.
August 26, 2019
Vůbec nechápu, proč bych toto měl číst (resp. poslouchat), co se autor snaží říct, proč "velebí" zrovna tuto postavu a jakou má mít kniha pointu. Přijde mi, že pro pochopení a/nebo užívání si textu bych musel být minimálně z jiné věkové kategorie a/nebo společenské vrstvy. Toto nejen že jde úplně mimo mě, ale hlava proti podobnému pojetí života cíleně bojuje a některé části knihy ve mně vyvolávaly nehezké pocity. A nezachraňuje to rozhodně ani závěr. Proč? Je to "oslava" agresivní neúspěšné podprůměrnosti, nebo nějak podivně skrytá alegorie opakovaně zmiňované oním rváčem pokřivené pravdy a lásky prosazované levačkou i pravačkou? Nerozumím...
PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka, který jediný z této knihy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.
PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka, který jediný z této knihy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.
October 18, 2016
Túto knihu som si veľmi užila. Nenudila som sa ani pri jednej vete. Štyridsaťročného nácka z Prahy, ktorý nechce, aby ho niekto volal nácek a ktorý má pocit, že je vládcom svojej mestskej štvrte (a krčmy), som si vedela vďaka autorovi veľmi živo predstaviť.
Skvelá sonda do iného sveta, keď už sa dnes zatvárame do tých bublín a kaviarní.
"Levej hák.
Pravej hák.
Cajk.
Levá ruka je srdce a láska.
Cajk.
Pravá ruka je síla a pravda.
Na to mysli.
Stará dobrá ruční práce.
A pak zase cejtíš jak si dal pravačkou dějiny světa do pohybu. Jak to seš ty, kto je rozhejbal. Cejtíš, jakou máš moc. Cejtíš tu energii, co se šíří dál a dál a nic ji nemůže zastavit.
A pak už sa jen díváš, jak ten borec de k zemi jak ty dva baráky v New Yorku."
Skvelá sonda do iného sveta, keď už sa dnes zatvárame do tých bublín a kaviarní.
"Levej hák.
Pravej hák.
Cajk.
Levá ruka je srdce a láska.
Cajk.
Pravá ruka je síla a pravda.
Na to mysli.
Stará dobrá ruční práce.
A pak zase cejtíš jak si dal pravačkou dějiny světa do pohybu. Jak to seš ty, kto je rozhejbal. Cejtíš, jakou máš moc. Cejtíš tu energii, co se šíří dál a dál a nic ji nemůže zastavit.
A pak už sa jen díváš, jak ten borec de k zemi jak ty dva baráky v New Yorku."
June 16, 2013
Nejdřív jsem brblala - málo stránek, velké písmo, snad každá věta začíná na novém řádku, to mě trochu štvalo.
Ale pak to bylo úplně jedno.
Většinou jsem po dočtení knížky nabitá emocemi a užívám si takový ten "dojezd", který během pár minut/hodin postupně vyprchá. Tady je to naopak. Každou chvíli si na něco vzpomenu, něco mi docvakne a jen si říkám, jak ho to sakra napadlo?
Dám si Vandama ještě jednou a uvidím, jaký bude mít dojezd potom :-)
Ale pak to bylo úplně jedno.
Většinou jsem po dočtení knížky nabitá emocemi a užívám si takový ten "dojezd", který během pár minut/hodin postupně vyprchá. Tady je to naopak. Každou chvíli si na něco vzpomenu, něco mi docvakne a jen si říkám, jak ho to sakra napadlo?
Dám si Vandama ještě jednou a uvidím, jaký bude mít dojezd potom :-)
June 12, 2017
Doskonała opowieść o najnowszej historii Czech. Krótka, mięsista, z twistem i bez happy endu. Coraz bardziej doceniam czeską literaturę. Polecam, tym bardziej, że jest króciutko, więc nie zdąży znużyć. Swoją drogą - wątek transformacji pojawia się bardzo często w czeskiej literaturze. Chyba częściej, niż w polskiej. Ciekawe dlaczego...
June 16, 2017
Nie taka zła książka, jednak nie mój klimat. Niby z dystansem, z przymrużeniem oka, z ironią i nutą goryczy, ale czytać o nazistowskim maczo i jego przesłaniu dla syna i świata jakoś mi się czytać nie chce. Gdyby powieść nie była krótka, to nie wiem, czy bym skończyła.
Plus za tłumaczenie, naprawdę niezła robota.
Plus za tłumaczenie, naprawdę niezła robota.
June 21, 2013
NADŠENÍ... PROSTĚ DOBRÉ. Jediný důvod proč nedám 5 z 5 je, rozsah a slabá pointa. Velmi dobře rozehrál hlavní postavu. Pouze hlavní postavu a pouze necelých 150 stran s fontem písma a odstavci jak když jsem psal seminárky apod. Ale fakt mě to bavilo od A do Z.
July 7, 2013
Z Rudišovy Národní třídy mám v hlavě bitvu jak u Stalingradu. Těžko to lze milovat, ale nadrobno nasekané myšlenky v krátkých a úsečných větách se zaseknou do hlavy, jak šrapnely z právě vybuchujícího granátu.
March 11, 2023
nie zachwyciła mnie, ale bardzo doceniam formę i zakończenie
jest w tym chaosie coś interesującego
jest w tym chaosie coś interesującego
May 14, 2021
Rudiš mě baví. Četla jsem jeho Český ráj, a právě Národní třídu a ráda po jeho dalších knihách sáhnu v momentě, kdy chci takovou tu oddechovku, která ale zdaleka není blbá. Jeho příběhy jsou docela banální, hlavní hrdinové poměrně archetypální mužští, a tak předpokládám, že je to hlavně stylistika, pro níž si ho jako autora nesmírně váž��m. Národní třída je v podstatě Vandamův monolog směřovaný k jeho synovi, z něhož chce vychovat stejného bojovníka, jakým je on sám. Jediný dialog vede se servírkou Lucií. Příběh i přesto působí velmi dynamicky, autor používá pro něj tolik typické krátké, úsečné věty a repetitivní slova a slovní spojení (cajk, poučit o životě). Vandam je postava tragikomická, stereotypní, a přesto nesmírně plastická. Každý jistě takového Vandama ve svém okolí má. Pointa příběhu je poměrně překvapivá, kam ale vede samotný závěr, je čtenáři víceméně jasné. Národní třídu jsem poslouchala v audiopodobě. Vandama nadaboval Hynek Čermák a panebože, dovedete si vůbec představit větší trefu do černého? Velmi se hodí i k jeho filmovému obrazu. Dialog s Luckou (Kristýnou Frejovou) je velmi dynamický a oba narátoři předvádí svůj um naplno. Audioknihu tedy v tomto případě rozhodně doporučuji, myslím, že příběhu dodává další rozměr.
December 11, 2019
Een boek dat ik in principe in een keer uit had kunnen lezen. Niet alleen omdat het een kort verhaal is, maar ook vanwege de enorme vaart en ritme van de schrijfstijl en de spanning in het boek.
Heerlijk hoe een aantal Tsjechen die ik tot nu toe gelezen heb schijt hebben aan perspectief en andere regels qua opbouw en alles ten dienste stellen aan het verhaal.
October 27, 2023
ja se u toho nekolikrat smala skoro nahlas
June 22, 2016
Monolog siłą rzeczy bo też o sile i przemocy toczy się sprawa między ojcem a synem, synem wiecznie uciszanym, by jego odpowiedzi nie burzyły konsekwentnie konstruowanego świata kapitalizmu i testosteronu. Środkowoeuropejski macho, zwany Vandamem, nie wstydzi się, że czyta o historii i wielkich dowódcach. Jak mantrę powtarza, że jego korzenie tkwią w odległej przeszłości, w każdym starciu cywilizacji od Lasu Teutoburskiego po WTC. I jakby od niechcenia zaznacza, że te fundamenty to grząskie bagno... bo i sam mit założycielski jego gatunku "całofacetów" opiera się na porażce Rzymian odniesionej nad Germanami. Vandam przedstawia jednak nowy etos wojownika - nie tyle bezstronnego co "wielostronnego". Nie Achillesa wysławia, a "obrotnego" Odyseusza. W jego historiozofii nie ma przegranych ani wygranych, bo każdy wojownik bierze stronę, która mu w danej chwili na rękę - raz się jest zwycięskim Germanem, innym razem pogardzanym gliniarzem dawnego systemu. Grunt to się odnaleźć w nowych warunkach i snuć mitologię własnego początku. Bo też o opowiadaniu jest cała ta krótka przypowieść Rudisa. Wszystkie historie snują się równolegle, zazębiają i zataczają koła... czasami zdążając ku ślepym zaułkom lub fałszywym zakończeniom. I jak refren narrator wyśpiewuje kolejne odnogi swojego monologu - "Ale to już inna historia". A każda historia to historia wojny - tej między państwami, sąsiadami, płciami, ideami i wreszcie - własnymi myślami.
Ciekawie wychodzi porównanie czeskiego (prawie) naziolskiego Vandama z jego polskimi odpowiednikami, ufundowanymi przecież przez podobny system polityczny i problemy społeczne. Nacjonalizm bohatera jest (sic!) euorentuzjastyczny, inkluzywny, a nawet do jakiegoś stopnia tolerancyjny (póki dana mniejszość "nie robi syfu"). Tworzy się poprzez afirmację i akceptację pewnych domniemanych cech narodowych, a nie na zasadzie kontrastu "do innych". Nawet po wyeliminowaniu elementów czeskiego humoru (typowego dla Autora), postać Vandama budzi dużo (zdystansowanej) sympatii. Ciekawe, jak taki temat można rozwinąć w nadwiślańskim kraju. I kto pochyliłby się z empatią nad polskim Chuckiemnorrisem.
Rytmiczny język. Muzykalny i mięsisty. Swojski, a jednak czeski (brawa dla tłumaczki).
Ciekawie wychodzi porównanie czeskiego (prawie) naziolskiego Vandama z jego polskimi odpowiednikami, ufundowanymi przecież przez podobny system polityczny i problemy społeczne. Nacjonalizm bohatera jest (sic!) euorentuzjastyczny, inkluzywny, a nawet do jakiegoś stopnia tolerancyjny (póki dana mniejszość "nie robi syfu"). Tworzy się poprzez afirmację i akceptację pewnych domniemanych cech narodowych, a nie na zasadzie kontrastu "do innych". Nawet po wyeliminowaniu elementów czeskiego humoru (typowego dla Autora), postać Vandama budzi dużo (zdystansowanej) sympatii. Ciekawe, jak taki temat można rozwinąć w nadwiślańskim kraju. I kto pochyliłby się z empatią nad polskim Chuckiemnorrisem.
Rytmiczny język. Muzykalny i mięsisty. Swojski, a jednak czeski (brawa dla tłumaczki).
October 6, 2019
V půlce to ještě bylo na víc, ale nakonec jsem si nevěděla rady - totiž převážil pocit, že tohle je vlhkej sen liberální generace, českých mileniálů, hipsterů. Pitvat se v obrázku "jednoduchého chlapa", co vidí svět "jednoduše".
Každopádně napsané je to dobře. Jazyk, postava a děj se navzájem propojují, podporují a celé je to kompaktní. Rudiše jsem četla poprvé a hned se mi zdá jako skvělý autor.
Myslím, že kniha by byla ideální na střední školy pro literární diskuze. Důvody popíšu v dalších odstavcích. Hic sunt spoilery.
Každopádně napsané je to dobře. Jazyk, postava a děj se navzájem propojují, podporují a celé je to kompaktní. Rudiše jsem četla poprvé a hned se mi zdá jako skvělý autor.
Myslím, že kniha by byla ideální na střední školy pro literární diskuze. Důvody popíšu v dalších odstavcích. Hic sunt spoilery.
December 25, 2019
Książkę przesłuchałem w formie audiobooka. Normalnie dałbym 8 gwiazdek. Daję 10 ze względu na świetne wykonanie lektorskie. Hynek Cermak, aktor, którego dobrze znam z filmu "Niewinność" wykonuje kawał dobrej roboty. Asystuje mu w równie świetny sposób aktorka Krystyna Frejova, którą znam z serialu HBO "Terapie", polskiego odpowiednika HBO "Bez Tajemnic". Ale to już jest inna historia…. Te słowa -- to już jest inna historia -- padają dość często w tej książce. Świadczą o tym, że w książce poruszanych jest mnóstwo wątków, wiele dygresji. Mnie to osobiście bardzo odpowiada. Komuś kto nie lubi dygresji, ta książka może się nie podobać.
Po przesłuchaniu kilku minut tego audiobooka od razu przyszło mi do głowy, że ta książka to odpowiednik polskiej książki "Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną". Doroty Masłowskiej. W "Aleji Narodowej" jest sporo slangu, sporo dygresji, sporo skakania z tematu na temat. Dosłownie tak jak u Masłowskiej.
Oprócz Masłowskiej ta książka przypomina mi także film "Trainspotting".
"Choose life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television, Choose washing machines, cars, compact disc players, and electrical tin can openers. Choose good health, low cholesterol and dental insurance. Choose fixed-interest mortgage repayments. Choose a starter home...." Tego rodzaju cytaty pojawiają się w książce, tak jakby Rudis dokonywał plagiatu dialogów filmu "Trainspotting". Angole jednak mają sporo wspólnego z Czechami. Bo oni głosują za "Brexitem" a Czesi dziś na czele ze swoim prrezydentem też najchętniej wyszli by z Unii Europejskiej. Czesi to dziwny naród. Z jednej strony, dość pokojowy nastawiony do świata, bo jedyna wojna jaką potrafią sobie wyobrazić, to Stalingrad w ich żołądku po zjedzeniue knedla, czerwonej kapusty i kawałka mięsa zapitego obficie piwem. Z drugiej strony, znajdują się w gotowości bojowej, gdyż mocno wieżą że kolejna wojna jest tylko kwestią czasu.
No tak, co możesz jeszcze robić jako porządny, czterziestoletni obywatel Czeskiej Republiki, Unii Europejskiej? A więc, możesz pracować, założyć własny biznes siłownie, możesz płacić podatki, spłacać hipotekę, brać udział w wyborach a jak nie jesteś zadowolony z polityków to najwyżej możesz sie na polityków wysrać. Tak ty "vole", nic wiecej nie możesz zrobić. A jak twierdzisz ze system w którym żyjesz nie jest dobry, to od razu jesteś posądzany o to ze jesteś komunistą albo nackiem. Ale co tam. Bądź gotowy do wojny! A co z Cyganami, uchodźcami, i innymi "obcymi" -- dopóki według ciebie nie robią burdelu to są OK.
Ta książka to nic innego jak podsumowanie życia przeciętnego gogusia czeskiego, urodzonego w latach siedemdziesiątych, stawiającego pierwsze kroki życiowe jeszcze za reżimu komunistycznego, a następnie próbującego odnależć się w rzeczywistości wolnej demokracji. Ta książka to próba podsumowania tego czym była "Aksamitna Rewolucja" w listopadzie 1989 roku. Ta ksiązka opisuje życie czterdziestolatka próbującego wiązać koniec z końcem we współczesnym świecie zjednoczonej europy XXI wieku.
Teraz trochę na temat tytułu książki. Bo to ważne w kontekście całości treści. To czym dla Polski jest Stocznia Gdansk tym dla Czecha jest "Narodni Strida" w Pradze (Aleja Narodowa). Tam w 1989 wyszli na ulice Czesi, dokonali aksamitnej rewolucji, obalili tak komunizm. Na Aleji Narodowej demonstrowało kilaset tysięcy Czechów. Te tłumy obaliły komunizm. Tam przemawiał do tłumu z balkonu Havel.Tak z balkonu Dubczek obejmował tłum. Tam kordony uzbrojonej po zęby służby bezpieczeństwa pacyfikowały demonstrantów, pałowały, nawet do śmierći. Na "Aleji Narodowej ten tłum kilkuset tysięcy demonstrantów śpiewał amerykańską pieśń o wolności w czeskiej wersji "We shall ovecome".
Dziś kiedy czterdziestolatkowie sie w Czechach spotykają to jedno z pierwszych pytań ktore sobie zadają to: "czy ty tez byłaś, byłeś na Hlavnej Tridie w listopadzie 89 roku?" Stwierdzić ze sie tam nie było to wielkie faux pas.
I tak, nasz bohater -- popadł w tarapaty. Pobił swoją ukochanką Lucke jak ta zwątpiła ze on nie był na Aleji Narodowej.
Ale on był, tylko chyba nie po tej stronie barykady co trzeba.
Ale co tam, czy to na znaczenie? Ważne ze była rewolucja. Co tam, że było pałowanie, że brat brata pałował. Ważne ze była rewolucja, ze upadł stary system i rozpoczęło sie cos nowego.
"Rób pompki, biegaj po schodach aż na samą górę, jak sie zmęczysz to zbiengij w dół i znowu wbiegał aż na samą górę. Czytaj, powinieneś byc mądry, ale czytaj o wojnach, o bitwach, bo pokój to tylko krótsza lub dłuższa przerwa pomiędzy wojnami. Bądź zawsze gotowy na wojnę."
Zanim nasz bohater znalazł się na "Aleji Narodowej" w 1989 to oglądał kopiowane kasety wideo z amatorskim dubbingiem z filmami z Van Damme. Jego ulubiony film to "Krwawy Sport". A ulubiony cytat to: "Konzentration Junge, Konzentration". "Skup się chłpcze, skup." W latach 80tych w Czechosłowacji krążyły na kasetach wideo sprowadzone z Niemiec filmy z Van Damme. Stąd nasz bohater nałykał się i niemieckiej kultury i holywoodzkiej zabijaczki. Sam o sobie zręsztą mówi - jestem Van Damme.
Ale czy Van Damme to zbawiciel, bohater napakowanego Czecha, patrioty?
"Adolf Hitler mnie uratował", tak mówi sobie bohater, rozmyśla w ten sposób o swojej rodzinnej historii. Mówi to z dumą. I jak sie pojawiają tarapaty, to chce aby Adolf Hitler go znowu uratował, tu, teraz, w XXI wieku, w Europie Środkowej. W momencie zwątpienia, cóż innego jak rzymskie pozdrowienie i wołanie "Sieg Heil" może dodać otuchy i siły do przetrwania naszemu bohaterowi. Czy Adolf pomoże? Aby znaleźć odpowiedz na to pytanie warto przeczytać tą książkę do samego końca.
Ta książka w alegoryczny sposób pokazuje jak mocno nazizm jest jeszcze zakorzeniony w przeciętnym obywatelu Centralnej Europy , obywatelu Unii Europejskiej.
Można wierzyć w slogan "Nigdy Więcej Wojny" lub można też wierzyć w slogan "Pokój to tylko krótka przerwa pomiędzy wojnami". Lepiej, żeby każdy z nas się zastanowił, w które motto wierzy......i chyba o tym pisze Rudis w swojej książce.
Po przesłuchaniu kilku minut tego audiobooka od razu przyszło mi do głowy, że ta książka to odpowiednik polskiej książki "Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną". Doroty Masłowskiej. W "Aleji Narodowej" jest sporo slangu, sporo dygresji, sporo skakania z tematu na temat. Dosłownie tak jak u Masłowskiej.
Oprócz Masłowskiej ta książka przypomina mi także film "Trainspotting".
"Choose life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television, Choose washing machines, cars, compact disc players, and electrical tin can openers. Choose good health, low cholesterol and dental insurance. Choose fixed-interest mortgage repayments. Choose a starter home...." Tego rodzaju cytaty pojawiają się w książce, tak jakby Rudis dokonywał plagiatu dialogów filmu "Trainspotting". Angole jednak mają sporo wspólnego z Czechami. Bo oni głosują za "Brexitem" a Czesi dziś na czele ze swoim prrezydentem też najchętniej wyszli by z Unii Europejskiej. Czesi to dziwny naród. Z jednej strony, dość pokojowy nastawiony do świata, bo jedyna wojna jaką potrafią sobie wyobrazić, to Stalingrad w ich żołądku po zjedzeniue knedla, czerwonej kapusty i kawałka mięsa zapitego obficie piwem. Z drugiej strony, znajdują się w gotowości bojowej, gdyż mocno wieżą że kolejna wojna jest tylko kwestią czasu.
No tak, co możesz jeszcze robić jako porządny, czterziestoletni obywatel Czeskiej Republiki, Unii Europejskiej? A więc, możesz pracować, założyć własny biznes siłownie, możesz płacić podatki, spłacać hipotekę, brać udział w wyborach a jak nie jesteś zadowolony z polityków to najwyżej możesz sie na polityków wysrać. Tak ty "vole", nic wiecej nie możesz zrobić. A jak twierdzisz ze system w którym żyjesz nie jest dobry, to od razu jesteś posądzany o to ze jesteś komunistą albo nackiem. Ale co tam. Bądź gotowy do wojny! A co z Cyganami, uchodźcami, i innymi "obcymi" -- dopóki według ciebie nie robią burdelu to są OK.
Ta książka to nic innego jak podsumowanie życia przeciętnego gogusia czeskiego, urodzonego w latach siedemdziesiątych, stawiającego pierwsze kroki życiowe jeszcze za reżimu komunistycznego, a następnie próbującego odnależć się w rzeczywistości wolnej demokracji. Ta książka to próba podsumowania tego czym była "Aksamitna Rewolucja" w listopadzie 1989 roku. Ta ksiązka opisuje życie czterdziestolatka próbującego wiązać koniec z końcem we współczesnym świecie zjednoczonej europy XXI wieku.
Teraz trochę na temat tytułu książki. Bo to ważne w kontekście całości treści. To czym dla Polski jest Stocznia Gdansk tym dla Czecha jest "Narodni Strida" w Pradze (Aleja Narodowa). Tam w 1989 wyszli na ulice Czesi, dokonali aksamitnej rewolucji, obalili tak komunizm. Na Aleji Narodowej demonstrowało kilaset tysięcy Czechów. Te tłumy obaliły komunizm. Tam przemawiał do tłumu z balkonu Havel.Tak z balkonu Dubczek obejmował tłum. Tam kordony uzbrojonej po zęby służby bezpieczeństwa pacyfikowały demonstrantów, pałowały, nawet do śmierći. Na "Aleji Narodowej ten tłum kilkuset tysięcy demonstrantów śpiewał amerykańską pieśń o wolności w czeskiej wersji "We shall ovecome".
Dziś kiedy czterdziestolatkowie sie w Czechach spotykają to jedno z pierwszych pytań ktore sobie zadają to: "czy ty tez byłaś, byłeś na Hlavnej Tridie w listopadzie 89 roku?" Stwierdzić ze sie tam nie było to wielkie faux pas.
I tak, nasz bohater -- popadł w tarapaty. Pobił swoją ukochanką Lucke jak ta zwątpiła ze on nie był na Aleji Narodowej.
Ale on był, tylko chyba nie po tej stronie barykady co trzeba.
Ale co tam, czy to na znaczenie? Ważne ze była rewolucja. Co tam, że było pałowanie, że brat brata pałował. Ważne ze była rewolucja, ze upadł stary system i rozpoczęło sie cos nowego.
"Rób pompki, biegaj po schodach aż na samą górę, jak sie zmęczysz to zbiengij w dół i znowu wbiegał aż na samą górę. Czytaj, powinieneś byc mądry, ale czytaj o wojnach, o bitwach, bo pokój to tylko krótsza lub dłuższa przerwa pomiędzy wojnami. Bądź zawsze gotowy na wojnę."
Zanim nasz bohater znalazł się na "Aleji Narodowej" w 1989 to oglądał kopiowane kasety wideo z amatorskim dubbingiem z filmami z Van Damme. Jego ulubiony film to "Krwawy Sport". A ulubiony cytat to: "Konzentration Junge, Konzentration". "Skup się chłpcze, skup." W latach 80tych w Czechosłowacji krążyły na kasetach wideo sprowadzone z Niemiec filmy z Van Damme. Stąd nasz bohater nałykał się i niemieckiej kultury i holywoodzkiej zabijaczki. Sam o sobie zręsztą mówi - jestem Van Damme.
Ale czy Van Damme to zbawiciel, bohater napakowanego Czecha, patrioty?
"Adolf Hitler mnie uratował", tak mówi sobie bohater, rozmyśla w ten sposób o swojej rodzinnej historii. Mówi to z dumą. I jak sie pojawiają tarapaty, to chce aby Adolf Hitler go znowu uratował, tu, teraz, w XXI wieku, w Europie Środkowej. W momencie zwątpienia, cóż innego jak rzymskie pozdrowienie i wołanie "Sieg Heil" może dodać otuchy i siły do przetrwania naszemu bohaterowi. Czy Adolf pomoże? Aby znaleźć odpowiedz na to pytanie warto przeczytać tą książkę do samego końca.
Ta książka w alegoryczny sposób pokazuje jak mocno nazizm jest jeszcze zakorzeniony w przeciętnym obywatelu Centralnej Europy , obywatelu Unii Europejskiej.
Można wierzyć w slogan "Nigdy Więcej Wojny" lub można też wierzyć w slogan "Pokój to tylko krótka przerwa pomiędzy wojnami". Lepiej, żeby każdy z nas się zastanowił, w które motto wierzy......i chyba o tym pisze Rudis w swojej książce.
February 1, 2017
Es ist kein Geheimnis, dass ich ein großer Fan von Rudiš bin. Ich werde muss alles lesen, was er herausgibt. Egal in welcher Sprache, ich werde immer weiterlesen.
Dieses Buch war allerdings die erste größere Enttäuschung. Wenn dieses Buch half so lang wäre, würde ich spätestens nach dem ersten Drittel aufhören.
Die Idee ist wunderbar, das Format stimmt jedoch nicht. Während des Lesens musste ich mehrmals daran denken, welche großartige Kurzgeschichte es sein könnte. Viele leeren Stellen müssen weg, die „avantgardistische��/sprachbildende Versuche passen nicht in den fließenden Text. Rudiš beruhigt zwar in seinem Nachwort, dass dieses Roman zuerst als eine Kurzgeschichte und später als ein Theaterstück erschienen ist. Dennoch kann ich ihm nicht verzeihen, dass er aus diesem interessanten Stoff eine farbige, leere Luftblase machte.
Trotz den einigen guten Stellen war ich enttäuscht.
Dieses Buch war allerdings die erste größere Enttäuschung. Wenn dieses Buch half so lang wäre, würde ich spätestens nach dem ersten Drittel aufhören.
Die Idee ist wunderbar, das Format stimmt jedoch nicht. Während des Lesens musste ich mehrmals daran denken, welche großartige Kurzgeschichte es sein könnte. Viele leeren Stellen müssen weg, die „avantgardistische��/sprachbildende Versuche passen nicht in den fließenden Text. Rudiš beruhigt zwar in seinem Nachwort, dass dieses Roman zuerst als eine Kurzgeschichte und später als ein Theaterstück erschienen ist. Dennoch kann ich ihm nicht verzeihen, dass er aus diesem interessanten Stoff eine farbige, leere Luftblase machte.
Trotz den einigen guten Stellen war ich enttäuscht.
Displaying 1 - 30 of 79 reviews